Na československý konzulát v Západním Berlíně přišel onoho dne roku 1972 muž s černou bradkou. Předložil svůj německý pas a žádal o vízum pro průjezd Československem. „Musíte se oholit, protože na fotce žádné fousy nemáte, pane Baumanne,“ prohodil konzulární úředník. Muž s bradkou strnul. Skutečně se jmenoval Michael Baumann, ale v jeho falešném pase bylo úplně jiné jméno. Baumann byl totiž členem Hnutí 2. června, německé teroristické skupiny, která se později spojila se známější Frakcí Rudé armády (RAF).

„Ten úředník stoprocentně věděl, kdo jsem,“ říká Baumann, kterého Týdeník ECHO telefonicky zastihl v jeho berlínském bytě. „Bommi“ Baumann je jeden z mála bývalých německých teroristů, kteří mluví s novináři. V současnosti zřejmě jediný. Zážitek z československého konzulátu však ještě nikomu nevyprávěl.

V roce 1972 se potřeboval co nejrychleji dostat ze Západního Berlína, protože mu tam hořela půda pod nohama. Pro soudruhy z levičáckého Hnutí 2. června sestrojoval výbušniny a při explozi jedné z bomb před několika dny zahynul člověk. A nyní – po více než čtyřiceti letech – se dozvídáme, že hledanému teroristovi v útěku pomohla československá StB.

Bezpečný přístav Praha

Jde o jednu z nejutajenějších kapitol normalizační historie. Po informacích o výcviku italských či palestinských teroristů nebo o pobytu zabijáka Šakala alias Iljiče Ramireze Sáncheze na území bývalého Československa už v minulosti historici, vyšetřovatelé i novináři pátrali a základní, byť útržkovité informace získali. Nikdo se ale ještě nezabýval návštěvami německých teroristů z takzvané Frakce Rudé armády (RAF) a Hnutí 2. června. A nikdo o nich v Česku také ještě nepsal. Stop je málo a většina z nich je dodnes ukrytá v archivech bezpečnostních složek a má razítko Přísně tajné. Není ale úplně jasné proč.

Michael Baumann a jeho dva komplicové tehdy v roce 1972 potřebné razítko s vízem na československém konzulátu dostali. „Shovívavý“ úředník byl nejspíš důstojníkem StB a dal teroristům zelenou. Baumann říká, že jeho jméno, kterým se tehdy představil – pokud se vůbec představil – si nepamatuje. Často opakované tvrzení bývalých představitelů KSČ a StB, že komunistické Československo mezinárodní terorismus nepodporovalo, se díky Baumannově svědectví opět drolí.

„Praha ale pro nás byla jen přestupní stanicí. Dojeli jsme tam vlakem a strávili noc v nějakém hotelu. Druhý den jsme na pražském letišti nastoupili na letadlo do syrského Damašku,“ vypráví vysloužilý terorista. Vysvětluje, že cesta vlakem ze Západního Berlína přes NDR a Československo a odbavení na letišti v Ruzyni pro ně byly s falešnými pasy bezpečnější. Vyhnuli se tak obávané kontrole na západoberlínském letišti, které bylo kvůli nedávnému bombovému útoku v režii Hnutí 2. června v policejním obležení.

Baumann se pak osm let ukrýval v různých zemích. Už v roce 1974 ale ve svém prohlášení vyzval ostatní členy německých teroristických skupin, aby se vzdali ozbrojených útoků, protože to je podle něj „nesprávná cesta“. V roce 1980 byl zatčen a strávil pět let ve vězení.

S průlomovým odhalením o činnosti RAF a Hnutí 2. června přišla před dvěma lety německá autorka Regine Igelová v knize Terrorismus-Lügen (Teroristické lži), která zůstala v Česku nepovšimnuta. Jako první badatelka měla totiž Igelová možnost studovat dokumenty Stasi týkající se zmíněných teroristických skupin. Přinesla důkazy o tom, že vůdčí postavy RAF a Hnutí 2. června byly agenty východoněmecké tajné policie Stasi – do té doby se o tom jen spekulovalo. A podle dalších indicií – například záznamů o pohybech peněz ve finančních výkazech Stasi – je pravděpodobné, že muži a ženy z RAF a spol. v teroristických akcích pokračovali i poté, co začali žít v NDR pod skrytou identitou. Podle legendy Stasi se přitom stali neškodnými a vzornými občany socialistického státu. Regine Igelová se také zmiňuje o pobytech německých teroristů v tehdejším Československu. Bohužel jen stručně.

Igelová například krátce popisuje, jak teroristka Monika Haasová v roce 1980 navštívila Prahu, kde „se v té době zdržovaly vůdčí postavy RAF“. Autorka Teroristických lží na tuto zmínku narazila právě v nedávno odtajněných dokumentech Stasi. Žádné další podrobnosti k případnému pražskému teroristickému summitu v archivu ale podle ní uvedeny nebyly.

„Z dokumentů Stasi, které jsem studovala, bylo odstraněno až 90 procent materiálů, další místa byla začerněna,“ říká Igelová v rozhovoru pro Týdeník ECHO. Podle ní je víc důvodů, proč se Praha stala tak častým tajným cílem cest teroristů. „Určitě to byla její geografická poloha a role křižovatky na trase Sovětský svaz, Blízký východ, Itálie. Důležitá pro ně byla také československá podpora a výchova politických emigrantů a pak jistě role v podpoře terorismu, především italského, přidělená Praze Moskvou,“ vypočítává Igelová v narážce na informace o výcviku italských teroristů (například z Rudých brigád), o němž vypovídal na Západ uprchlý generál československé armády Jan Šejna nebo také jeden ze zatčených italských teroristů.

„Ani nepřátelé, ani přátelé“

Ozbrojené komando Hnutí 2. června osvobodilo v květnu 1978 z vězení v západoberlínské čtvrti Moabit svého soudruha Tilla Meyera. Celá skupina pak i s ním mířila do Bulharska, kde si užívali několik týdnů v jednom tamním přímořském letovisku. 21. června ale část bandy pozatýkala na letišti v Burgasu západoněmecká protiteroristická jednotka, protože Bulhaři tehdy s tajnými službami spolkové republiky při této akci nečekaně spolupracovali. Ovšem trojici teroristů se podařilo uprchnout – byly to samé ženy, vedené pozdější vůdčí členkou RAF Inge Viettovou.

Viettová, Ingrid Siepmannová a Regina Nicolaiová odletěly do Prahy a chtěly pokračovat dál do Bagdádu. K jejich překvapení však byly na ruzyňském letišti všechny tři zatčeny a skončily ve vězeňské cele (zřejmě na Pankráci). Zadržení a následný třídenní výslech Státní bezpečností popsala Viettová ve své autobiografii vydané v Německu v roce 1996. „Bylo pro mě neskonale těžší komunikovat se socialistickou policií než s našimi jednoznačnými protivníky... Nebyli to nepřátelé, ale ani přátelé,“ psala teroristka. Státní bezpečnost se z Němek snažila získat informace o „strukturách a spojeních“, například na italské Rudé brigády a palestinské skupiny. „Nebyl to žádný výslech, diskutovali se mnou,“ vzpomíná Viettová a dodává: „Vážila jsem každé slovo, měřila význam a dosah každé věty.“

Po třech dnech prý Viettová navrhla, ať se česká bezpečnost spojí se Stasi. Což se stalo a ještě týž večer si pro teroristky do Prahy přijeli důstojníci východoněmecké tajné policie a odvezli je do NDR. Tam pak ženy strávily dva týdny „saunováním, plaváním a chození do fitness“, načež odletěly do vytouženého Bagdádu. V roce 1981 se Viettová objevila v Paříži, kde při pokusu o své zatčení zastřelila francouzského policistu. Pak se po ní slehla zem.

RAF v Česku kupovala zbraně

Inge Viettová byla zatčena až v roce 1990 v Magdeburku. Ukázala se, že od roku 1982 žila pod falešnou identitou v NDR jako reprodukční fotografka Eva Maria Sommerová či vedoucí pionýrských táborů Eva Schnellová. Podle dokumentů Stasi však dostala také krycí jméno Maria Bergerová, získala větší množství peněz a zánovní vůz Lada. Podle autorky Reginy Igelové je ale pravděpodobné, že se i nadále účastnila teroristických akcí. Viettová byla po roce 1990 odsouzena k dvanáctiletému trestu a po pěti letech byla propuštěna.

Záhadou zůstává osud Ingrid Siepmannové, která s Viettovou v roce 1978 v Praze strávila tři dny v „diskusích“ s československou StB. Siepmannová údajně zahynula v roce 1982 během bojů v Libanonu, Regine Igelová ale při studiu dokumentů narazila na informace, které naznačují, že teroristka ve skutečnosti nezemřela a pod krycími jmény se i po roce 1982 pohybovala po Německu.

Za dosud nevyjasněných okolností se přes Prahu dostala v roce 1980 do NDR také představitelka RAF Susanne Albrechtová, která byla o deset let později odsouzena k dvanáctiletému vězení za účast na vraždě bankéře Jürgena Ponta. Z vězení se dostala po šesti letech.

Plukovník Stasi Harry Dahl, který v roce 1978 vyzvedl v Praze Inge Viettovou a její dvě soudružky, byl v roce 1997 v Německu souzen za napomáhání terorismu, ale nakonec byl viny zproštěn.

Jaký podíl měl na krytí a útěku německých teroristů před spravedlností československý stát či zda podpora byla i aktivnější, se dnes není jednoduché dopátrat. Týdeník ECHO oslovil bývalého šéfa takzvaného německého odboru kontrarozvědky StB Antonína Chmelíčka. „Vím, že tu RAF kupovala zbraně, ale ne naše, ty dovezené ze Západu. Jezdil sem například Peter Jürgen Bock (člen RAF),“ říká Chmelíček při schůzce v pražském knihkupectví. „Nic víc ale nevím, tyhle věci dělala spíš rozvědka nebo protiteroristické oddělení,“ dodává. Poslední předlistopadový šéf komunistické rozvědky Vilém Václavek tvrdí, že o kontaktech StB s německými teroristy nemá žádné informace.

Mlčení archivů

Někdo – jak naznačují vzpomínky teroristů i útržky z dokumentů Stasi – však v Československu s RAF a spol. v kontaktu být musel. Podporu mezinárodního terorismu ze strany československých komunistů se na začátku 90. let pokoušel vyšetřit Ústav pro vyšetřování zločinů komunismu. „Když jsem žádal o odtajnění potřebných dokumentů, odpověď byla vždy záporná. Ohledně německých teroristů jsem jinde narazil jen na strohou informaci, že jedna Němka, která se podílela na atentátu ve Španělsku, se léčila v Praze na Slupi nebo že někteří její soudruzi se sem jezdili rekreovat na speciální pozvání odborářů,“ vybavuje si tehdejší vyšetřovatel ÚDV Adam Kretschmer.

O odtajnění zmíněných dokumentů nyní po letech požádal archiv ministerstva vnitra Týdeník ECHO. Podle dostupných informací však svazky, kdysi Státní bezpečností založené na téma mezinárodního terorismu, jsou dnes v držení Ústavu pro zahraniční styky a informace (ÚZSI), tedy rozvědky. Odtud přichází jen stručná zpráva: „V námi dohledaném svazku jsou jen fotografie německých a dalších údajných teroristů se jménem a datem narození.“ Tedy nic víc, ani žádná jména jejich případných tuzemských podporovatelů a pomahačů.

„Myslím, že mezi archivy v Berlíně a Praze mohly být nějaké dohody nebo prostě chtěli mít po letech klid: žádná velká odhalení, obžaloby a rozsudky,“ míní Regine Igelová. Podle ní také mnozí bývalí příslušníci Stasi přešli po pádu zdi do tajných služeb demokratických států a nebyl zájem jejich minulost propírat. To, že k evropským centrům v síti mezinárodního terorismu patřily před rokem 1989 východní Berlín a Praha (podobně jako v západní Evropě Curych, Paříž a Vídeň), je však podle Igelové nezpochybnitelné.