Spisovatelka Kateřina Tučková zažívá už několik let krásy úspěchu bez konce. Dobře se prodávají její romány Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovské bohyně, daří se jejich adaptacím rozhlasovým i divadelním, chystá se filmová. Čtenáři i kritika čekají na její novinku, jejíž téma autorka odmítá prozradit ve strachu, aby se z příběhu „nevymluvila“ a neztratila chuť a potřebu ho napsat.

Vloni však překvapila vydáním novely Fabrika, která stojí stranou série autorčiných „běžných“ knih. Doprovází totiž výstavu o textilní historii Brna, jež ve městě zrovna probíhá. Co je to za knihu? A jaké je vlastně Brno, kde Tučková střídavě s Prahou žije, město? A ovšem jaké je postavení tuzemských spisovatelů ve společnosti?

Vydání vaší poslední prózy Fabrika prošlo bez většího ohlasu. Výpravou je to, pravda, kniha netradiční, protože je to doprovod k výstavě. Ale současně je velmi tradiční, protože se věnuje okruhům, k nimž se česká próza vztahovala vždycky anebo v určitých obdobích významně. Je to rodinná kronika, oslava obce i zachycení „duše továrny“. Co jste to vlastně napsala?

Ta kniha před čtenáře nepředstupuje jako klasická novela nebo román. Je to text, který je úzce propojen s výstavou, kterou jste zmínil. Máte pravdu, že příběh podnikatelské rodiny Johanna Heinricha Offermanna, který do Brna přišel jako německý soukenický specialista v roce 1770, je uchopen prozaicky, a to poměrně široce – na ploše 250 let a pěti generací jeho rodu. Uzavírá se až v době druhé světové války a znárodnění továrny, které tvoří tragickou tečku za více než stoletou slávou značky Feintuchfabrik J. H. Offermann, do jejíchž látek se údajně oblékala i anglická královna. Předtím Offermannovi potomci patřili k nejvýznamnějším rakousko-uherským, posléze prvorepublikovým průmyslníkům. Text je ale zároveň prokládán odbornými hesly o historii textilnictví a Brna, a tak je skutečně cílen jen na čtenáře, kteří mají o danou problematiku zájem, a šířen jen v dosahu výstavy.

Jak dlouho kniha vznikala? Několikrát jste prohlásila, že novinku zpravidla chystáte tři roky. Tady jste musela tvořit v součinu s dalšími autory výstavy. Neumím si to představit. Jak probíhaly práce na kolektivním díle, kde každý tvořil něco jiného, ale musel pamatovat na to, jak ovlivňuje ostatní? A jak vám vyhovovalo psaní na zakázku?

K výstavě jsem byla přizvána asi dva roky před jejím zahájením, přičemž to byla doba, kdy jsem ještě paralelně pracovala na své disertaci. O to víc jsem ocenila možnost rychleji vplynout do problematiky díky úzké spolupráci s kurátory výstavy Andreou Březinovou a Tomášem Zapletalem nebo díky konzultacím s Bohumilem Smutným z Moravského zemského archivu či s jedinou autorkou, která kdy o Offermannových psala, Světlanou Ptáčníkovou. Přesto jsem několik měsíců strávila „hledáním“ svého příběhu po archivech a knihovnách, než jsem se mohla pustit do psaní. Ptáte-li se na psaní na zakázku, tak právě tento moment byl na tom všem nejzajímavější, vnímala jsem ho jako příjemnou výzvu. Čtenář knihy nebo návštěvník výstavy si většinou neuvědomuje, jak osamělá práce za daným výsledkem je. Měla jsem radost, že jsem mohla vyjít z ticha pracovny a podílet se na kolektivním díle, které před námi utěšeně narůstalo. Navíc šlo o zadání, jež bylo specifikováno volně – jako průvodní text k výstavě –, takže jsem se necítila ničím svázána. Naopak jsem podlehla bohatosti a poutavosti námětu natolik, že se z toho vyklubala kniha na pomezí beletrie, dokumentu a odborné literatury.

Fabrika tím svým spojením s výstavou je vlastně „konceptuální umění“, ačkoli obvykle jsme zvyklí vnímat tyto spojnice s filmem a hudbou. Je to svého druhu show a boj o pozornost diváků/čtenářů za pomoci přívěsků. Je to stále promýšlená cesta, jak se dostat ke čtenářům, anebo už to mají autoři tak pod kůží, že „merchandising“ ani nevnímají?

To vás opravím. Ta cesta se vyvíjela opačně – od výstavního projektu k jeho rozšíření k veřejnosti. Klíčovou roli v pojetí celé věci hrál ředitel Moravské galerie Jan Press, jehož vkladu do celku si média kupodivu zatím téměř nevšimla. A přitom si pozornost zasluhuje, protože právě on vymyslel koncept výstavy, kterou si návštěvník užije přímo v galerii, ale ke které zároveň vyjde ještě publikace, aby si v ní mohl přečíst něco navíc, něco, co se odehrávalo v pozadí viděného. Zkrátka aby si z výstavy mohl odnést domů i příběh. Proto jsem já psala Fabriku, kolektiv historiků odbornou publikaci Brno – moravský Manchester a kurátoři mezitím pracovali na výstavě. Šlo skutečně o monumentální projekt, který dokládá, že vedení Moravské galerie se ujal člověk, který se snaží myslet široce, jinak, nově.

Fabrika je o Brnu coby dlouho přehlížené popelce, která nakonec dorostla do krásy. Ale současně ji vnímám jako volání po jistotách minulosti. Po časech, kdy Brno vědělo, co chce. V knížce stojí, že „Brno se chce opět stát sebevědomým průmyslovým a kulturním centrem“. Vážně? Mám dojem, že málokteré jiné město s výjimkou severočeských je tak ztracené a nesebevědomé. Snad to souvisí s odsunem Němců a „poraněním duše“. Vy máte Brno za intimní. Co tedy toto město chce?

Význam Brna se skutečně po druhé světové válce propadl a s tím souviselo i sebevědomí jeho obyvatel, pocit rozmělnění identity. Najednou bylo jen jedním z mnoha větších měst centralizované země, jeho tradiční vazby k Vídni byly přerušeny, vztahy se světem, které po staletí budovali lidé jako třeba právě Offermannovi, skončily. Při práci na této knize jsem si uvědomila, jak důležití takoví lidé byli – jako zaměstnavatelé, jako reprezentanti, jako patriotičtí mecenáši, kteří ve městě financovali mnoho veřejných staveb a akcí. Vyhnáním rodin, jež tvořily pilíře města – ať už židovských během války, německých při odsunu, případně vyhnáním zbylých průmyslnických elit znárodněním jejich podniků –, si Brno uštědřilo hlubokou ránu, se kterou se srovnávalo půl století. Ale současné brněnské dění – to je fascinující výrazná změna. Brno se s nástupem nové generace do vedení města nevyhýbá dříve tabuizovaným problémům a snaží se přímočaře navázat na své kořeny. Sedmdesáté výročí konce války je například letos vyhlášeno jako „Rok smíření“ – s odsunutými Němci a s židovskými a romskými sousedy, které kdysi Brňané nechali bez velkého zájmu transportovat do koncentračních táborů. Takové gesto je nesmírně důležité. Je to očista, po níž se bude bohatá společenská a kulturní minulost města rozvíjet snáz.

Aha, a kam tedy Brno směřuje?

Na oblast vědy a výzkumu už se v Brně navázalo a myslím, že jeho význam v tomto ohledu strmě roste. Zatím se ale jen málo sázelo na kulturní potenciál města a na jeho skvělou polohu mezi Prahou, Vídní, Bratislavou, Krakovem. To snad změní projekty, jako je třeba plán na vytvoření Kreativního centra, které by mělo vzniknout v bývalé káznici na Cejlu a které by do Brna mělo přitáhnout pozornost minimálně středoevropské kulturní obce.

Po obrovském úspěchu Žítkovských bohyní jste vlastně v pozici obhájkyně zlaté medaile. S další knihou se od vás čeká týž úspěch – nebo větší. To jeho suverénní očekávání si nezadá s ideou věčného růstu, kterou žijeme v ekonomice. Jako by úkrok stranou nebo chyba byly nepředstavitelné, protože by znamenaly zkázu světa, v němž žijeme. Je v silách spisovatelů tohle uvažování změnit?

To „obhajování“ je mi často předhazované, ale obávám se, že to očekávání je problém všech ostatních kromě mě. Už od vydání Bohyní jsem začala shromažďovat materiál k novému románu – ​Fabriku do jejich řady nepočítám, je to kniha k výstavě –, takže jím v současné době žiju třetí rok. A v mém počítači existuje komplexní fikční svět, stejně jako v předchozích případech, přičemž se netrápím přijetím, protože vím, že většina kritiků stejně bude mít názor hotový dřív, než si přečtou prolog. Trápím se vykreslením postav, gradací děje, větším či menším počtem digresí a epizod, propojením skutečných událostí s fiktivními postavami. Rozumějte, soustředím se na práci, na to, abych ji odvedla, jak nejlíp umím. Jde spíš o to, jestli téma, které zaujalo mě, zaujme i stejné čtenáře.

Jaké je vlastně v současnosti postavení českého spisovatele? Zdá se mi to být podobné tápání jako to brněnské: čistou show u nás dělat neumíme, na spisovatele coby „svědomí“ však už nikdo zvědavý není. Zároveň si spisovatel pořád udržuje výsostné postavení bájného povolání, ačkoli je nudné a monotónní. Kde tedy spisovatelé stojí? Co od nich chce společnost? A co od sebe požadují oni sami?

Spisovatelé už svoji významnou společenskou roli opravdu ztratili. Dnešní roztříštěná realita a rychlost, se kterou se na člověka valí nové informace, poněkud znemožňují kontemplaci nad romanopiscovými myšlenkami. Ale na druhou stranu je to na vás, na konzumentovi. Vy si vybíráte kanál, vy si vybíráte, s kým chcete vést vnitřní dialog, jestli se spisovatelem, z nichž někteří bezpochyby jako jakési svědomí své generace působí, nebo třeba s televizním kuchařem. Co od nás chce společnost, je trochu široká otázka, obávám se, že její velká část po nás nechce vůbec nic. Mně osobně ale spisovatelé stále zajímají jako autority, lidé s názorem, schopní zpracovat témata invenčním způsobem, který dokáže zasáhnout, dojmout, poučit.

V posledních letech jste se stala profesionálním obličejem české scény. Mladá krásná úspěšná holka, která se navíc živí uměním a nic pro ni není problém. V rozhovorech dostává otázky na jedno brdo a očekává se od ní, že bude odpovídat tak nějak podobně, aby čtenáři dostali tu Katku Tučkovou, již mají rádi. Neleze vám ta šarže už na nervy?

No těžko odpovídat na stejné otázky pořád jinak. Proto jsem také přestala jezdit na čtení i dávat rozhovory k Bohyním – škatulka „té od Bohyní“ už mi byla skutečně těsná. Došlo to tak daleko, že mě kolikrát organizátoři akcí představovali jako Kateřinu Žítkovskou.

Kritička Eva Klíčová si v jednom svém nedávném rozhovoru povzdechla mj. nad tím, že je de facto zbabělé nebo pohodlné vybírat si témata z minulosti, která už jsou „uchystána“ společenským vědomím. Nelze prý se tvářit, že v naší současnosti a okolí chybějí témata hodná podrobného zpracování a názorového risku. Totéž ve svých nedávno vydaných esejích z 60. let kulantněji a zřetelněji vyslovuje Josef Topol. Vy se věnujete jen historickým tématům. A vaší reakcí na rozhovor Klíčové byl taktéž povzdech. Jak tedy tento její a Topolův požadavek vnímáte?

Rozhovor s Evou Klíčovou jsem četla se zájmem, protože v něm prezentovala erudovaný, chytrý, a ještě k tomu zábavně psaný názor podložený jasnými argumenty. To neříkám z nějakého kamarádšoftu, jak to obvykle bývá, protože z řečeného (i z její vražedné recenze na Bohyně) vyplývá, že každá preferujeme jiný pól prózy. Na rozdíl od ní si ale myslím, že je důležité tematizovat i minulost, a z ní obzvlášť takové momenty, které mají přímý vliv na naši současnost. V souvislosti s tím by se dalo dlouze diskutovat o „uchystanosti společenským vědomím“ – když zůstanu u svých témat, tak třeba k vyrovnání se s otázkou poválečného odsunu československých Němců máme stále daleko, podívejte se jen, jak tato problematika ovlivnila volbu prezidenta. A také mě nenapadá jediný důvod, proč žánr historické prózy stavět do tak vyhraněné konfrontace s beletrií těžící ze současnosti. Obě polohy jsou přece legitimní, existují paralelně vedle sebe i v jiných jazykových oblastech a čtenáři, soudím aspoň podle sebe, si vybírají tituly napříč žánrovým spektrem.

Čím vás vlastně uspokojují historické romány? Nezvažujete vyzkoušet také jinou literární formu? Povídky, eseje nebo drama? Překlad? Nebo vám je román jediným platným vyjádřením světa?

Ale ano, píšu i drobnější věci, také příležitostně překládám, respektive převádím ze slovenštiny, z níž jsem do češtiny pomohla Páté lodi Moniky Kompaníkové nebo Místům v síti Verony Šikulové. Ale žánr románu, v mém pojetí na hraně historického a dokumentárního, je pro mě nejuspokojivějším prostorem – je to jen na mně, jakou plochu určím, jaké postavy nechám hovořit, jakým způsobem s nimi zúčtuji, jak vyvážím realitu a fikci. To je dobrodružství, na kterém je jeden po čase závislý.

​Překladatel Richard Podaný tvrdí, že překládání je třetí nejlepší věc, kterou si člověk užije sám. Druhá prý je psaní. Nechce mi prozradit, co je ta první. Napadá vás, co by to mohlo být?​

No přece čtení.