Nedělní zemské volby v Berlíně budily zájem napříč Evropou, samozřejmě včetně České republiky. Pozornost platila hlavně procentům, které si vydobude nová, napravo od křesťanských demokratů stojící Alternativa pro Německo. AfD je proti euru a v posledním roce ostře proti faktickému otevření hranic z islámského světa a Afriky. Touto optikou viděno se zdálo, že Berlín byl, klausovsky řečeno, neudálost. AfD získala něco málo přes 14 procent a až páté místo, jak hlásal tento server.

Potíž je v tom, že zvolená optika nevystihuje hloubku politického dramatu u našich sousedů: nejenže Berlín je nadprůměrně doleva a získat pro radikální pravici hned na první pokus přes 14 procent by tato radikální pravice ještě před rokem považovala za sen, ale hlavně CDU kancléřky Merkelové v hlavním městě spadla pod 18 procent a od její vyzývatelky zprava dělí Unii necelá čtyři procenta. Sociální demokraté (i oni spadli, na 21 procent) nebudou křesťanské demokraty už ani potřebovat do zemské vlády.

CDU tak málo v Berlíně nikdy neměla, je to prozatímní dno. I když Berlín budeme charakterizovat jako levičácké město, nemělo by se zapomínat, že i tady mívala CDU primátory – kdysi Richarda von Weizsäckera, ale ještě i celá devadesátá léta, až do roku 2001, pravičáka Eberharda Diepgena.

A protože to jsou už páté zemské volby v řadě, kdy CDU citelně ztrácí v zemských parlamentech, nemůže teď už ani Angela Merkelová předstírat, že se celkem vzato nic neděje.

Včera se tedy nejmocnější žena světa postavila před novináře a následovalo deset minut monologu, jakési sebereflexe: „Kdybych tak mohla vrátit čas, vrátila bych ho o mnoho, mnoho let nazpátek“ – neboli na migrační vlnu se Německo mohlo začít připravovat mnohem dřív. Tady máme přiznání, že loni v létě byla kancléřka zaskočena.

Důležitější je věta: „Po nějakou dobu jsme neměli situaci dostatečně pod kontrolou.“ Tím vlastně uznává námitky nemálo kritiků, kterým víc než příliv žadatelů o azyl vadil fatalismus, s nímž se po sedm měsíců na hranicích nevyžadovaly doklady (tedy pokud jste přišli pěšky a nevypadali jste evropsky). Nejdůležitější je ale věta, že situace z loňského roku už se nebude opakovat. Merkelová dokonce v pondělí slíbila, že za to bude „bojovat“.

To je nepřímé, ale nesporné doznání zmatku v hlavě kancléřky a německé politické elity loni. Lidé, kteří Evropu poučovali, že hranice se v moderní době nedají hlídat, že tisíce ilegálních migrantů každý den jsou „dostaveníčkem s globalizací“ (ministr financí Wolfgang Schäuble), a kteří domácí publikum poučovali, že limit pro příliv běženců není v ústavě, a proto o limitu nemůže být ani řeč, neboť nemůžeme odmítat pomoc potřebným, chtějí najednou bojovat za to, aby sem další miliony lidí (mezi nimiž potřebných je jistě dost) nesměly. Tu nedůslednost by kancléřka měla nějak vysvětlit, byť by to bylo jen přiznání, které asi každý tuší, totiž že každá společnost má své limity.

Merkelová včera šla poprvé od vypuknutí krize do sebe. Byl to pokus, jak si nasypat trochu popela na hlavu, ale ne tolik, aby jí tu hlavu pak někdo umyl. Pro ty, kdo nechtějí, aby se Evropa stala součástí Blízkého východu, to je málo. Teprve pád Merkelové by byl varováním pro ostatní evropské politiky, že otevírat odevzdaně hranice Evropy je politická sebevražda, a že dokonce ani v zemi s nejposlušnějším voličstvem nelze dělat rok a déle politiku proti voličům.

Merkelová má ovšem výhodu. CDU během jejího předsednictví (od roku 2000) postupně zdegenerovala ve stranu, v jejímž vedení se neodmlouvá. Dnes asi nejkritičtější osoba ve vedení CDU, místopředsedkyně Julie Klöcknerová, loni touhle dobou několik jedinců, kteří měli tu odvahu na zasedání grémia vyslovit pochybnosti o kancléřčině politice otevřených hranic, sjela dvěma slovy: „Držte hubu.“ A hranice, po kterou se včera odvážila jít, byl stesk nad „problémy v komunikaci“. CDU je dnes nejdůležitější politická strana v EU, ale ovládli ji oportunisté a politici středního formátu. Pomsta dějin začíná.