Profesor Mirko Baum se narodil v roce 1944 v Mladé Boleslavi a v roce 1974 odešel do Německa. V 60. letech vstoupil do tzv. Školky sdružující mladé a nadějné architekty v libereckém Stavoprojektu (SIAL). Mašinismus charakteristický pro SIAL obohacoval o využití moderních technologií. V jeho práci se odráželo okouzlení tvorbou R. B. Fullera, skupiny Archigram nebo ranými pracemi J. Stirlinga, tedy počátky hnutí High-Tech. Po odchodu do Německa dvacet let působil jako profesor architektury na RWTH Aachen. Několik let pracoval v ateliéru berlínského architekta J. P. Kleihuese, pro který byl typický inženýrský a konstruktérský základ.

David Baroš je čerstvý čtyřicátník, absolvent Stavební fakulty ČVUT, jenž v roce 2007 společně s Mirkem Baumem založil atelier baum & baroš ARCHITEKTI se sídlem v Cáchách, kde Baroš rovněž přednáší na univerzitě.

Mezi stavbami nominovanými na Českou cenu za architekturu jsou nyní dokonce dvě realizace tohoto ateliéru. Jedná se o lávku pro pěší přes Orlici a Komenského most přes Labe.

Lávka vznikla v roce 2012 v Hradci Králové. „Pokud je dnes architekt k návrhu mostu vůbec přizván, jedná se většinou o příspěvek ve smyslu výtvarných aplikací či řešení sekundárních témat, jakými jsou kupř. osvětlení, barevné řešení, úpravy okolí atp. To, že by most sám mohl být architektonickým dílem, se z lidského vědomí vytratilo. Použití konstrukčního systému vynalezeného francouzským konstruktérem Camillem Polonceauem kolem roku 1840 a jeho transformací prostředky současné technologie je poctou inženýrům Prvního průmyslového období, pro které tautologie krásy a pravdy a tím i krása technického díla byla obecně platným axiomem,“ říká profesor Mirko Baum.

Svěšené konstrukční systémy, které jsou v obdobných případech obvyklou volbou, autoři zavrhli, neboť považovali dominantu nosného pylonu v prostředí Jiráskovych sadů za nežádoucí a zvolili konstrukci sestávající ze dvou vzpínadlových nosníků, spojených v horním pásu kloubem a v pásu dolním pětistranným tažným polygonem ve tvaru ploché paraboly. Tento složitě popsaný proces vedl k minimalizaci investičních nákladů i omezení „mokré“ stavby. Ačkoliv konstrukce působí velmi efektně, jedná se o jednoduchý statický systém. Všechny konstrukční díly byly prefabrikovány a vzhledem k požadavkům na transport byly minimalizovány jejich rozměry, což zároveň umožnilo poměrně jednoduchou montáž bez nutnosti využití náročných zdvihadel a pomocných konstrukcí. Náklady na údržbu zase snižuje žárové pozinkování všech konstrukčních prvků.