Skrytá nahrávka produkčního CNN, jež se v úterý  dostala na veřejnost, by si možná zasloužila větší pozornost. U nás tím nejserióznějším médiem, které se jí zatím věnovalo, byly Parlamentní listy. Na druhou stranu její dopad se omezil hlavně na ty nejvášnivější kritiky médií i v Americe.

Může to mít víc důvodů. Těm na straně mainstreamových médií se hodí, že jejich původcem je James OʼKeefe, novinářský kaskadér a specialista na skryté nahrávky, jehož některé produkty se ukázaly věrohodné a jiné ne – když se ho podařilo přinutit, aby zveřejnil kompletní natočené materiály, ukázalo se, že byly manipulativně sestříhané. V roce 2010 taky dostal tříletou podmínku za ilegální vniknutí do federální budovy (maskovaný za opraváře telefonů).

Ale i tak je jeho poslední video jaksi méně vzrušující, než si člověk sliboval. Produkční na nahrávce sice jasně říká to, co se v titulku slibuje, ale celková délka nahrávky je dost krátká. Valnou část osmiminutového videa zabírají nezajímavé řeči OʼKeefa.

Produkční John Bonifield, kterého OʼKeefe samozřejmě prezentuje jako vysoce postaveného (fakticky má na starosti zpravodajství o zdraví), na nahrávce přiznává, že CNN věnuje nesmírný prostor vyšetřování kontaktů Trumpovy prezidentské kampaně s Ruskem, přestože nemá důkazy o tom, že by mezi těmito dvěma stranami došlo k trestné koordinaci.

To je důležité. Protože o tom, že Rusko se snažilo v té či oné míře ovlivňovat americké volby, se nepochybuje. O tom, že lidé z Trumpovy kampaně měli nějaké kontakty s Rusy, se taky nepochybuje. Ale všechny prezidentské kampaně mívají kontakty s cizími diplomaty, to není trestné. Že kontakty Trumpových lidí byly vstřícnější, než bylo donedávna v americké politice zvykem, je rovněž pravda, ale ani to není trestné a bylo to zjevné – lidé to věděli, a přesto ho volili.

Lidé, kteří se nesmířili s Trumpovým vítězstvím, by potřebovali, aby Trump s Rusy na ovlivňování kampaně přímo spolupracoval. To by teprve znamenalo, že Trumpovo vítězství bylo nelegitimní. To by se konečně mohli dostat Trumpovi na kobylku. Politicky to, zdá se, nedokážou – ve všech čtyřech doplňujících volbách do Kongresu od Trumpova zvolení zvítězili Republikáni. Ale o zločinném spiknutí důkaz chybí a není jisté, zda se kdy najde. Už proto, že výsledek voleb lze vysvětlit velmi prozaicky – nekompetentností kampaně Hillary Clintonové. Rusů k tomu netřeba.

A tak se frenetické zpravodajství zástupně soustřeďuje na procedurální zprávy o pokračujícím a rozrůstajícím se vyšetřování: Jaké vyšetřovatele vedoucí nezávislého vyšetřování Robert Mueller najal, kdo byl předvolán, kdo si najal advokáta, kdo je ochoten vypovídat před Kongresem, kdo ne. Smyslu těch zpráv podrobně nerozumí většina Američanů, natož Čechů. Zůstává jen emocionální náboj skandálu. A teď pokoření CNN vynálezcem a symbolem formátu zpravodajské televizní stanice.

Tím momentem, kdy vzrušení z nahrávky trochu splaskává, myslím je, když produkční vysvětluje, že to manažeři stanice dělají kvůli sledovanosti. Zpravodajství je byznys. Tím je pro Američana, zejména pravicového Američana, obtížné se pobouřit. Když se OʼKeefe v komentářové části videa rozhořčuje nad nemravnými zisky, nepůsobí moc přirozeně.

Pro mainstreamověji orientované konzumenty zpráv byla možná tato eskapáda zastíněna regulérním průšvihem CNN – museli stáhnout zprávu o tom, že je člen Trumpovy kampaně finančník Anthony Scaramucci vyšetřován kvůli tomu, že se sešel s představitelem ruského státního investičního fondu. Scaramucci to sehrál dobře: omluvu veřejně velkoryse přijal – ovšem prý až poté, co CNN pohrozil stomilionovou žalobou.

Produkční na nahrávce naznačuje, kde se problémy CNN i jiných zpravodajských stanic berou. Jejich diváctvo je ve srovnání s jinými televizními formáty malé. Jsou to političtí fanoušci, straníci, kteří chtějí boj. CNN, která má image centristické stanice, musí zvlášť balancovat na hraně. Ale ani ostatním stanicím se nevyhýbají problémy. Fox News se stala tak náruživým bojovníkem za Donalda Trumpa, že i Ann Coulterová, konzervativní komentátorka a velká Trumpova fanynka, včera obvinila předního moderátora Foxu Seana Hannityho, že „kdyby se prezident Trump rozhodl zavést politiku Komunistického manifestu, [Hannity] by podpořil komunismus“. A CNN se v roli dnešního hlídacího psa Trumpových ruských kontaktů ocitla poté, co mu loni a předloni poskytla tolik nefiltrovaného vysílacího času jako žádnému jinému kandidátovi.

Obrátil bych pozornost ještě k jednomu výroku nešťastného produkčního:

„A CEO CNN řekl na poradě: Všichni jste udělali dobrou práci při zpravodajství o klimatické dohodě, ale s tím jsme hotoví, teď zpátky k Rusku. I když šlo o klimatické dohody, říkal, dáme tomu tak den, ale pak se vracíme k Rusku.“

To je ono: američtí mainstreamoví novináři jsou zmítáni dvěma protichůdnými impulzy: sledovaností či čteností na straně jedné a šířením těch správných hodnot, toho správného narativu, na straně druhé. „Maso“ pro straníky je živí, šířit narativ jim velí jejich vzdělání, sebepojetí, jejich societa. Touto potřebou se televizní zprávy nakazily už dávno a projevuje se jak obsahově, tak formálně. Dnes televize jako CNN nevysílá zprávy, ale příběhy. Ty nás mají dojmout, přimět ke změně přesvědčení nebo chování, sdělit nám, jaký svět je.

Problémem nedávné reportáže ze „spontánní“ demonstrace muslimů v Londýně bylo, že lidem, kteří toto narativní zpravodajství dělají, to už ani nepřijde divné. Hranice mezi pravdivým a zfalšovaným zpravodajstvím pro ně vede někde jinde. Být tam, kde se něco děje, zároveň znamená dávat tomu dění smysl. Produktem musí být nějaký segment, který názorně formuje, co si má divák myslet a cítit. V londýnském případě, jak to trefně pojmenoval kolega Daniel Kaiser, „Benetton“.

Autorka londýnské reportáže Becky Andersonová je výkonná šéfredaktorka redakce CNN v Abú Dhabí. Její oficiální životopis vypichuje, že dělala rozhovory s Desmondem Tutuem, Kofim Annanem, Benjaminem Netanjahuem, Hamídem Karzáím, Jacobem Zumou či Pan Ki-munem. Ale to je takzvaná „get“ novinařina – rozhovory významné nikoli obsahem, ale tím, že CNN získala někoho důležitého. Pravděpodobnost, že se na CNN objeví opravdu objevné zpravodajství z její oblasti světa, je dále snižována tím, že její pořad na CNN International je obšancován sponzorskými sděleními různých státních či polostátních entit ze Spojených arabských emirátů, Kataru a dalších zemí oblasti.

Na propagačním videoklipu svého pořadu, který se donedávna na CNN do omrzení opakoval, Andersonová říká: „Kde většina lidí vidí trh, já vidím tavicí tyglík kultur. Kde většina vidí nemocnici, já vidím soucit. Kde většina vidí graffiti, já vidím umění. Kde většina vidí poušť, já vidím dobrodružství. A kde silnici, já vidím spojení.“ Když se tato optika naplní ideologií, připočtěme ještě finanční tlaky a pocit vlastní důležitosti, máme ten problém jako na dlani. Kdyby se novináři byli častěji ochotni omezit na to, že trh je trh a graffiti jsou graffiti, možná by to zpravodajství bylo méně ideologicky iritující – bez ohledu na osobní ideologii novinářů.