V současné době v USA a některých dalších západních státech pozorujeme obrovský rozvoj reklamy cílené na nákup tabletů a podobných pomůcek pro děti již od devíti měsíců a zejména pro roční děti. Již v roce 1999 vydala respektovaná Americká pediatrická akademie (American Academy of Pediatrics) doporučení, že děti pod dva roky by neměly sledovat žádné obrazovky včetně televize. Následovalo několik let dalších studií, které v roce 2011 zopakovaly dřívější doporučení, ale tentokrát podepřené mnohem rozsáhlejší a závažnější vědeckou prací. Takže si to zopakujeme: je rozumné a zdravé nenechat děti pod dva roky sledovat žádné akce na obrazovce. Ale jak je to se staršími dětmi?

Mary Aikenová ve své knize The Cyber Effect vidí hlavní problém v tom, že sami jsme tak aktivní, že si myslíme, že i malé děti by stále měly něco dělat, a tak jim dáme alespoň tablet, kterým se na chvíli zabaví. Ukazuje se, že malé dítě nezbytně potřebuje nejméně hodinu denně, kdy si jen tak bezcílně pohrává a dospělého ani nepotřebuje. V této bezcílné hodině se vytváří kreativita a schopnost řešit problémy. Mám podezření, že tuto hodinu denně na jakoby bezcílné lelkování potřebují i dospělí.

Miliony rodičů dávají dětem tablety – a ti všichni se přeci nemohou plést, že? Omyl. První věc, kterou zatím dobře neznáme, je fyzikální dopad záření na vyvíjející se mozek. Doporučuje se proto, aby těhotné matky nenosily mobilní telefony poblíž břicha. Další věc je neméně důležitá: v určité chvíli svého vývoje mezi prvním a druhým rokem se děti naučí, že předměty existují, i když je nevidí – a že je tedy možné se vrátit k hračce. Podle významného dětského psychologa Jeana Piageta je poznání stálosti předmětu jedním z milníků vývoje dětské mysli. Dítě se naučí jeden ze základních zákonů vesmíru, totiž že hmota, třeba hračka, nemůže jen tak zmizet. A teď si představte, že toto poznání oddálíte elektronickým vynálezem, který bliká, vrní, zpívá, opticky exploduje a každou chvíli se mění. V prvním případě má dítě pocit základní stálosti světa, zatímco ve druhém se učí, že na světě není skoro nic stálé – a to se později může týkat i jiných vztahů.

Žijeme v digitálním světě, takže i děti se musí naučit jím proplouvat, ale je důležité si uvědomit, že mnoho těchto elektronických pomůcek děti sice stimuluje, avšak neučí. To je důvod, proč televizní jazykové kurzy selhávaly. Věnujeme totiž víc pozornosti obrazu než mluvenému slovu. Děti, které se dívají na obrazovku, se naučí méně než děti, které „jenom“ poslouchají. Tento víckrát potvrzený jev se označuje jako „video deficit“. Interaktivní pomůcky prostě spotřebují příliš mnoho energie na interakci, a tím méně jí zbude na předmět studia. V domácnosti, kde stále běží televize nebo nějaké zvukové pozadí, hluk způsobuje, že děti špatně slyší mluvené slovo a v dospělosti hůř vyslovují.

Pochopitelně že záleží na definicích a metodice, ale vývojové poruchy se v Anglii i dalších státech objevují zhruba u třetiny dětí. Až komicky působí záběr na holčičku, která dostala časopis a teď se marně snaží jako na tabletu obrázek posunout prstem, protože neví, že má otočit stránku. Jiné děti si nejenže neumí hrát s kostkami, ale ani nejsou psychicky vybaveny na to, aby si hrály tak pomalu. S určitou nadsázkou by snad šlo říct, že hyperaktivní hračky formují hyperaktivní děti a s hyperaktivitou přichází ztráta pozornosti i vlády nad sebou.

Umění usnout

Umět dobře usnout je důležitější než vyhrát televizní kvíz. Základní rady se nemění již celá desetiletí – klidné hry, přítmí, jemná hudba, psychická příprava na spánek. Všechny zdroje světla mohou narušovat přirozené rytmy. To se týká i obrazovek, které navíc přinášejí nějakou stimulující zprávu. Je důležité si uvědomit, že na ospalost reagují jinak děti a jinak dospělí. Dospělí prostě přestávají vnímat a tiše „odejdou“, zatímco některé děti únavu přebíjejí aktivitou či hyperaktivitou. V jedné studii, jíž se účastnilo 2500 dětí pod 15 let, bylo zjištěno, že zvýšenou tendenci k hyperaktivitě, vyjadřování opačných názorů než autority a nepozornosti mají právě děti se „špatným“ spaním. Někteří experti se domnívají, že za postupné zvyšování počtu dětí s poruchami pozornosti (ADHD), což je například v USA nejčastěji diagnostikovaná porucha u dětí, může kombinace digitálních médií a nedostatečného spánku. Většina lékařů v ordinaci však neřeší ani spánek, ani nedostatek pohybu či nadužívání „obrazovek“, ale předepisuje léky.

V jedné mateřské školce proběhl experiment, při němž se děti učily ve dvou různých třídách – jedna byla moderně vybavená, barevná a obsahovala různé pomůcky a zajímavé předměty. Druhá třída byla fádní, dalo by se říct nudná, a přece právě v ní se děti učily lépe. Tyto a podobné pokusy ukazují na jednu zásadní záležitost, jíž je naše stále víc přestimulované prostředí s příliš mnoha barvami, světly, zvuky, předměty a zejména aktivitami. Nejhorší je, že pokud nastoupíme tuto přezaměstnanou cestu rychlých vizuálních změn a rozmanitých aktivit, budujeme si určitou závislost, jíž se pak obtížně zbavujeme. Znám jenom jednoho člověka (přítel Jerry Zaslove, profesor literatury ve Vancouveru), který chtěl vyměnit rychlý internet za pomalý. Dynamické společnosti a jejich členové toho možná hodně prožijí, ale nebývají to šťastné společnosti, protože stále pádí dopředu.

Na nepozorné a o nic se nezajímající děti si začínají stěžovat učitelé na celém světě. Během školního roku to slýchám téměř denně. Psychiatr Richard Friedman navrhl, že škola sice dětem vždy připadala nudná, ale věděly, že jednou budou za studium odměněny lepším platem či uplatněním. Odměna za školní nudu prostě za deset či dvacet let přijde. Naproti tomu odměna, již dávají elektronická média, je téměř okamžitá.

Internet nezná odloženou spotřebu

U této záležitosti bychom se měli na chvíli zastavit. Pokud si totiž vezmete evropskou civilizaci a vlastně jakoukoliv vyspělou civilizaci (o Číně to asi platí ještě mnohem víc), vybudovali ji lidé, kteří si odříkali v naději, že se vypracují. Situace i povaha je nutila pracovat s odloženou spotřebou – když teď budu tvrdě pracovat, za pár let si danou věc budu moci dovolit. Ještě nedávno bylo běžné, že někteří lidé ani nepočítali s tím, že se budou mít výrazně lépe, ale pracovali pro své děti a potomky. Naplňovali sen a při jeho splnění cítili velké uspokojení. Tento trend se úplně obrátil a západní civilizace nejenom na děti příliš nemyslí, ale další generace zatěžuje třeba dlouhodobými půjčkami nebo znečišťováním atmosféry.

Snadné půjčky, ale i instantní odměny, jaké nám přinášejí nová média, tyto civilizační základy proměňují. Jaký je charakter této proměny, pořádně nevíme, to se ukáže, až správu světa převezmou dnes dospívající generace. Avšak již dnes můžeme pozorovat touhu po snadnosti (postoj surfovat životem, ne se s ním porvat), krátkodobost i nějaký druh nezájmu o věci, které se netýkají kyber-já.

Z mnohem prostší roviny učení se z pokusů vyplývá, že děti se sice lépe učí v „nudné“ třídě, ale jsou přitom mnohem víc otrávené. Řešení se nabízí samo – je jím rozumné používání nových médií při výuce, přičemž cílem nejsou ona média, nýbrž učení. Technooptimisté mají dojem, že když se někde zavede interaktivní tabule, znalosti se zlepší. Mohou se však i zhoršit, to závisí na tom, jak s ní zacházíme. Mimochodem, všimli jste si, že česká debata o školství začíná a končí platy učitelů? Vůbec se netýká toho, co a jak učit, a zejména neřeší snížený zájem žáků o vzdělání – a tam je zřejmě zakopaný pes. Obávám se, že do jednoho z nejsložitějších období v životě lidstva budeme vstupovat s nejhloupějšími generacemi.

Věk zranitelnosti

Za nejvíc digitálně zranitelný věk se považuje rozmezí mezi 4. a 12. rokem. Jedna z amerických studií ukázala, že 34 % uživatelů Facebooku byly děti ve věku 8 až 10 let. Evropská studie poskytla podobné výsledky – čtvrtina dětí ve věku 9 až 10 let a polovina dětí ve věku 10 až 12 let měla facebookový účet. Facebook dnes používají miliony desetiletých dětí. Co se týče fotografií, děti ve věku 12–17 let je nejčastěji sdílejí na Instagramu. Obecně není problém s tím, když si na síti s někým mile povídáte, ale když se ostatní proti vám spiknou a začnou říkat tak ošklivé věci, že je ve věku třeba jen deseti let zkrátka neunesete. Jen v samotných USA se ročně odehrává kolem milionu případů dětské kyberšikany. Ta stojí i za některými pokusy o sebevraždu. Když jste dřív potřebovali někoho pomluvit nebo znemožnit, museli jste obcházet spolužáky. Trvalo to dlouho a ne všichni vám věřili, protože mohli sledovat výraz vaší tváře a tón hlasu. Na sociální síti můžete během deseti minut pomluvu rozšířit mezi stovky známých.

Vaši přátelé na Facebooku nejsou ve všech případech přátelé. V zásadě platí, že čím jsme starší, tím méně jich na síti máme. V USA v roce 2014 platilo, že senioři nad 65 let měli v průměru zhruba stovku facebookových „přátel“, u lidé ve věku do 35 let to už bylo 360 „přátel“ a u ještě mladších ročníků byl průměr kolem šesti stovek „přátel“. Dunbarovo číslo nám říká, že jsme schopni sociálně zvládnout maximálně kolem 150 známých. Toto nejvyšší možné množství kontaktů je pozoruhodně neměnné pro lidi různých kultur a dob. Firma nebo armádní oddíl, který má více než 150 členů, již vyžaduje jiný druh řízení. Setkal jsem se s manažery, kteří se rozhodli firmu právě z těchto důvodů nerozšiřovat nad 120 lidí.

A teď si představte, že je vám dvanáct let a máte 600 „přátel“. Většinu z nich vůbec nezajímáte a pro mnoho z nich jste konkurencí. V reálném „tváří v tvář“ životě těžko uneseme, když se jen pár přátel postaví proti nám, ale co když těch nemilosrdných kritiků povstane dvacet nebo stovka? Psychologové již dávno popsali, že když je více svědků nějakého zločinu, lidé méně zasahují, protože zodpovědnost je rozdělena mezi všechny přihlížející, a tudíž je ve větší skupině na osobu mnohem menší tlak se zapojit. Proto je pravděpodobné, že u velké facebookové skupiny se vás nikdo nezastane. Bude vám dvanáct, budete dívka citlivá na svůj vzhled, celý svět se otočí proti vám – a nikdo nepomůže. Budete úplně sama a vaše mysl ještě nebude umět zpracovat takto masivní dávku emocí. A to není všechno. Jedna ze zákonitých vlastností internetových skupin je eskalace: buď útok proti vám odezní, protože skupina se unaví a bude chtít změnu, anebo počítejte s druhou, ještě ničivější vlnou. Tohle nezvládají ani zkušení politici, natož děti.

Kyberšikana se stala tak rozšířeným jevem, že se na ni hledá lék. Jednou z možností jsou vyvíjené programy umělé inteligence, kdy špatnou zprávu pošlete do určitého centra. Zde se došlé zprávy vyhodnotí a učitelé či rodiče jsou o věci informováni varovným mailem. Podstatné je, že tato služba je dobrovolná a je tříděna robotem, nikoliv člověkem, který by to všechno jednak nestihl, jednak mnoho dětí nechce, aby o jeho problémech věděl nějaký důvěrník.