Islamistický útok, k němuž došlo loni 28. října na univerzitě v Columbusu v americkém státě Ohio, nesl typické rysy teroristických akcí, na něž si americká veřejnost už pomalu zvykla – dochází k nim každých pár měsíců. Pachatel, mladý muslimský imigrant, najel autem do lidí a pak začal útočit nožem. Podobně jako 17. září v Minnesotě, kde jiný mladý přistěhovalec ze Somálska pobodal deset lidí v nákupním středisku. Zhruba o týden později – 23. září – zase střílel v nákupním středisku ve státě Washington sedmnáctiletý Turek; pět mrtvých. A 19. září byl v New Yorku zadržen přistěhovalec z Afghánistánu, který v předchozích dnech rozmístil celkem čtyři bomby v New Yorku a New Jersey, z nichž jedna zranila třicet jedna osob. Po loňských krvavých útocích, jakož i po řadě zatčených ve stadiu příprav lze říci, že útoky muslimských imigrantů v USA jsou etablovanou skutečností. Etablovaný je i model pachatele. Není spojen s uprchlickou vlnou jako v Evropě ani nejde o plány do detailu připravené a řízené nějakou teroristickou organizací ze zámoří. Jde o „samoradikalizované“ útočníky.

Útok v Columbusu provázelo několik okolností dosti nešťastných z hlediska, řekněme, islámského PR. S osmnáctiletým (nebo dvacetiletým; to úřady dodnes nevědí) Abdulem Artanem v srpnu mluvil reportér časopisu školy, na niž přicházel studovat. Svěřil se mu, že se cítí mezi lidmi špatně kvůli obrazu muslimů v médiích. „Řekl mi dokonce, že ho napadlo, že by mohl být zastřelen, když se bude modlit na veřejnosti,“ vzpomínal na to později reportér. „Mluvil o strachu z rétoriky Donalda Trumpa týkající se muslimů, co to znamená pro imigranty a uprchlíky… Jak nevědomost o islámu živí omezenost a nenávist,“ pokračuje reportér. Doslova pak Artana cituje: „Jsem muslim, ale ne takový, jak to zobrazují média.“ Nakonec se ovšem ukázalo, že lidé měli dobrý důvod se tohoto muslima bát.

Islámský stát si vedle plánování útoků osvojil také schopnost zasáhnout bez přímého plánování, pouze prostřednictvím internetové propagandy. Návody na útoky s použitím nejjednodušších prostředků, inspirace, již představuje samotná existence chalífátu, a jeho ideologická propaganda vytvářejí informační ekosystém, který nahrazuje adresné rozkazy a úplně stačí k tomu, aby se jednotliví muslimové žijící mezi „nevěřícími“ na vlastní pěst pustili do útoků. Je to něco úplně nového, realita se přiblížila představám o používání hypnózy či programování mysli pro zločinné účely, jak to známe z různých thrillerů.

Stačí přísahat před útokem na sociálních sítích věrnost Islámskému státu, a útočník má jistotu, že není pouhým zločincem, ale stal se „vojákem ISIL“. To také Artan několik minut před útokem udělal. Ve svém typicky pomateném facebookovém výplodu na počátku zmiňuje útlak muslimů v Myanmaru (neboli Barmě), s nímž nemají USA nic společného. Pak Spojené státy vyzývá k tomu, aby uzavřely s Islámským státem mír. Hlásí se také k inspiraci Anwarem al-Awlakim, jemensko-americkým duchovním, který měl blízko k pachatelům útoků z 11. září a za svého života i po smrti v roce 2011 inspiroval dlouhou řadu teroristů. A varoval Američany, že každý muslim, který navenek jeho čin odsuzuje, „je spící buňkou čekající na signál“. V Artanově případě však mohlo hrát svou roli ještě něco jiného.

Jeden z předmětů, které při svém krátkém studiu začal studovat, se jmenoval „Překračování hranic identity“. Sylabus předmětu – neboli plán učiva – mimo jiné slibuje, že studenti po jeho absolvování budou schopni „identifikovat mikroagrese ve svém každodenním životě a ve společnosti“, dále „definovat moc, privilegia, hodnotové systémy a rozdíly a být schopni identifikovat jejich různé formy“ či „identifikovat způsoby, jimiž se mohou postavit nebo zaujmout stanovisko k systémům moci a privilegií“. A také „diskutovat, jak se budou chovat jako sociálně spravedliví globální občané coby součást svého celoživotního vzdělávání“. 

Ze studentů se pak stanou „aktivně angažovaní, sociálně spravedliví globální občané/vůdci“ a za absolvování předmětu dostanou tři kredity, slibuje sylabus. Artan už nestihl dokončit skupinový úkol, při němž měli studenti „najít dvanáct příkladů mikroagresí na sociálních médiích a vysvětlit, které identitní skupiny byly oběťmi“, uvedl časopis Reason, který celou věc zjistil.

Co jsou mikroagrese

Artan žil s rodinou (snad) od roku 2007 v Pákistánu. V roce 2014 se jim podařilo dostat se jako uprchlíci do USA. Na náklady americké vlády byla celá osmičlenná rodina dopravena do Dallasu. Péče a finanční podpory se jim dostalo prostřednictvím katolické charity, jedné z organizací, která na to má od americké vlády kontrakt. Artan studoval na státních univerzitách. Do svých spolužáků najel autem, Hondou Civic. V kolika zemích na světě mívají osmnáctiletí uprchlíci auta?

Ale Artan se v Americe necítil dobře kvůli názorům na muslimy. Ne že by je pociťoval osobně – nasával je z médií. „Zpaměti vyjmenoval řadu příkladů islamofobie, které vzbudily mediální pozornost,“ vzpomíná studentský novinář. A teď – pro případ, že by se snad necítil diskriminován – dostal ve škole za úkol vyhledat v širém světě sociálních sítí dvanáct příkladů toho, jak se někdo někde cítil něčím zcela zanedbatelným ukřivděný. Připočtěme k tomu, že jedna akademická funkcionářka z Ohio State vyzvala po útoku k soucitu s Artanem a skupina studentských aktivistů ho zařadila na seznam obětí policejního násilí. Nápadně se nabízí závěr, že si islamistická propaganda a postmoderní progresivní aktivisté při vytváření pocitu ukřivděnosti za každou cenu podávají ruce.

Mikroagrese je dnes velmi módní termín, vynalezený v sedmdesátých letech americkým psychiatrem Chesterem Piercem. Jsou to drobné, převážně nevědomé necitelnosti, urážky či nepříjemné pocity, jež v rasově zjitřeném vnímání progresivistů přerůstají v zásadní problém (podle Chestera mohou i zkrátit dobu života trpitelů). Jsou to incidenty, které „jsou součástí strukturálních nerovností“ a menšinoví studenti se jimi cítí být „marginalizovaní“, jak se uvádí na blogu věnovaném mikroagresím na Oberlin College. Je to inovativní, neřkuli orwellovská snaha povýšit na agresi něco, co agresí, jak ji lidé i zákon chápou, není.

Některé popisované „mikroagrese“ jsou obyčejné urážky, na jejichž odsouzení člověk nepotřebuje žádnou novou vědu („Smrdí jak rýže,“ hlasitě zašeptal student o asijské sousedce). Ale většinu tvoří stížnosti typu, že někdo představil studenta jménem Rodriguez omylem jako García – jako by se jen Hispánci mohlo stát, že si někdo splete jeho jméno. Řeknete černošce, že má hezké vlasy – může to být mikroagrese. Zeptáte se cizokrajně vypadajícího kolegy, odkud je – může to být mikroagrese. Řeknete Asijci, že mluví dobře anglicky – může to být mikroagrese. Když se někdo podiví, že černoška poslouchá bílou zpěvačku – může to být mikroagrese. Když řeknete, že Amerika je země příležitostí – může to být mikroagrese. Když vyjádříte názor, že volné místo by měl získat nejkvalifikovanější uchazeč – může to být mikroagrese. Když má černošský student pocit, že ho vyučující nevyvolává dost často – může to být mikroagrese. I muset vejít do místnosti plné bělochů může být mikroagrese. V kantýně připravují etnická jídla kuchaři jiné etnicity – je to mikroagrese a zároveň tzv. kulturní apropriace, další starost progresivních kruhů. Na Yaleově univerzitě způsobila profesorka, která se nevyjádřila dost razantně k nošení sombrer při Halloweenu, přímo vzbouření, při němž došlo k hysterickým scénám. Studenti ji nakonec z univerzity vyštvali. Mikroagrese totiž nebudí jen pobouření na sociálních sítích – studenti demonstrují, bojkotují, kladou požadavky na administrativu, formulují mnohabodová ultimáta, organizují okupační stávky.

A nejen to: studenti a aktivisté se rádi svěří širokému publiku se svým duševním rozpoložením. A to včetně podrobností, jež by si jiný nechal leda pro důvěrný rozhovor s lékařem: mají strach. Třesou se. Nemohou studovat. Nemohou spát. Nemohou dýchat.

Jistěže má smysl se těmto infantilním projevům posmívat. Jistěže má smysl vidět jednu z příčin v tom, že akademičtí funkcionáři z generace osmašedesátníků, vůči nimž se vyděračská hysterie studentů obrací, sklízejí, co zaseli. Ale u tak podivného, vpravdě cizího a epidemicky se šířícího chování se vyplatí chtít vědět víc než jen uzavřít, že ti lidé jsou hloupí.

Sociální psycholog Jonathan Haidt (jeho kniha Morálka lidské mysli vyšla česky) loni zpopularizoval pro širší svět objevnou studii sociologů Bradleyho Campbella a Jasona Manninga Mikroagrese a morální kultury. Rýsují v ní vývoj způsobů, jakými lidé řešili konflikty. V kultuře cti bylo prvořadé ukázat odvahu a vůli nebýt pod ničí dominancí. Imperativem je proto odplata za každý útok a urážku – pokud možno vlastnoruční a fyzická. Jinak člověk přichází o čest a reputaci. Její odstrašující síla je taky v násilných společnostech bez fungující autority jedinou ochranou před dalšími útoky.

V kultuře důstojnosti, v níž většina z nás žije, nehraje veřejně vysloužená reputace tak životně důležitou roli – důstojnost je kvalita vnitřní. Pro řešení vážných konfliktů zde existují vnější, nezávislé instance, na které se člověk může obrátit – policie, soudy či jiné rozhodčí orgány. Ale ke kultuře důstojnosti patří i požadavek neobracet se na vnější autority s každou prkotinou. Důstojnost se vyznačuje sebekontrolou. Tato kultura oceňuje schopnost to, co považujeme za útok, si buď s dotyčným vyříkat, anebo to ignorovat („Je to pod moji důstojnost,“ říkáváme doslova).

Přežívající zbytky kultury cti vnímáme jako cizorodé. Vymýtit souboje dalo práci, klasická mafie má ještě tužší kořínek a problém s přistěhovalci bývá mimo jiné problém s lidmi socializovanými do kultury cti.

Mikroagrese jsou podle Campbella a Manninga signálem celé nové morální kultury, kultury oběti (čeština nemá dobrý ekvivalent pro jejich slovo „victimhood“, stav bytí obětí). Do popředí v ní opět vystupuje status – citlivost na sebemenší ústrk či projev nedostatečného respektu. V tom by obyvatelé kultury cti byli se studenty zajedno. Jenže na rozdíl od nich se studenti o překot obracejí na vnější instance. Postižení s utrpěnými ústrky seznamují co nejširší publikum, dokumentují mentální škodu, jakou utrpěli. Dovolávají se nejen solidarity svých kolegů, ale i zákroků vnějších autorit – univerzitních struktur, policie, vlády a zákonodárců.

„Veřejné stížnosti, které inzerují, nebo dokonce přehánějí vlastní status oběti a potřebu soucitu, by pro člověka cti byly nepřístojné – ukazoval by tak, že nemá vůbec žádnou čest,“ píší Campbell s Manningem. „Příslušníci kultury důstojnosti by se zase nestyděli obrátit na třetí strany, ale nesouhlasili by s tím, aby se takové apely podnikaly kvůli zanedbatelným, toliko verbálním útokům. Doporučili by asi útočníka buďto přímo konfrontovat a věc s ním prodiskutovat, anebo – a to spíš – urážlivá slova ignorovat. Kultura oběti je charakterizována starostí o status a citlivostí vůči ústrkům spojenou s intenzivním spoléháním se na třetí strany… Lidé, kteří se cítí poškození, nezdůrazňují svou sílu ani vnitřní hodnotu, ale naopak zdůrazňují svůj útlak a sociální marginalizaci,“ charakterizují jedinečnost nové morální kultury autoři.

Proč právě teď a proč na univerzitních kampusech? I na to se Campbell s Manningem snaží odpovědět. Jejich vysvětlení upomíná na Freudův termín „narcisismus malých rozdílů“. Západní společnosti v posledních desetiletích urazily velké kroky k rovnosti. A právě v prostředí, jež předpokládá jako samozřejmost stejné příležitosti a status pro ženy a různé skupiny, jež ho dříve nemívaly, se sebemenší náznak odchylky vnímá jako o to větší skandál. Totéž platí o diverzitě. „Právě v rovnostářském a diverzním prostředí, jaké panuje na moderních amerických univerzitách, jsou rovnost a diverzita ceněny nejvýše a právě v tomto prostředí je to, co je považováno za prohřešky proti těmto hodnotám, nejvíce deviantní,“ jak to vyjadřují Cambell s Manningem. Mikroagrese jsou luxusem skleníkového prostředí.

Urážka musí být opět odčiněna, ale nikoli soubojem či krevní mstou jako v dobách, kdy kralovala čest. Dnešní elitní studenti nejsou žádní buršáci ani anarchisté. Mají rádi byrokratickou moc – jen chtějí, aby byla na jejich straně. Když v roce 2013 dva studenti Dartmouth College potkali studenta, který je „verbálně obtěžoval mluvením v nesrozumitelné hatmatilce, která jim připadala jako parodie čínštiny“, uvádí se v dobové zprávě, „nereagovali na něj nijak, ale nahlásili incident školnímu Úřadu pro pluralismus a leadership, školnímu oddělení bezpečnosti a její pracovní skupině pro reagování na incidenty diskriminace. Přestupníkovi hrozí sankce od pokuty přes povinné školení citlivosti až po vyloučení.“ Nakonec proti němu žádné řízení zahájeno nebylo. Ale zkusme si představit, že by na americký kampus zabloudil nějaký pravověrný surrealista či anarchista. Zoufal by si, heslo „Všechnu moc imaginaci“ z pařížských barikád roku 1968 nahradilo „Všechnu moc administrátorům“.

„Je to velká tragédie,“ shrnuje Jonathan Haidt. „Kultura viktimizace odměňuje lidi za přijetí identity poškozeného, slabého a ukřivděného. Pro studenty, kteří absolvují školu a pokoušejí se vstoupit na pracovní trh, je to recept na selhání a ustavičné vyvolávání sporů.“ Na jiných místech k tomu dodává jako další problém antidemokratické tendence, jež aktivističtí studenti projevují – odmítání svobody projevu, lačnost po trestající moci, zastrašování médií.

Formativní léta prožitá v Somálsku a Pákistánu jistě Artanovi vštípila prvky kultury cti. Nová země pro něj musela být dezorientující. Dala mu přehršel možností, nutila ho mnoha věcem se přizpůsobovat. Ale zároveň ho univerzitní kultura přesvědčovala, že je oběť, a vyzývala, aby hledal, jakými všemi dosud netušenými způsoby je utlačován. ISIS našel v postmodernismu nečekaného spojence. Proti této radikalizaci ovšem stát žádný program neorganizuje.