„Ivan Jirous, opilec, výtržník, uznávaný básník, hlavně ale vedle Václava Havla nejdůležitější česká osobnost sedmdesátých let dvacátého století, zemřel chudý. Kdo znal jeho život, ví proč.“ Tak končí první kapitola obsáhlého životopisu Ivana Martina Jirouse Magor a jeho doba, jehož autorem je novinář z Respektu Marek Švehla. Úvod, vlastně obrácený prolog, shrnuje poslední roky Jirousova života a vrcholí sugestivním popisem jeho smrti: „Podle odhadu lékaře někdy kolem desáté večer začal opět prudce zvracet krev, která se mu předtím několik dní hromadila v žaludku. Záchvat se možná dostavil, když byl na záchodě. Přesunul se pak do ložnice, kde zřejmě značně oslabený velkou ztrátou krve klesl na kolena, o postel se bouchl do nosu a omdlel.“

Chtělo by se citovat dál: u postele ležel mobil, kterým by si mohl snad zavolat pomoc, jenže Jirous ho ovládal stěží, a když někomu volal, obvykle vyťukával čísla ze zápisníku. Na to asi neměl sílu a dost času. Tak uplynula noc. Jeho přátelé, znepokojeni, že se neozývá a vědomi si Jirousova špatného psychického i fyzického stavu, ho našli druhý den krátce po poledni. Ležel sám, v zakrváceném bytě, který mu provizorně zapůjčil jeden z jeho mnoha přátel a opatrovníků, ve smíchovské ulici Na Neklance, 10. listopadu 2011. Jako oficiální datum úmrtí je uváděn předchozí den.

Mnohé tváře legendy

Jirousův život byl už za života předmětem legendy. I o ní by se dala napsat rozsáhlá kniha. Legenda měla několik, možná mnoho různých podob a byla rozporuplná. Odvíjela se od vztahu k jejímu objektu, od toho, do jaké míry člověk Jirouse znal osobně, z jeho textů nebo jen z médií, z doslechu, z legend či pomluv. Závisela ovšem též jaksi na ladění toho kterého, tedy na tom, jaké má člověk pro různé rysy Jirousovy osobnosti pochopení, odpor či náklonnost.

Švehlova biografie je psána z pozic sympatizanta, člověka, kterému jsou Jirousovy hodnoty blízké, ale ne nutně mu musí být ve všem blízký on sám. Je psána z pozic člověka, který Jirouse sice znal, což ani v Respektu, kde existoval zvláště v 90. letech, kdy už tam Švehla pracoval, jistý jirousovský kult, nešlo jinak, ale nebyl jeho druhem či účastníkem dějů – Švehla je ročník 1966. Je psána tak, jako by se její autor rozhodl o Jirousovi dozvědět všechno, co jen lze, dát to do souvislostí – a pak to někomu, kdo to tak nezná, zaujatě vyprávět.

Je tedy psána jako příběh o člověku, který se zásadně vymykal době a poměrům, vzdoroval jim – a tím je jaksi po svém formuloval. Není psána prvotně se záměrem dokázat, že byl, jak stojí v citovaném prvním odstavci, „vedle Havla nejdůležitější českou osobností 70. let“, ale nakonec je napsána tak, že čtenáře přesvědčí o tom, že je to pravda.

Švehla postupuje chronologicky a krok za krokem, rok po roku, brzy i měsíc po měsíci. Vše je takzvaně vyzdrojováno a podepřeno ověřenými fakty. Ty vytváří hustou síť životních událostí, zprvu třeba nenápadných, ale brzy již dosti charakteristických, aby Jirousova figura vystupovala zřetelně jako pozoruhodný úkaz. To znamená od humpoleckého dětství a mládí, v němž zachytí podstatné prvky „umělecky“ založeného jinocha, který má v sobě sveřepost a zarputilost, jež se potřebuje něčeho chytit a někam svou energii vrazit. Zajímavý je postřeh, že ty mimořádné formulační schopnosti, které pak z Jirouse udělaly jednoho z nejlepších polemiků, si vypěstoval nekonečným opisováním špatně dostupných knih, třeba Kafky, ve středoškolském věku. Jirous byl šťastným příkladem, kde se slučovala přirozená inteligence s příznivými okolnostmi. Příchod do Prahy byl plynulý, neboť se měl čeho chytit: důležitá byla známost s kunsthistorikem Jiřím Padrtou, jeho bratrancem, a jeho intelektuálním okruhem (Křižovnická škola). Přitažlivé vlastnosti mladého Jirouse, jakási počáteční plachost spojená s hltavou touhou po poznání důležitých věcí, se rozvíjely v příznivém klimatu konce 60. let a byly spojeny s osobním kouzlem, které vábilo podobně kouzelné bytosti jako on sám. Tak se poznal se svou budoucí ženou, Věrou Vařilovou, s níž vstoupil do vážného života.

Ten začíná v roce 1968, v roce, jehož politické rozměry Jirous chce ignorovat, což je chiméra. Je v té době zaujat něčím jiným. Objevil si pro sebe svět rockové hudby (The Primitives Group a Plastic People of the Universe), kterou pochopil, a v té době to tak i bylo, zase po svém, jako prostor tvůrčí svobody a sebevyjádření. Sám muzikant nebyl, ale v intenci jeho osobnosti je chovat se, jako by byl umělec, to znamená formovat vyvolenou skupinu směrem, jejž on uzná za správný. Švehla výstižně rekonstruuje přerod nadaného kunsthistorika, který publikuje články o výtvarném umění, v manažera a demiurga party hudebníků, ale brzy již i ve vůdčí postavu hnutí, které má zpočátku nenápadnou podobu lidí toužících hrát svou hudbu a bavit se. Skládá mozaiku vlivů, které se podílely na tom, že z intelektuála a mladého bohéma se stane organizátor a ideolog sociální skupiny, jež je režimem nahnána do opozice. Jirous tuhle vnucenou politizaci pochopí jako poznanou nutnost a navzdory varování přátel se právě včas, na jaře 1976, seznamuje s Havlem, protože pěst režimu vzápětí dopadne tam, kam musí. Jirous, již jednou trestaný za slavnou hospodskou výtržnost, jde vstříc svému osudu. Začíná éra kriminálů a vzdorovitých bojů, která skončí až na sklonku roku 1989. Po svém pak pokračuje dál, ale už je to jiný boj, spíš boj se sebou samým a o sebe sama, kdy jeho okolí trne strachem o něj i strachem z něj.

Půl tisíce stránek je naplněno překypujícím dějem, stovkami detailů, událostí, postav. Švehla si nevzal za úkol nic menšího než na Jirousově osudu zároveň předvést i dobu. Učiní tak ve výseči její nejpronásledovanější a také nejaktivnější složky. Jeho kniha je proto též kronikou českého undergroundu 70. a 80. let. I čtenář relativně obeznámený bude se zájmem číst portréty osobností, které hrály podstatnou roli – Milana Knížáka, Egona Bondyho, Jiřího Němce, Milana Hlavsy, Pavla Zajíčka, Paula Wilsona, Svatopluka Karáska... Řadu neznámých či méně známých faktů Švehla zasazuje do rozsáhlé mozaiky, jejímž centrem je stále Jirous, který je hybatelem dění a zároveň lidským magnetem, který uvádí do činnosti jiné osobnosti. Švehlovi se podařilo na Jirousově portrétu zároveň vytvořit portrét celého společenství, jež se přitom během dvaceti let normalizace silně proměňovalo a vyvíjelo. Udržet proud vyprávění a neztratit se v něm je velkým Švehlovým úspěchem.

Tíha svobody

Dobrá biografie prolíná veřejné s privátním. Švehla soustavně konfrontuje líčení společenských vlivů a okolností s pozorností k Jirousovu osobnímu životu. Dotýká se ho s empatií, ale otevřeně, bez skrupulí. Necítí se být psychologem, tím spíše moralistou, ale věci nezamlčuje a neobchází. Jirousův soukromý život byl plný rozporů a charakteristických zvratů i krachů, a přitom evidentně naplněný touhou po lásce a porozumění. Týká se to především vztahu s Věrou Jirousovou, do něhož vstoupil, čímž ho ukončil, Jiří Němec, otec šesti dětí a natolik fascinující osoba, že se Jirous této bolestné intervenci podvolí a naučí se s ní nějak žít: dočasné východisko nalezne ve vztahu s Danou Němcovou. Manželství s oddanou Julianou Stritzkovou je pak destruováno opakovaným vězněním, z něhož se Jirous vrací jako člověk, který již neumí žít tak, jak si ještě v žaláři sliboval.

Následují divoká 90. léta. Jirousovo pozdní období nebylo zatím nikde vylíčeno v takové podobě a nikdo ještě ono excesivní desetiletí neshrnul tak výstižně. Nebyla právě svoboda tím, co Jirouse vlastně porazilo? Výstižně je však zachycen moment, kdy na konci 90. let dochází k jakémusi obratu a Jirous se zklidňuje a dochází i společenského docenění. Souvisí to s vydáním jeho díla v nakladatelství TORST, po němž následují léta jakéhosi zklasičtění. Jirous se sice nestává abstinentem a rozhodně se nepřizpůsobuje, ale přece jen již i společnost (samozřejmě pouze její kulturní část) ví, že v něm má básníka s osudem, kterému se nemůže v této zemi nic rovnat.

Švehla pojal Jirousův život jako velký, a přitom výjimečný příběh, který se bude snažit co nejvěcněji a nejrealističtěji zachytit a zrekonstruovat. Necítí se být interpretem, tím spíše analytikem i tam, kde by se to zdálo snad žádoucí, rozumně činí krok vzad. To se týká Jirousovy poezie, do jejíhož výkladu se ani v nejmenším nepouští. Jakási neohrabanost ve věcech kulturní povahy občas v textu, jinak velmi kultivovaném, probleskne. Není možná úplně nejpřesnější mluvit o Nezvalovi 50. let jako o „neobyčejně talentovaném básníkovi“ a napsat o Hrabalovi, že se „později (míněno v 60. letech – pozn. red.) vypracoval na jednoho z nejlepších českých spisovatelů“, také trochu zatahá za uši: jedná se pasáž o pálení Hrabalových knih na Kampě. Cosi mě nutká zmínit se o tom, že Švehla si nikdy nedovolí vlastní humor či ironii, ale to řekněme je trade mark Respektu, často ku prospěchu věci. Nedovolí si ho ani tam, kde se docela nabízí: třeba při popisu „psychedelic soundu“, který se podle Jirousových představ měl navozovat „rozhazováním nějakých předmětů mezi diváky“. Autor nás poučí, že tím vytvářel „atmosféru tvůrčí svobody, odvázanosti a nepodléhání komerci“. Legrace také ovšem musela být s chovem volavky purpurové, jejíž vajíčko Věra Jirousová odchovala na vlastním těle…

Vcelku je Švehlův Magor impozantním portrétem jednoho mimořádného života, který byl veden s mimořádnou energií a vášnivostí. Přiznám se, že jsem byl často dojat a jako člověk, který popisovaný objekt trochu znal, pocítil chvílemi hlubokou lítost nad tím, že již lze o něm jen číst. Dobře že tak skvělou knihu, navíc doprovázenou úctyhodnou přílohou fotografií, které vybral nakladatel a důležitá postava v Jirousově životě, Viktor Stoilov.

Marek Švehla: Magor a jeho doba. Život Ivana M. Jirouse
576 stran. Vydal TORST, Praha 2017.