Sociální demokraté se dostali do bodu, kdy už nemají moc co zkazit. Skoro všechno už totiž zkazili. Odstoupení Bohuslava Sobotky z postu předsedy sociální demokracie a volebního lídra byla pro záchranu strany před pádem do propasti jednociferné podpory podmínka nutná. Každý pokus, ať už jakkoliv riskantní, už může vyhlídky strany jen zlepšit. Sociální demokraté se ještě před pár měsíci zdáli být jedinou stranou, která by mohla Andreje Babiše porazit. Poslední měsíc to ale přestalo platit. Dnes tu šanci nemají o nic vyšší než ODS nebo dvoukoalice lidovců a starostů.

Bod, do nějž se sociální demokracie dostala, je dílem Bohuslava Sobotky. Jeho velkých strategických chyb. Především toho, jak moc se obával Andreje Babiše a ustupoval před ním. Bohuslav Sobotka působí jako slušný, zdvořilý člověk. Nejspíš jím i ve skutečnosti je. Není ale dobrý politik. Není dobrý premiér. Ani nebyl svého času dobrým ministrem financí. Dobrý politik, s politickým instinktem, který je první podmínkou úspěchu, přičemž za úspěch nepovažuji schopnost co nejdéle přežít ve funkci, ale získat a udržet si podporu lidí a dobře spravovat zemi, by nikdy neřekl větu, jíž Bohuslav Sobotka vysvětloval svůj odchod.

„Podpora veřejnosti neodpovídá práci, kterou sociální demokracie odvedla ve prospěch občanů.“ Dobré zboží, ať už si pod ním představíme cokoliv, je vám k ničemu, když ho nedokážete prodat. Proto taky v byznysu ve většině branží inkasuje osmdesát procent ceny nikoliv ten, kdo něco vyrobí, ale ten, kdo to dokáže vymyslet a prodat. V politice je to stejné.

Bohuslava Sobotku ctí, že se za každou cenu nedrží své funkce a chce své straně pomoci tím, že ustoupí.

Co bude dál, je těžké předvídat. Lubomír Zaorálek se sice v médiích těší pověsti dobrého rétora, ale žádné konkrétní přesvědčivé výsledky za sebou za svou kariéru nemá. Ani jako politický mozek, ani jako politický manažer.

Nikdy nepřišel se žádným zajímavým tématem, které by přitahovalo zájem potenciálních voličů sociální demokracie. Není tím, kdo by uměl přesvědčivě mluvit o tématech kolem životní úrovně, platů, škol, zdravotnictví nebo bezpečnosti, která tradičně lidi nejvíc zajímají. Když mluvil, dost efemérně splétal těžko prostupné a málo logické geopolitické úvahy, jež jsou většině sociálnědemokratických voličů vzdáleny. Navíc se tradičně rád prezentoval jako zástupce progresivistického křídla, kterému se říká „moderní sociální demokracie západního stylu“. Jenže bohužel české voliče sociální demokracie to nepřitahuje.

Ministerstvo a zahraniční politiku řídil Zaorálek chaoticky. Černínský palác se stal rejdištěm sociálnědemokratických dorostenců z Mladých sociálních demokratů, kteří si z diplomacie udělali trafiky. Jednu chvíli měl Zaorálek rekordní počet náměstků. Řada těch ryze politických se vydávala za odborné a hledala si jistotu pod služebním zákonem. Mezitím se pobili mezi sebou a většina z nich už Zaorálkův úřad opustila. Svět a zahraniční politika zažívají velmi turbulentní období. Lubomír Zaorálek ale nikdy neudával u debaty o těch událostech tón. Neřekl nikdy nic pozoruhodného k brexitu, Trumpovi, migrační krizi, Sýrii, překreslení politické mapy ve Francii ani ničemu dalšímu.

Sociální demokraté se teď rozhodli, že se pokusí Zaorálka nastylizovat do role bodrého strýce z Ostravy, který sice možná na někoho může působit jako chaotický teoretik, ve skutečnosti je to ale přece normální lidový chlápek, který si umí popovídat tak jako Andrej Babiš s lidmi na náměstí, na festivalu, v hospodě i kulturáku. Zaorálkovi tady je potřeba přiznat, že jako jeden z mála lidí z vedení ČSSD dokázal, že se skutečně zajímá o konkrétní problémy lidí. Výrazně se postavil za zájmy majitelů bytů OKD a šel do ostrého konfliktu se Zdeňkem Bakalou, který jim je v rozporu se všemi závazky odmítal prodat. Bakalu trefně označil slovem grázl a soud mu dal poté, co ho zkrachovalý miliardář žaloval pro újmu na cti, za pravdu. Jisté předpoklady k autenticitě, jejíž hodnota v současné politice stále stoupá, se u Zaorálka objevit dají. Bodrý strýc z Ostravy tak nemusí být úplná umělá křeč.

Sociální demokraté už mají s razantními překvapivými tahy dobrou zkušenost. Když na jaře 2005 padla po skandálu s bytem a nevěstincem vláda Stanislava Grosse, volební preference byly na podobné laťce jako dnes. CVVM hlásil v květnu 10,5 procenta. Rozložená strana dlouho nemohla najít nového premiéra. Všichni zírali, když nakonec vsadila na nepříliš známého Jiřího Paroubka. Náměstka z pražského magistrátu, který byl teprve pár měsíců ministrem pro místní rozvoj. Paroubek to tehdy bral se slovy: „Jirka z nouze dobrej.“ Trefně také komentoval volební preference „Teď už se můžeme jen odrazit ode dna“.

Během roku dokázal ve volbách získat pro sociální demokracii rekordní výsledek 32 procent a v zablokovaném parlamentu sto na sto sebrat rozjeté ODS šanci na silnou vládu. V té chvíli už za sebou přitom sociální demokracie měla osm let u moci se třemi různými premiéry a stála proti ní ODS v nejsilnější kondici, která jí přinesla rekordní volební výsledek se 36 procenty.

Při pohledu na nastupujícího Paroubka nikdo nic takového nečekal. Dnes zbývá do voleb proti té době třetina času. Poslední politické příběhy Emmanuela Macrona nebo Theresy Mayové ale ukazují, že volby se proti očekávaným výsledkům dají otočit během pár týdnů.