Americká kapela vydala desku, která má polský název (pár skladeb na ní taky), v textech se řeší mimo jiné i kálející nosorožci, jako vokalistka tam hostuje samotná Miley Cyrus a celkově je ta deska mírně na hlavu. Která skupina by to asi tak mohla být? The Flaming Lips, samozřejmě. Spolehlivý zdroj ujetosti už víc než třicet let. O některých jejích počinech se sice dá říct, že je větší zábava o nich mluvit než je poslouchat, The Flaming Lips ale mají – přinejmenším ve svých lepších chvílích – talent vtisknout impulzivně působícímu chaosu nějaký svůj řád, vzít to k posluchačovu srdci sice oklikou, přes toxicky barevné plyšáky a bizarní proudy vědomí, ale trefit se, třeba i docela přesně.

Na novém albu Oczy Mlody tuhle schopnost The Flaming Lips prokazují přesvědčivě, písně z něj mají všechny předvídatelné rekvizity a složky. Zvířátka, psychedelický zvuk, vysoký a jaksi vyjevený zpěv frontmana Waynea Coynea. Při vší infantilitě ale působí vlastně dospěle, snad i soustředěně. Vystihuje je klip k singlové písni How?? – jezdí tam motorky ovázané neony, na nich maskované dámy v přiléhavých gumových kombinézách, trefují se světlicemi do svých rozličných partií, Wayne Coyne v barevňoučkém kožíšku vypadá jako elegantně stárnoucí vévoda psychedelie. Ale ta otázka z titulu rezonuje nějak skutečně.

Ty nejpřesvědčivěji „hnuté“ americké kapely pocházejí z míst vzdálených kulturním centrům. To je i případ The Flaming Lips, kteří se dali dohromady v Oklahoma City, jejich první počin na dráze umělců prý v jejich případě byla krádež hudebních nástrojů. S nástupem masové obliby alternativní hudby počátkem devadesátých se svezli jen tak zlehka, na skutečně masový úspěch byli přeci jenom alternativní trochu moc. Vydávali desky s epickými názvy jako In a Priest Driven Ambulance nebo Hit to Death with Future Head, i tak ale dosáhli jaksi decentní proslulosti. Dokonce se objevili v seriálu Beverly Hills, 90210 – čeho v té době mohli dosáhnout víc?! 

Na playback tam předvedli písničku She Don‘t Use Jelly („Znám chlapíka, co chodí na koncerty, a když přijde domů, tak se vysmrká. Ale nepoužívá látkový, ani rukáv, ani papírový. Používá časopisy. Časopisy. Časopisy!!!“). Jeden z úhledných mladých hrdinů to ocenil nesmrtelnou replikou: „Víte, nikdy jsem nebyl fanoušek alternativní hudby, ale těmhle chlapíkům to fakt šlape.“

Nevím, jestli „šlape“ je pro hudbu The Flaming Lips ten nejvhodnější výraz, nicméně postupem let rostli, dost po svém, ale přece. Na přelomu století vydali široce ceněné a jaksi seriózní alba Soft Bulletin a Yoshimi Battles the Pink Robots, na nichž jejich psychedelický sound dostal zpěvnou a orchestrální dimenzi, aniž by to působilo jako kompromis, výprodej. Stala se z nich spolehlivá kapela, od níž se dá čekat, že si bude dělat to svoje na určité úrovni.

Hráli i v Česku, na jejich prvním koncertě v Akropoli Wayne Coyne potvrdil reputaci toho nejentuziastičtějšího a snad vůbec nejhůř intonujícího zpěváka všech dob. Stihli toho od té doby hodně, mimo jiné vydat i své verze „floydí“ The Dark Side of the Moon a seržanta Peppera od Beatles. Především ale přicházeli s vlastní hudbou, před čtyřmi roky to byla deska Terror, na jejich poměry nezvykle temná, v textech i zvuku někdy až surová, poznamenaná Coyneovým rozchodem a bojem se závislostí bubeníka Stevea Drozda.

Oczy Mlody působí ve srovnání s ní až vyrovnaně. A taky docela jednotně a souvisle, je to album zahalené vrstvami syntetizátorů, postavené na opět syntetických rytmech – ve středním tempu, jindy nervních, nikdy ale agresivních. Klasickou písňovou formu kapela někdy rozbíjí impulzivně působící změnou rytmu nebo instrumentace, vpádem posmutněle znějící kytary. Na poměry The Flaming Lips to ale všechno je velice decentní, uměřené.

Hlas Waynea Coynea zní mezi vší tou instrumentací někdy ztraceně, odpovídá to emocionálnímu náboji té desky, melancholii a izolaci, jež se nakonec prozpívá k jakési tlumené naději. Texty jsou plné pro Lips typických rekvizit, démonických žab, vil a čarodějnic, hudba kapely to všechno ale jaksi zreálňuje, dělá z toho metaforu věcí existujících i mimo rozběhnuvší se fantazii autora. Surreálný výčet položek vysněné party ze skladby There Should be Unicorns díky tomu najednou zní jako ztísněný povzdech nad zastydlou infantilitou, z pohádkové The Castle se stane nasládlá elegie za jednou ztracenou myslí. Možná by The Flaming Lips měli potíž to přiznat, ale po všech těch letech znějí dospěle. Sami sebe v tom však neztratili.

The Flaming Lips: Oczy Mlody (2016, Bella Union)