pokušení psát nikoli podle skutečnosti, ale tak, jako to má být, se do Evropy naplno vrátilo v poledních letech

Z čeho byl Orwell v Katalánsku nejvíce zděšen?

pokušení psát nikoli podle skutečnosti, ale tak, jako to má být, se do Evropy naplno vrátilo v poledních letech
Z čeho byl Orwell v Katalánsku nejvíce zděšen?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Policejní násilí v Katalánsku, hloupé a kontraproduktivní, vyvolalo na sociálních sítích přirozenou solidaritu, sjednocenou heslem (hashtagem) „Hold Katalánsku“. Je to přirozené a dobře to zní: kniha George Orwella Homage to Catalonia z roku 1938 patří k těm, které jsou slavné už svým názvem, který stačí, aby vytvořil kontext. Tedy poctu zemi, která bojuje, která se nepoddává, která vede spravedlivý boj.

Skutečnost za občanské války byla ale mnohem složitější a nejednoznačnější, jak ostatně Orwell v knize přibližuje. Jeho reportáž není jen holdem jedné zemi, kde se vedla krutá válka, ale je i upřímnou zprávou o jednom hlubokém rozčarování, které tam bystrý pozorovatel zažil.

Orwell přijel do Barcelony v prosinci 1937, vzal to tehdy přes Paříž, kde se sešel s Henrym Millerem, který jeho revoluční nadšení vůbec nesdílel, ale aspoň mu daroval manšestrové sako, neboť oblek, v kterém se anglický levicový tory vydal bojovat na stranu proletariátu, nebylo to pravé. Když přijel do Barcelony, byl okouzlen. Ve městě právě probíhala revoluce: „Všechny obchody a kavárny byly polepeny vyhláškami, které oznamovaly, že jsou kolektivizovány, dokonce i čističi bot byli kolektivizováni a jejich bedny byly přemalovány na rudou a černou… Nebyla žádná soukromá motorová vozidla… Revoluční plakáty byly všude… Na třídě Ramblas bez ustání hřměly revoluční písně… Prakticky každý byl oblečen do modráků nebo hrubých dělnických šatů… Hodně z toho jsem nechápal, něco se mi dokonce nelíbilo, ale okamžitě jsem uznal, že stojí za to bojovat…“

Orwell za to bojoval v řadách katalánských revolučních marxistů-trockistů POUM, jejichž hlavními protivníky nebyli nakonec frankisté, ale z Moskvy řízení komunisté (PSUC)… Rozdíl mezi nimi byl zásadní: zatímco Orwellova POUM opravdu chtěla uskutečnit proletářskou a sociální revoluci a boj proti Francovi byl součástí revolučního zápasu, komunisté si za hlavní cíl kladli porazit generála Franca, což byl hlavní předpoklad vůbec udržení republikánského zřízení: co by následovalo potom, je už jiná věc. Paradoxně se dá říci, že promoskevští komunisté v této věci měli realističtější cíle a postupovali pragmaticky. Zároveň chladnokrevněji a neúprosněji vůči svým oponentům, především trockistům: plán na zavraždění Trockého se ostatně zrodil za španělské války a vykonal ho katalánský komunista-stalinista Ricardo Mercador.

Ale to všechno není možná na tom nejpodstatnější, aspoň pro Orwella. Ten prožil na frontě půl roku, a to v poměrech, které rozhodně nešlo nazvat „bojovým cvičením anglické střední školy“. Ve špinavých zákopech má ostatně prý původ hrůza jeho hrdiny Winstona Smithe z 1884 ke krysám. A také jeho plicní onemocnění, když se stal závislým na hrubém španělském tabáku.

Ale stalo se tam i něco důležitějšího. Orwell si při četbě konkurenčních deníků, novin, letáků a časopisů uvědomil, jak funguje ideologická propaganda a jakých odporných způsobů jsou schopni levicoví propagandisté používat, pokud má účel světit prostředky. Do té doby jako odchovanec anglického školského systému, stoupenec fair play, z čehož plynulo jeho zaujetí pro spravedlnost, včetně kritiky kolonialismu a kapitalismu, věřil, že historické skutečnosti lze popsat pravdivě, tak, jak se víceméně staly. Tady v masové míře poznal, že se v zájmu „dobra“ lže a že se přímo vyžaduje, aby se lhalo. To bylo pro Angličana hluboce otřásající.

„Ve Španělsku,“ napsal v Holdu Katalánsku, „jsem poprvé v životě viděl novinové zprávy, jež neměly žádný vztah ke skutečnostem, ani takový, jaký bývá komponentou běžné lži… Viděl jsem vlastně historii psanou ne podle toho, co se skutečně stalo, ale podle toho, co se stát mělo podle různých stranických linií.“

Toto pokušení psát nikoli podle skutečnosti, ale tak, jako to má být, nezůstalo omezeno ani náhodou na občanskou válku ve Španělsku. Naopak, vrátilo se do Evropy naplno v poledních letech, že by se i Orwell možná divil.