Koncem ledna vzbudila docela slušný rozruch zpráva o tom, že pětice velvyslanců v Praze – Norska, Kanady, Jižní Koreje, Velké Británie a Spojených států amerických – zahájila šestitýdenní kampaň proti korupci v Česku. Kampaň běží na sociálních sítích, tedy běží: každý týden zveřejní ambasadoři (a ambasadorky Norska a Británie) jeden tematický klip a příslušné internetové odkazy.

Témata jsou následující: financování politických stran, otevřená data (myšleno zpřístupňování vládních a úředních dokumentů), státní služba, whistlebloweři, státní zástupci a konečně veřejné zakázky. Podobnou akci provedli zmínění velvyslanci už v prosinci 2014, jen byla tehdy ještě ostřejší. Otevřeným dopisem vyzvali českou vládu, aby naplňovala pasáže o boji s korupcí ze svého programového prohlášení. Zatímco ovšem tehdy politici ani drtivá většina novinářů, dokonce ani bloggerů nezareagovala, tentokrát byly reakce téměř všechny odmítavé až pobouřené. Začal s tím on-line deník Echo24.cz, když připomněl byznysovou minulost kanadského velvyslance Otty Jelinka. Přidali se i politici, kteří se od velvyslanecké akce vesměs odtáhli nebo ji přímo kritizovali. Nejostřejší byl místopředseda vlády a šéf lidovců Pavel Bělobrádek: „Osobně zatím nebudu iniciovat na ministerstvu zahraničích věcí, aby naše ambasády recipročně spustily kampaně v USA proti střílení neozbrojených černochů, v Norsku proti krádeži dětí, ve Velké Británii proti proplácení poslaneckých a ministerských náhrad.“

Kdo káže vodu...

K Bělobrádkově výčtu by se daly připojit ještě další příklady, jak vlády, jež pětice velvyslanců zastupuje, káží vodu: byl to britsko-švédský výrobce stíhaček BAE Systems, za kým zůstala nejhlubší stopa po uplácení politiků v České republice a jinde v éře kabinetu Miloše Zemana před patnácti lety. Britský protikorupční úřad vyčíslil sumu určenou na úplatky v Česku, Rakousku a Maďarsku ke třem miliardám korun. Pak se vláda v Londýně s BAE mimosoudně vyrovnala, další vyšetřování by prý nebylo ve veřejném zájmu. Britové touto aférou dnes částečně ospravedlňují svůj protikorupční zápal na východě Evropy.

Méně známé, ale taky šťavnaté případy, má ve svém portfoliu Norsko. Začaly vyplouvat zhruba před deseti lety, kdy vyšlo najevo, že ropná společnost Statoil uplácela, ehm, vyplatila 15 milionů dolarů za konzultace firmičce syna íránského prezidenta Rafsandžáního. Šlo o získání kontraktů v Íránu. Před rokem, zrovna ve dnech, kdy paní velvyslankyně v Praze signovala otevřený dopis české vládě, zase propukl skandál Telenoru, který evidentně uplácel v Uzbekistánu (norská vláda má v telekomunikačním gigantu 54 procent akcií). Tentýž rok provedly norská a rumunská policie prohlídky v kancelářích polostátní firmy Kongsberg kvůli podezření z korupčních aktivit v Rumunsku.

Povedená je i Jižní Korea: loni v dubnu musel odstoupit tamní premiér Lee Wan-koo poté, co vyšlo najevo, že od jednoho podnikatele přijal 27 tisíc dolarů. Země v reakci na tento prvotřídní skandál zostřila protikorupční legislativu, takže dnes už poslední úředníček nesmí přijmout peníze nebo dar v hodnotě od 900 dolarů výše. Dalo by se tedy tvrdit, že mají plné právo poučovat, ehm, „sdílet zkušenosti“ s jinými vládami. Nicméně na úplatek pro premiéra se přišlo tak, že uplácející podnikatel spáchal sebevraždu a zanechal po sobě dopis se jmény těch, které vydržoval – a na dopise se skvěla jména i dalších lidí z okolí prezidentky, která je ve funkci stále a jíž se přirozeně zodpovídá i velvyslanec v Praze.

Ve vašem regionu se krade

Jistěže za kampaní velvyslanců se neskrývá jen touha povýšenecky udělovat lekce. Oslovení diplomaté z dotyčných ambasád shodně tvrdí: Dostáváme tu a tam od našich firem stížnosti, že tu po nich někdo chtěl úplatek nebo že veřejné zakázky jsou šité pro nějakého konkrétního uchazeče. To ale nemůže být celé vysvětlení.

Motor iniciativy velvyslanců proti korupci se nachází na ambasádě Spojených států amerických. Ta sice u nás po roce 1989 brojila proti korupci vždycky, nicméně teprve s příchodem Baracka Obamy do Bílého domu dostal boj s korupcí „vyšší prioritu“. To nicméně nebránilo minulému americkému velvyslanci Normanu Eisenovi, jenž se přitom pyšnil titulem experta Bílého domu na etiku, aby tu lobboval proti zákonu zavádějícímu internetové aukce na nákup léků. Tehdejší ministr zdravotnictví Leoš Heger si od nich sliboval výrazné úspory, farmaceutickým koncernům z USA se záměr naopak nelíbil. Otevřeně proti aukcím léků vystupoval šéf Americké obchodní komory v České republice Weston Stacey – s poněkud legrační starostí, že lékové aukce by nemusely přežít střídání vlád, a v českém zdravotnictví by tak jen vznikl chaos. Zato dění, které před dvěma lety vyvrcholilo smetením předchozí politické garnitury, Stacey chápe jako druhou sametovou revoluci, respektive „její dokončení“.

Po roce 1990 spojoval USA a vlády ve střední Evropě vždycky nějaký vyšší cíl: rozšíření NATO, mise v bývalé Jugoslávii a později na Středním východě, nakonec plán protiraketové obrany. Ten Obama skrečoval a v nastalém vakuu se začalo rozpínat moralizování. Jenom za poslední rok se například konala dvě školení amerických diplomatů z vybraných evropských zemí, kde si zaměstnanci ambasád Spojených států vyměňují zkušenosti s potíráním korupce a společně si osvojují příslušné instrukce z Washingtonu. Setkání se vždycky konají v nějaké evropské lokaci, vybrané země, které mají potíž s korupcí, jsou zpravidla země ze středovýchodní či východní Evropy (včetně Ukrajiny). Západní Evropu považuje State Department obecně vzato za tu část planety, kde mají při potírání korupce větší zkušenosti. Spousta rozporů tímto dvojím měřítkem úplně propadne: takže zatímco procureuři, zástupci ministerstva spravedlnosti, kteří ve Francii mají právo nahlížet do každého policejního vyšetřování a případně zastavit trestní stíhání, jsou asi OK, v Praze americká ambasáda aktivně a s neobvyklou razancí podporuje model, v němž by státní zástupci získali nezávislost na exekutivě v západní Evropě nevídanou.

Francie by si samozřejmě do svého modelu vládnutí nedala od Američanů mluvit, nicméně taková suverénnost ve francouzském stylu není nic, co by „Východoevropanům“ nebylo od přírody dáno. V Polsku měli ještě za Tuskovy vlády ze Spojených států velvyslance Leeho Feinsteina, agilního poučovatele, který byl svým hostitelům čím dál protivnější a nakonec se ještě začal zabývat restituční politikou polské vlády (šlo o židovské majetky z druhé světové války). Tehdejší šéf polské diplomacie Radek Sikorski podle zákulisních informací do Washingtonu vzkázal, aby si ho stáhli ještě před vypršením mandátu – což se taky v roce 2012 náhle stalo. Jeho nástupcem se stal uvážlivější muž „bez politických ambicí“, jak si při jeho nástupu výmluvně pochvalovali i polští zahraničněpolitičtí akademici.

Že by si na něj stěžovali do Washingtonu jeho hostitelé, zatím stávajícímu velvyslanci v Praze Andrewu Schapirovi nehrozí – a není to dáno pouze vrozenou českou nevýbojností. Schapirovy politické akcenty zatím důležitým hráčům české vládní koalice vcelku vyhovují. Velvyslanec Schapiro v reakci na otázky deníku Echo24.cz napsal, že akci není možné chápat jako vměšování se do vnitřních záležitostí státu, právě naopak: „Dlouhodobě na tomto tématu spolupracujeme s českou vládou a neziskovým sektorem tak jako na jiných tématech. Například premiér Sobotka a ministr financí Babiš tuto kampaň uvítali.“ No právě.

Zrekonstruujeme spojenecký stát

Ministr financí a šéf hnutí ANO Andrej Babiš byl vlastně jediný politik, jemuž se provolání pěti velvyslanců líbilo bez jakýchkoliv ale. U protikorupční kampaně velvyslanců je důležité si uvědomit, že se nekoná ve vzduchoprázdnu, nýbrž ve státě, který se poslední dva roky ponenáhlu mění v servisní organizaci Babišova Agrofertu a dalších velkých byznysových skupin. Pravda, v žebříčku vnímané korupce Transparency International jsme loni poskočili z 53. na 37. místo ve světě. Není to však měření korupce skutečné, ale korupce vnímané a samozřejmě nedokáže zahrnout do úvahy takové faktory, jako je vlastnictví významných novin a rádia místopředsedou vlády a jeho inzertní vliv na další média. Máme věřit tomu, že problém posledních let byl v chybějícím registru smluv a dalších zákonech, s nimiž před volbami 2013 přišla Rekonstrukce státu a které Sobotkova vláda váhavě, ale přece naplňuje. Rekonstrukce státu vznikla na přímý popud Normana Eisena, který během roku 2012 zástupce jednotlivých nevládních organizací přesvědčil, aby se spojili pod jednou střechou. V tomtéž roce darovala ambasáda Spojených států amerických v Praze nově vzniklé Rekonstrukci státu do vínku 38 tisíc dolarů, což podle kurzu platného v létě 2012 dělalo asi 750 tisíc korun. Grant byl určen pro čerpání od září 2012 do konce roku 2014.

Zákony ze seznamu Rekonstrukce státu se přijímají, kupodivu se ale žádná z našich protikorupčních skupin ještě nepozastavila nad takovými trendy, jako je větší přísnost na malé firmy a souběžně pokračující parcelace České republiky mezi velké finanční skupiny. EPH (Daniel Křetínský) uzavírá akvizice v sousedních zemích, z nichž vycouvává ČEZ. Penta konečně může začít stavět rychlodráhu z Masarykova nádraží do Vodochod. Agrofert získal loni na dotacích jenom z českého státního rozpočtu přes miliardu korun. Více než polovinu této sumy mu přiklepl Státní fond životního prostředí, který se sám financuje z poplatků od firem znečišťujících životní prostředí, čili podnikatelský stav se plošně skládá na dary pro několik vyvolených. Další téměř třetinu dotací přikleplo Agrofertu ministerstvo životního prostředí kontrolované bývalým zaměstnancem Agrofertu Richardem Brabcem. A tak dále. Prostředí „oficiální korupce“ (termín Miroslava Kalouska) se v žádném z šesti témat předkládaných nám velvyslanci neodráží. A tato jednostrannost přirozeně na české politické scéně vadí všem kromě Babiše a do jisté míry premiéra Sobotky.

Nevěsta má roupy

Jeden nejmenovaný diplomat se diví, jaké letos jejich protikorupční cvičení vyvolalo protesty, když přece před rokem zúčastněným velvyslancům ostřejší formulace normálně prošly. Odpověď na záhadu nejspíš bude docela prostá. Mezi touto a minulou kampaní se přihodila tzv. uprchlická krize, v níž na nás sice žádná z pětice protikorupčních zemí neklečí, která ale Čechům a Středoevropanům obecně s nevídanou silou vyjevila neochotu „Západu“ brát ohled na jejich tužby. Adekvátně tomu klesá ochota Středoevropanů nechat si mýt hlavu, dokonce si ze „Západu“ byť jen nechat radit. Česká republika má v tomto směru zatím jen nakročeno, ve zbytku Visegrádu došla klimatická změna mnohem dál. Toto odmítnutí pohledu Berlína a Bruselu na migrační krizi by přitom nebylo tak razantní, kdyby mu nepředcházely krize eurozóny nebo katastrofální zahraniční politika USA na Blízkém a Středním východě. Éra táhnoucí se od roku 1990, již většina politických elit Visegrádu prožila podle bonmotu připisovaného tehdejšímu polskému ministru zahraničí Władysławu Bartoszewskému o chudé a ošklivé nevěstě, která si nemůže vybírat, je, zdá se, u konce.