Jak bude příští americký prezident Donald Trump dělat každodenní politiku, není zatím jasné. To platí i pro roli, jakou budou USA hrát uvnitř NATO a ve vztahu k Evropě, což souvisí i s válkou v Sýrii a konfliktem kolem Ukrajiny. Při pohledu z Ruska vypadá celá situace poněkud jasnější, domnívá se Andrej Kolesnikov, politický analytik Carnegieho centra v Moskvě (Carnegie Moscow Center). Přinejmenším trochu. Rusko se dle něj aktuálně ocitá mezi podobně smýšlejícími, píše v ruském opozičním týdeníku The New Times.

Ale co to znamená pro zemi, která se zatím staví spíše do pozice psance? A co se stane s jejími obrazy nepřítele? Pokusme se tuto složitou věc nastínit co nejstručněji.

Brexit, vítězství Donalda Trumpa, úspěch Putinova přítele Françoise Fillona v primárkách francouzské tradiční pravice (a velmi pravděpodobně i v prezidentských volbách ve Francii roku 2017) - po všech těchto událostech se ruský prezident Vladimír Putin a jeho elity cítí téměř jako ti, kdo určují nový trend vnitřní a zahraniční politiky. "Vždyť jsme to přece říkali! A vy jste nás nechtěli poslouchat. Tak, tady to, prosím, máte."

Na straně jedné, pro Rusko se prostor kolem něj skutečně změnil. Na straně druhé, v důsledku všech těchto změn eroduje zcela nečekaně základní, nepsaná doktrína. A sice ta, na níž spočívá konsolidace putinovských elit "po Krymu". Doktrína obležené pevnosti. Západ vykonává na Rusko tlak, vede proti němu informační válku, NATO se přibližuje k ruským hranicím... A my, Rusové, píše Kolesnikov, se bráníme, zajišťujeme obleženou pevnost, rozšiřujeme její hranice, vedeme spravedlivé války a chápeme se uvnitř pevností zrádců národa, ještě více se semkneme kolem velitele pevnosti - rozuměj vůdce národa.

Takový model se spolu s různými mýty postaral nejen o konsolidaci elit, ale také o ochotu 70 procent obyvatelstva podporovat seberozkladnou politiku protisankcí. Ale pokud bude trend ve světové politice pokračovat podle některých ruských nadějí, před kým se pak bude Rusko chránit? Obložená pevnost zaroste mechem a příkopy pod hradbami se změní v bažinu pro květenu.

Začátkem 21. století se Vladimír Putin snažil stát v jedné řadě George Bushem juniorem a Tony Blairem a hrát podle jejich pravidel. Ale stát se vůdcem světové politiky podle západního střihu se mu nepodařilo. Mezitím se stal světovým vůdcem svého druhu. Jako v jedné ruské dětské hře se postaví na kopeček, je "králem kopce", šíří kolem sebe strach a hrozby, a ostatní hráči se ho snaží z jeho vyvýšeného místa vytlačit. Ošklivé (ale pro nás hezké) kačátko Donald Trump se ke snahám nejvyššího ruského politika perfektně hodí. patří nám všichni pravicoví (no i levicoví) populisté. Putin je vůdcem světového formátu. Co by ještě člověk chtěl více? S kým by se ještě mělo bojovat?

Nu, ano. Postkrymská většina nekonsolidovala jen vnější války. Stejně tak efektivně dokáží vylepšit vlastní image i války vnitřní. S pátou kolonou, s opozicí, se zkorumpovanými liberály. A stejně tak s generály - siloviki- část systému čistí sebe sama. Tak to vydrží alespoň do voleb roku 2018.

Současně se ale ještě nedá s jistotou odhadnout, jestli se ona vytrubovaná trumpizace demokratického světa ukáže jako stabilní trend, který putinovské Rusko změní z psance v toho, kdo udává trend. Pokud by Trump nenaplnil očekávání ruského vedení a zůstal by v otázce protiruských sankcí solidární s Evropou, pokud by zůstal postoj NATO pro západní světa nadále konsensem, pak zachvátí Rusko prezidenta Putina opravdu prudká frustrace. Není nic horšího než přílišná očekávání. Trumpova Amerika proti Putinovu Rusku, to byl  dobrodružný podnik s otevřeným výsledkem, uvádí dále Kolesnikov.

Když nyní hovoříme o skutečně dlouhodobých trendech, nelze kromě jiného zapomenout, že všechny klíčové země západního světa jsou demokracie. Pravicový populismu nemusí mít věčné trvání. Koneckonců, na Západě se nevolí podle ruského schématu. Kyvadlo voličské přízně se může snadno vychýlit úplně jiným směrem. Kdo dnes ví, jak dlouho se tento nový typ politika úspěšně a stabilně udrží u moci. Neměli bychom dělat chybu v tom, pokračuje Kolesnikov, abychom nynější trend trumpizace promítali do budoucnosti.

Dokonce i když pomineme, že faktory, které tuto tendenci podmínily, tedy hrozba teroru, touha po politicích nového typu či migrační proudy, na žádný pád nezmizely. Je to bezpochyby test pro demokracii západního typu. Její institucionální základy jsou nicméně silné. A lze předpokládat, že středně nebo dlouhodobě tyto vládce á la Dnald Trump stráví.