Česká televize zrovna vysílá reality show Zlatá mládež, možná aspiranta na televizní událost podzimu. Vůbec se ve státní televizi žánr reality show v posledních letech pohnul, zambiciózněl, zdobrodružněl, pokouší své možnosti a hledá své poslání.

Kudy dál? Protože za některé opusy (Ptáčata, Třída 8.A, nyní Zlatá mládež) může produkce téže ženy – Kamily Zlatuškové –, je rozhovor právě o Zlaté mládeži, o typech pořadů, které se vysílají v Norsku a které nás na českých obrazovkách třeba taky čekají, nebo o odpovědnosti vzdělaného člověka.

Takřka ve všech materiálech se k vaší práci důsledně uvádí spojení, že jste kreativní producentka. Znamená to něco jiného než pleonasmus?

Máte pravdu, je to pleonasmus. A taky termín, který jsem nevymyslela. Vznikl při rekonstrukci producentského systému v České televizi a je to návrat k systému 90. let. Já samozřejmě užívám jen termín producentka, protože onu nadbytečnost přívlastku bez nového významu cítím. Ostatně podobně nadbytečně se projevují ti, kteří mi posílají náměty na nové pořady se zdůrazněním, že mají tři vysokoškolské tituly. To je vždycky známka toho, že ten nápad nebude stát za moc. Sestavila jsem si svou vlastní tvůrčí skupinu, která vyvíjí projekty a předkládá je programové radě, kde sedí generální ředitel a další ředitelé jednotlivých sekcí ČT. Ti rozhodují, jestli se projekt bude realizovat a diváci ho uvidí na obrazovkách. V Brně jsme producenti dva, druhý je producent náboženské tvorby, moje vymezení je multižánrová skupina. Podobnou má v Ostravě Katka Ondřejková a v Praze Čestmír Kopecký, kterému – když jsem na vážkách, zda se něco daří – volávám o radu nebo útěchu. Ale to jsme se od producentských přívěsků dostali k producentským depresím.

V posledku se taky hodně píše, že jste producentka odvážná. To je co?

Zachytila jsem to taky, ale v souvislosti se svým jménem jsem spíš slyšela přílepek nezodpovědná. Skutečně se necítím kdovíjak odvážná. Zrovna jsem se vrátila z Norska, kde jsem byla na producentské výměně a hodně mluvila se svými kolegy z tamní televize. To, co dělají oni, to je odvaha a punk. Navíc jim závidím publikum, které jejich práci chápe a oceňuje. Takže tu svou práci bych nepřeceňovala.

Co tedy Norové dělají? Tedy pokud třeba nechystají reality show o svém vztahu k českým dětem...

Počkejte, my jsme s jedním producentem s lehkou nadsázkou opravdu spekulovali nad nápadem udělat show o výměně sociálních pracovníků. Byl by to skvělý reality formát, kde by obě strany nejspíš koukaly, jak to u protějšku funguje. Protože ta takzvaně česká kauza obou bratří je velké téma také pro ně a úplně stejně u nich rezonuje. Stejně jako my jsme v rozpacích, co si o tom myslet, jsou v podobném rozpoložení Norové. Čili nežijeme v jiné realitě než oni.

Hezký sen. A ta realita?

Řekněme si několik příkladů. Tak třeba norská televize dělá talkshow dohromady se švédskou. Oba jazyky si jsou sice podobné, ale ne dost, takže pořad vzniká v angličtině. A celebrity se můžou přetrhnout, aby v této talkshow pro nějakých třináct milionů vystoupily. Jezdí jim tam třeba Angelina Jolie, když jsem tam byla já, téměř ve dveřích jsem se míjela s bývalým generálním tajemníkem OSN Kofim Annanem. Ale v hledáčku mám spíš fenomén slow TV. Všecka ta mnohahodinová pásma jedoucích vlaků, hořících ohňů nebo pletení svetrů, která popírají principy dynamické tvorby. Na jaře se pojedu podívat, jak se bude dělat „nejrychlejší řeka“. To je ta odvaha, o které jsme mluvili: zablokovat hlavní kanál pro dvanáct nebo dvacet hodin jednoho obrazu s vědomím, že diváci to respektují. Druhá věc, která mě přitahuje, je „hybridní drama“. V létě běželo poprvé. Byl to mysteriózní příběh odehrávající se v reálném čase na lodi. Každý den vidí diváci patnáct minut detektivního příběhu, jež vznikají opravdu téhož dne. Přitom se odehrává na té lodi a diváci mají možnost interakce. Náleží k tomu ještě talkshow. Teprv se to rozjíždí, ale v Norsku to mělo obrovskou sledovanost. A poslední, co jim teď půjde do vysílání, je vzdělávací show jejich nejslavnějšího moderátora – mimochodem muslima –, který na vlastní kůži zkouší přírodní zákony. Jeden z nich třeba říká, že když vystřelíte pod hladinou, kulka se v nějaké vzdálenosti působením tlaku zastaví. A on si stoupne na hranici tohoto zastavení. To už je na mě moc, tak odvážná nejsem. Ostatně taky to štáb v Norsku nesměl natáčet, povolili jim to až v Polsku. A jestli se mě zeptáte, jak to s moderátorem dopadlo, rovnou říkám, že nevím.

Dobře, tak jinak. Má někde tohle ustavičné posouvání limitů hranici?

V tom je vtip slow TV. Ta toto pachtění smazala a řekla: prostě se dvanáct hodin dívejte na plápolající oheň. Pro lidi uvyklé na střihový rytmus, skladbu, míru zábavnosti může i to být zvrácené. Ale mě tento druh zvrácenosti, toto osahávání limitů baví. Nebráním se téměř žádnému tématu, ale snažím se do něj vložit něco, co nazýváme příšerným pojmem „veřejná služba“, pod nějž se přitom dá schovat ledaco.

K Norsku máte nějaký užší osobní vztah?

Mám srdeční vztah ke Skandinávii a chovám k ní obdiv. Třeba proto, že jsou schopni neustále investovat do nehmotných věcí, do kultury. A že se jim to vrací. Přála bych si, aby střední Evropa šla stejným směrem.

To nás čeká ještě hodně práce – vzhledem k tomu, že v našem zeměpásu je teď v módě vytváření domobran.

Těžko říct, o co přesně se opřít, ale vypadá to, že se spíš bude zbrojit než investovat do kultury, to je pravda. Nechci bagatelizovat ničí strach, ostatně sama jsem si intenzivním zážitkem prošla před deseti lety v Londýně. (Po atentátech v Paříži Kamila Zlatušková napsala na svém facebookovém profilu, že při londýnském atentátu v roce 2005 „bydlela asi 200 metrů od místa největšího výbuchu. Byl to pro mě zcela nový typ ochromujícího strachu, resp. pocitu, že jsme na pokraji války. Ten strach mě fyzicky roztřásl. Nicméně Britové mi tehdy vlili do žil důvěru v lidstvo. Nepropadli panice a hysterii ani nezavřeli hranice. S hlubokou úctou ke všem 52 obětem a 700 zraněným Britové vyvěsili vlajky na znamení smutku, ale například ještě ten večer nebyla okolo Kings Cross zavřená jediná hospoda ani bar. S jasným vzkazem, který ten den v různých podobách rezonoval v různých oficiálních prohlášeních většiny britských činitelů – teroristé celého světa, polibte si prdel, my se zastrašit nedáme.“ – pozn. red.) Strach je svazující věc a člověk jistě může mít pocit, že všecko končí. Když jsem si po pařížském atentátu projížděla sociální sítě, říkala jsem si, že spíš je třeba lidem říct, aby nepropadali chmuře. Protože ani taková věc, jako bylo „britské jedenácté září“, atmosféru v Evropě neovlivnila, ačkoli to tehdy všichni předpovídali. Ale uvidíme, na rozdíl od pana prezidenta nejsem dobrý prognostik.

V souvislosti s ním se nechci nezeptat: mám dojem, že v současném rozpoložení společnosti, v níž prezident vychází vstříc jakýmkoli voličům, dochází k nějakému zpochybnění hodnoty vzdělání. Vzdělaný člověk je podezřelý člověk, protože má jiné názory. Vy jste z učitelské rodiny, oba rodiče jsou kantoři. Vzdělání u vás doma asi hraje prim…

A nejen oni, i prarodiče a praprarodiče. Pradědeček byl učitel matematiky a ředitel průmyslové školy, babička byla češtinářka, dědeček byl klasický filolog. Ostatně já původně chtěla studovat filmovou vědu a klasickou filologii. Jsem vděčná za tohle obrovské zázemí. Ale vnímám to podobně jako vy, vždyť bojkot rektorů o něčem svědčí. Atmosféra vůči vzdělání není v pohodě.

Čím to vlastně je? Přece i ty vaše hodně sledované pořady mají enormní výchovnou funkci.

Tenhle jejich rys se snažíme příliš netlačit, pak by se na ně nikdo nedíval. Pracujeme se symboly, nerada bych, aby zobrazení Chanova ve Zlaté mládeži reprezentovalo celou romskou komunitu a problematiku u nás. Zároveň je Chanov asi nejsilnější symbol zdejšího romského sociálního vyloučení. Podobně jako tuhle lokaci jsme vybírali protagonisty. Jsou to typy mladých lidí, kteří nejsou zcela vytrženi z našeho světa. Máte slušnou šanci, že někoho takového, jako jsou oni, kdo má ambice a je přesvědčený, že svět dokonale zná, znáte.

S čím do toho šli oni?

S povýšeneckým přístupem a vírou v sebe sama, že všecko zvládnou a že se jich vytvořené situace nemůžou dotknout, protože oni jsou víc než ony. Tenhle hřebínek jsme se jim snažili systematicky bortit a zároveň jsme zkoušeli, co udělá antihrdina v hlavní roli, k němuž si utvoříte vztah podle jeho zevnějšku a svých předsudků a který je „vhozen“ do prostředí, o němž vy i on máte mlhavé představy a své další předsudky. Co taková kombinace vyvolá? Bude publikum fandit antihrdinovi, nebo lidem z daných prostředí, kteří se v interakcích mnohdy ukazují jako rozumnější než ti, kteří mají přístup ke vzdělání a ke zdrojům? Kteří mají potenciál k tomu, mít v budoucnosti, cokoli si zamanou, a kteří přesto mají velké předsudečné představy o fungování toho kterého prostředí. Pořád nevím, jak to vyjde, protože ještě čekám na diváckou reakci; bez ní není žádný pořad kompletní. Ale třeba právě v Chanově se předsudky ukazují silně.

Vážně? Pro mě to byl překvapivě díl bez dramat, skoro bez konfliktu. Přitom bych čekal opak.

Je pravda, že ve Zlaté mládeži se konflikty a priori budují spíš uvnitř skupiny, což je nejlépe vidět ve třetím, armádním díle a ve čtvrtém díle ve vztahu ke štábu, kde bojkot natáčení dosáhl svého vrcholu a kdy se v jedné scéně rozhodujeme, zda má smysl v natáčení pokračovat. V Chanově očividné konflikty sice nejsou, ale bylo tam neustálé napětí. Obě naše hrdinky to zpětně označují za nejtěžší natáčení. Navíc díly nejsou vysílány v pořadí, v jakém byly pořizovány. Chanov byl vysílán jako druhý, ale natáčel se jako první. Je tam ještě u hrdinů znát určité rozčarování nebo napětí a opatrnost z toho, co všecko bude.

Každopádně pro mě je Chanov pochopitelnější díl než například Banát. Chápu, že cílem bylo zobrazit výlučná prostředí, ale vždyť natáčet na vesnici by šlo někde na Moravě.

Právě že nešlo. Banát byl až třetí varianta v pořadí, první byly doly na Ostravsku. O ně, o ocelárny a hospody páté cenové skupiny jsme usilovali hodně. Holky měly být za barem a kluci fárat pod zem. Usilovali jsme o to hodně, ale bohužel ani po dlouhých vyjednáváních nám to doly ani ocelárny z bezpečnostních důvodů nedovolily. Druhá varianta byl uprchlický tábor, o tohle prostředí jsem moc stála já. Ale úsilí o něj jsme asi vzdali předčasně, i když před půl druhým rokem někdo mohl těžko předvídat, co se bude dít letos. Nakonec z toho všeho vzešel Banát jako varianta tematická, o kterou velmi stál autor projektu Dušan Mulíček, pro nějž zde nejvíc zazvonil „rozdíl mezi Moravou a Londýnem, který začíná v Praze na Pankráci“. Úhrnem ten pořad nemá definovat lidi z Prahy, ale spíš nějaký druh přemýšlení o vztahu Prahy a zbytku světa.

Vy jste z Brna. Co se tam stalo, že je teď tolik vidět, je o něm slyšet a je znát, že se ve městě hodně děje?

V Brně se většinou neděje nic. Ale vážně: nedávno jsem seděla u stolu s Tučkovou, Reinerem, Patočkou, Minaříkem, Balaštíkem a říkala si, jak je skvělé, že na tak malém prostoru jsme schopni se potkávat. Možná to je výhoda uzavřenějšího prostoru. Jistá je jedna věc, Brno bylo dlouho v čudu, brněnská devadesátá léta byla pure hell. V televizi lidi navzájem točili svoje věci, nedbalo se na to, jaká byla kvalita, atp. Tento zmar asi vyprodukoval touhu po zvratu a změně. Problém Brna ale je, že je těžké v něm lidi udržet. Dřív nebo později většina uteče do Prahy. Ale kdybych někdy utíkala já, bude to dál. Někam na ten sever.

Máte ty ambice?

Ne, ale přála bych to svým dětem. Aby zažily něco jiného, než co já vidím, když koukám na dění na Albertově.

Když ale nesouhlas chcete řešit odchodem, není to debakl elit?

Ne, myslím to jinak. Nejvíc mi daly pobyty v zahraničí, byla to jiná zkušenost. Chci ji i pro své děti a říkám to i svým studentům: jeďte pryč a hlavně celý ten čas v zahraničí neproseďte po hospodách.

Říkáte, že dílo není hotové bez diváků. Jaký byl dopad Třídy 8.A?

Všelijaký. Ani já, s velkou zkušeností z natáčení Ptáčat a Třídy 8.A, nemám hotové názory na to, jak řešit inkluzi dětí. A například s vedením města jsme debatovali o možnosti, že Brno by bylo pilotním městem, které by se pokusilo potíže s inkluzí dětí narušit a řešit. Jenže neumím s dosahem své práce příliš pracovat, což mě mrzí. Snad je to ostych vysvětlovat něco zřejmého. Všecka ta vytržení z kontextu a nesmysly o tom, jak jsme zastřeli vztah Romů a systému, ačkoli jsme jasně řekli, že problém je segregace Romů a že s tou je nutno něco dělat. Celkově se pohybuju mezi tím, že se nehodlám zavděčit všem, a na druhou stranu mě mrzí, že to, co se snažím zprostředkovat, zůstává nepochopené. Prý třicet procent lidí u nás nepozná ironii. Jakou formou tedy s publikem komunikovat? Když navíc vždycky bojujete s tím, že lidi u televize chtějí hlavně odpočívat?

To jste mi nahrála: o co vám jde?

To jste mě asi dostal… (dlouhé mlčení) Nechci být zbytečná. (Mlčení.) Před dvěma lety jsem držela svou babičku za ruku, když umírala. Záviděla jsem jí, že odcházela s naplněným životem. Podepsala Několik vět, celý život byla velmi aktivní, angažovala se, vystupovala, inspirovala obrovské množství žáků. A pokud jsem někomu hodně podobná, pak této své babičce, kterou veřejné věci nenechávaly klidnou.

Když je někdo z tak vzdělané a aktivní rodiny jako vy, je tentýž model chování závazek, anebo přirozenost?

Jednoznačně je to závazek. Studuji zrovna deník svého dědečka, byl to legionář, a když do toho zároveň poslouchám všecky ty řeči o národní hrdosti a o státě, který jsme si vydobyli, váhám, nevím. Těžko říct, opravdu prostě nechci být zbytečná. Až jednou moje vnučka nebo pravnučka bude stát před knihovnou, kterou já zdědila po svých předcích, aby si o mně mohla říkat to co já o své babičce: že jsem k něčemu byla. Ačkoli po mně ta knihovna tolik jako po babičce nenabobtná, v tom našem digitálním věku. Navíc pracuju v televizi, která na rozdíl od filmu je pořád brána jako médium bez elegance.

Je televize konečná zastávka? Chcete vydržet u ní, anebo vás láká ještě něco jiného?

V tuto chvíli je naplnění mých ambicí maximální. Pro vyšší televizní pozice bych nebyla vhodná, myslím. Takže by asi bylo fajn získat zkušenosti jinde. Třeba i v něčem, co s televizí nesouvisí. Co třeba souvisí s internetem. Ale nemám v tom jasno.