Policejní zásah ve skladu společnosti Rohlík.cz v Praze-Liboci má nečekané důsledky. Může za to jeho dramatický průběh. „Ráno naběhlo do skladu komando, které se chovalo jak StB. Řvali a s nikým se nebavili. Zavřeli provoz, kde pracují i Češi, a nechali všechny jak zločince postavit na rampu. Odvezli všechny Nečechy, to je oněch 80 lidí,“ popsal nepříjemné probuzení do březnového dne majitel Rohlíku Tomáš Čupr.

Čupr později vysvětloval, že to tak doslova nemyslel, praktiky StB sám nezažil, prostě si je tak představuje. Nicméně průběh akce byl velmi nezvyklý. Zmíněných osm desítek pracovníků byli Ukrajinci, které policie podezírala, že pracují načerno. Odvezla je na služebnu, odkud je brzy propustila, ovšem předtím jim předala verdikt o vyhoštění. Mluvčí Rohlíku Tereza Gregorová uvedla, že se všichni skladníci proti policejnímu verdiktu odvolali a až do vyřízení zůstávají v Praze.

Přesto musí zásah v Liboci otřást nejen podnikatelem Čuprem, ale každým, kdo se zamyslí nad jeho průběhem. Pokud něco vyvolává vzpomínku na temná čtyřicátá a padesátá léta minulého století, pak se asi děje něco podivného či dramatického také v naší civilizaci. Neuniklo nám, že se mění podmínky světa, kde žijeme?

Proč jich je půl milionu

Vysvětlení není složité, jde jen o to, že si společnost některých věcí nevšímá. Když se na tržnicích prodávaly půllitrové lahve s tvrdým alkoholem za 60 až 80 korun, musel každý vidět, že šlo o nezdaněný alkohol. Problém se začal tematizovat a řešit až ve chvíli, kdy na požití alkoholu zemřely desítky lidí.

I teď existuje dostatek indicií o tom, co se děje. Podstatný byl další výrok rozzlobeného podnikatele Čupra, který prohlásil, že v této zemi za stejných podmínek jako v Rohlíku pracují statisíce Ukrajinců. Proč tedy policie vtrhla právě do jeho podniku, když je zaměstnává každý? V tomto případě nevedla nervozita k přehánění, ale k tomu, že konečně někdo věcně popsal, co se vlastně děje. Dotázaní experti totiž potvrzují, že v Česku skutečně statisíce cizinců a především Ukrajinců pracují bez evidence na úřadech. Možná to není vždy načerno, ale rozhodně bez toho, že se hlásí k trvalému či dlouhodobému pobytu.

Jde o důsledek rozhodnutí polské vlády, která po roce 2014 chtěla pomoci Ukrajině vystavené ruské agresi a nabídla jejím občanům až milion víz pro vstup do Polska, a tím pádem i Evropské unie. Dodnes se úplně neuklidnil poprask spojený s příchodem dvou a půl milionů cizinců z Asie a Afriky a Balkánu na přelomu let 2015/16, k němuž přispěla svými neopatrnými slovy kancléřka Angela Merkelová. Mimo pozornost zůstává, že ve stejné době v Evropě přibylo přistěhovalců z bývalého sovětského prostoru. Pokud byla evidence příchozích z uprchlické vlny mizerná, o Ukrajincích, Moldavanech a dalších se ví ještě méně.

„Když polský kontrolní úřad dělal na podzim 2016 průzkum, zjistil, že v Polsku je jen zhruba 150 tisíc z těch 900 tisíc Ukrajinců s vízem, zbytek je rozběhnutý někde v zemích EU. V Česku podle našich odhadů pracuje minimálně 200 tisíc nelegálních zaměstnanců ze zahraničí,“ prohlásil v rozhovoru pro Aktuálně.cz šéf Asociace pracovních agentur Radovan Burkovič.

Tato čísla není možné ověřit, nejspíš však jde o nízký odhad. Z ukrajinské migrační vlny vyvolané polskou vládou se většina příchozích rozptýlila po okolních zemích, tedy Slovensku, Maďarsku a Česku. Česko je tradičním migračním cílem samotných Slováků a v poslední době také Maďarů, dá se tedy předpokládat, že má na Ukrajincích z poslední migrační vlny největší podíl. Za horní hranici odhadů považuje Jan Schroth z Mezinárodní organizace pro migraci půl milionu lidí. Tento odhad nesouvisí s oficiálními statistikami, v nichž cizinecká policie uvádí 496 tisíc cizinců, z toho polovinu tvoří Slováci, Vietnamci a opět Ukrajinci.

Češi přehlížejí, že v uplynulých dvou letech přišlo do země půl milionu lidí z Východu. Také nejsou tak nápadní, jako byl loňský a předloňský exodus milionu muslimských Syřanů, Afghánců a Iráčanů do Německa, mohou však přinést obdobné problémy. Pokusil se na ně v lednu upozornit ministr vnitra Milan Chovanec. Na tiskové konferenci zveřejnil data, podle kterých se zvýšila kriminalita poblíž průmyslových zón, kde pracují a bydlí cizinci. V Plzni, zvláště v okolí zdejší průmyslové zóny Borská pole, vzrostl loni počet přestupků spáchaných cizinci ze 443 na 675, ve východočeských Kvasinách z 83 na 430 přestupků.

Zatím nejsou zprávy o závažných trestných činech, přesto situace u průmyslových zón připomíná poměry v okolí uprchlických táborů v Německu. I tam si místní stěžovali především na přestoupení zákona, která nijak nevybočovala z běžné kriminality, nápadně však vyrostla jejich frekvence způsobená prostě tím, že se na jednom místě ocitl velký počet mladých mužů. Podle ministra Chovance cizí pracovníci nejčastěji porušují dopravní předpisy a jezdí po městě závratnou rychlostí. „Kromě dopravy je problém s rušením nočního klidu, veřejného pořádku, obtěžováním některých lidí, kterého se většinou dopouštějí muži různým pokřikováním na ženy. Chci, aby se lidé cítili bezpečně a nebáli se bavit,“ doplnil Chovanec.

Chovancovo varování veřejnost vytěsnila, když v případě gastarbeiterů osvědčila mnohem liberálnější přístup než při hrozbě uprchlíků z Blízkého východu. Přispěly k tomu i zaměstnavatelské svazy, které se dělníků svých členských firem zastaly. Chovancovo tažení za bezpečnost v okolí průmyslových zón přirozeně nepodporuje ani ministr financí Andrej Babiš, jenž teprve nedávno přerušil výkon vlastnických práv k Agrofertu, největšímu zaměstnavateli Česka. Agrofert podniká v zemědělství a potravinářství, kde je podíl zahraničních pracovníků nejvyšší.

Protože nejsou lidi

Ani případ Rohlík se pod tlakem zaměstnavatelských svazů neproměnil ve varovný signál. Pro běžného podnikatele se stal pouze připomínkou, aby do nákladů započetl riziko policejního zásahu. „Je jasné, že stejně Ukrajince zaměstnává každý. Kdyby Čupr po policejním zásahu nevyvolal skandál, mohl víceméně v klidu přežít a cizince zaměstnat znovu. Takhle si koleduje o trvalý dohled,“ zní obvyklý komentář z podnikatelského prostředí.

Málokdo dnes pochybuje o tom, že Rohlík obcházel zákony. Pracovali u něj Ukrajinci bez zaměstnanecké karty, nešlo ani o majitele živnostenských oprávnění v rámci švarcsystému. Byli vysláni pracovní agenturou Ovd Temyrtrans z města Żabia Wola poblíž Varšavy, která ovšem nevystupovala jako pracovní agentura, ale jako firma, která zapůjčuje své pracovníky, aby Rohlíku poskytli určitou službu. Nebude snadné vysvětlit, v čem služba Ovd Temyrtrans spočívala. Službou může být i vykopání příkopu pomocí vlastního nářadí či mechanizace, těžko však přemísťování zboží ve skladu, když přitom k zapůjčeným pracovníkům nepatřilo zboží, skladovací technika ani sklad. Čupr přesto hodlá dokázat legitimitu svého postupu právní cestou.

V každém případě je popsaný postup mimořádně šikovný pro využití Ukrajinců s polským vízem. S pomocí víza mohou cestovat po celé Evropské unii, pracovat však mohou jenom v Polsku. Konkrétně pro práci v Česku by museli získat nové pracovní vízum, a pokud možno si zařídit dlouhodobý pobyt a zaměstnaneckou kartu nebo živnost. Pro složitou byrokracii by to trvalo příliš dlouho. Zapůjčením na 90 dnů za účelem vykonání služby se však předpisy obejdou. I žák základní školy přitom pochopí, že postupným prodlužováním devadesátidenní lhůty tu může cizinec bez víza víceméně legálně pracovat třeba celý rok.

Nemluvě o tom, že lidé s polskými vízy mohou prostě pracovat načerno. Spektakulární přepadení skladu Rohlíku proběhlo z toho důvodu, že bylo nutné nachytat vyslance agentury Ovd Temyrtrans při práci. Kdyby je policisté sebrali, jak se trousí mezi ubytovnou a skladem, maximálně by se dozvěděli, že Ukrajinci tu jsou na výletě, při němž si chtěli prohlédnout, jak u nás fungují sklady.

Nejpracovitější přistěhovalci Evropy

Podnikatelé riziko podstupují, protože nemají jinou možnost, jak reagovat na dlouhodobý trend nedostatku pracovníků všeho druhu. Po vstupu do Evropské unie se Češi na společném trhu prosadili jako dodavatelé laciné práce do průmyslových provozů. Zatímco cena práce ve vyspělých zemích Západu už podle Eurostatu překročila 30 eur za hodinu a třeba v Řecku se dosud drží skoro na 15 eurech, v Česku zůstává blízko hranice deseti eur. Není to nejnižší mzda mezi novými členskými táty EU. V posledních letech sice předstihli naše pracovníky Estonci a Slováci, v Rumunsku a Bulharsku však berou lidé polovinu, jen mírně za Čechy zaostávají Chorvati a Poláci. Nesrovnalost je v tom, že se organizačně i technologicky náročná výroba v důležitých průmyslových odvětvích, jak ji provozují Češi, finančně hodnotí stejně jako práce v zemích, kde donedávna převažovala zemědělská výroba a kde se jednoduché průmyslové provozy zavádějí teprve v posledních letech. Poptávka po kvalifikované a přitom laciné pracovní síle v tuzemských továrnách přirozeně roste.

Vystoupit z této kategorie se tuzemským výrobcům nedaří, případně vzhledem ke své pozici v mezinárodních koncernech ani nechtějí. Pro svůj model proto potřebují stále víc pracovníků, kteří by pokud možno pracovali i nadále za nízkou mzdu. Potíže reagovat na mohutnou poptávku ze Západu se projevily už v konjunktuře let 2005 až 2007, kdy zdejší firmy dokázaly navýšit počet legálních zaměstnanců ročně maximálně o dvě procenta. Už tehdy bylo nutné najímat desítky tisíc ekonomických migrantů převážně z Ukrajiny. To mělo tu výhodu, že se čeští pracovníci nemuseli během následující krize propouštět a že pokles zaměstnanosti za dlouhé krizové období nepřekročil dvě a půl procenta. Při oživení po roce 2013 se ovšem znovu rychle ukázalo, že není kde brát, a proto je poptávka po dělnících z ciziny ještě razantnější než před deseti lety. Řečeno s Tomášem Čuprem, zastavení přílivu cizích pracovníků by dnes ochromilo ekonomiku. Nestačí však desetitisíce, třeba koncem roku 2016 firmy marně poptávaly na pracovních úřadech 150 tisíc lidí.

Potíže s pracovní silou potvrzuje Svaz průmyslu. „Firmy by upřednostnily české zaměstnance, ale kapacita pracovníků na českém trhu práce je vyčerpaná. Ti, kdo chtějí pracovat, již pracují. Zaměstnávání pracovní síly z třetích zemí je řešením, jak alespoň částečně pokrýt potřeby firem, aby zůstaly konkurenceschopné a nemusely odmítat zakázky,“ vysvětluje ředitelka zaměstnavatelské sekce Jitka Hejduková.

Ochránci lidských práv často připomínají, že právě Ukrajinci jsou v Česku vykořisťováni. Dostávají třeba jen padesát korun na hodinu, nikdo za ně neplatí zdravotní ani sociální pojistné. Jan Schroth z Mezinárodní organizace pro migraci tvrdí, že se při zvýšené poptávce po práci poměry zlepšily. Ochota přijímat zvláště Ukrajince roste i přes varování ministra vnitra. Skutečně vážné konflikty s jejich příchodem dosud nevznikly, zdejší trh práce je navíc dokáže velmi dobře integrovat. Při pohledu z odstupu je zdejší zaměstnávání cizinců nejefektivnější v Evropě.

Svědčí o tom už jenom známé číslo, že Česko má nejnižší nezaměstnanost. Není to tím, že jsme nejdisciplinovanějším či nejpracovitějším národem. Při evropském srovnání nezaměstnanosti občanů narozených v dané zemi byli Češi loni až na sedmém místě, s průměrným podílem 4,9 procenta lidí bez práce. Měli horší bilanci než Němci, Rakušané, Britové či Švédi. V jiných zemích si však delší mezičasy pro přestup na nové místo vybírají cizí pracovníci. Cizinci narození jinde v Evropské unii jsou v Česku stejně často nezaměstnaní jako v Německu, Rakousku nebo Švédsku, výrazně víc je k práci motivují pouze Britové. Ovšem přistěhovalci ze zemí mimo Evropskou unii pracují jenom v Česku stejně aktivně jako domácí obyvatelstvo. Nezaměstnanost je na úrovni 5,2 procenta, jinde je výrazně vyšší zásluhou benevolentních sociálních zákonů, ve Švédsku nebo Rakousku trojnásobná. Rozdíl je tak velký, že právě přistěhovalí Ukrajinci či jiní cizinci Čechům zajistili primát nejnižší nezaměstnanosti.

Konkurz na Trumpa

Data o efektivním trhu práce ovšem mají negativní stránku. Předpisy o zaměstnávání či sociálních dávkách jsou v Česku tak přísné, že značná část cizinců pracuje načerno a statistiky o nich nejsou věrohodné. Když jsou placeni do sta korun za hodinu, snižují cenu práce. Neobvykle pomalý růst mezd se projevil už za konjunktury z let 2005 až 2007, kdy přes šestiprocentní růst HDP mzdy zůstaly dole. Nejlépe to ilustruje inflace, která ročně dosahovala maximálně tří procent. Při oživení posledních let se inflace dokonce držela pod jedním procentem.

Pro Ukrajince, ale třeba také Moldavany s rumunským pasem je Česko hlavně přestupní stanicí dál na západ. Když zde získají jen dlouhodobý pobyt, mohou na živnostenský průkaz pracovat třeba v Belgii. V Česku jejich aktivity snižují mzdovou úroveň, těžko se však na tom něco změní, protože nadále roste všeobecná závislost na cizincích ochotných dělat nepopulární práce třeba ve skladu nebo u výrobní linky v automobilce či drůbežárně.

Poměry na trhu práce se přibližují praxi obvyklé v bohatém západním světě. Dokonce i skromný blahobyt Čechů musí odpracovat gastarbeiteři, proto jsme ochotni tolerovat více či méně nelegální migraci stejně jako svého času Američané, Britové, Francouzi či Belgičané. Ilustrativní je případ Rohlíku. Sice beru třikrát méně než v Německu, přesto si mohu díky dovozu pracovní síly z Východu dovolit objednat až domů zboží, pro které bych jinak musel do supermarketu. Přes exemplární zátah v Liboci je ještě daleko český Donald Trump, který by v tom chtěl dělat pořádek. Bude daleko do doby, než nastanou ostatně nepravděpodobné etnické konflikty – anebo než cizinci začnou brát práci Čechům.