Tomia Okamuru „udělala“ česká mainstreamová média, píše se ve všech profilech šéfa Strany přímé demokracie – a je to pravda. Nemohla ho ale „udělat“ jaksi sama od sebe, Okamura musel pochopit (instinktivně nebo analytickou úvahou), co to obnáší, být takzvanou mediální osobností, a dělat to, zaujatě a třeba i urputně. Stejně tak chápe i další věci, jeho politický projekt budí posměch jako sdružení lidí mdlého rozumu, kteří se sešikovali za lídrem, který blábolí hlouposti. Tomio Okamura ale velmi dobře ví, co dělá pro dosažení svého cíle – tedy udržení růstu hrubé domácí slávy a hrubého domácího bohatství Tomia Okamury. A asi se zadaří, předpoklady by tu byly.

Ta takzvaná mediální osobnost musí naplnit jeden zásadní předpoklad – plynně mluvit, když kamera běží a mikrofon je zapnutý. A musí s ní být snadná spolupráce. To znamená: v redakci na ni musí být k dispozici číslo, musí zvednout telefon, když jí někdo z redakce zavolá, musí být ochotná přijít tam, kde je potřeba, musí mít v potřebnou chvíli čas a musí v ten čas podat výkon – tedy mluvit ve větách, které mají začátek, prostředek a konec (nebo alespoň budí to zdání). Člověk, který se zařekne, že televizi zvedne telefon vždycky a bude v ní ochoten mluvit o čemkoliv, má slušnou šanci dosáhnout toho, že v ní bude vystupovat skutečně pořád. Protože v televizích a dalších médiích dělají taky jenom lidi, kteří jsou zvyklí jít cestou nejmenšího odporu, nekomplikovat si život přiděláváním si práce. Potřebujeme někoho, aby řekl něco o něčem. Tak zavoláme Okamurovi, s ním je domluva snadná.

Tomio Okamura se v roli mediálního experta osvědčil, taky proto, že říkal, co se od něj v dané situaci čekalo, nepřicházel s ničím nečekaným (ani redaktoři často nemají ve své práci rádi nečekané), udělal si prostě to svoje. A zbytek za něj udělala jeho tvář. Protože Okamurova proslulost nebyla důsledkem pohotovosti, s níž ze sebe byl schopný sypat očekávané floskule, ale v tom, že je plynnou rychlou češtinou říká člověk, který jako Čech nevypadá a jehož jméno taky není české. V zemi, kde se mluví strašně komplikovaným a obtížně vyslovitelným jazykem, je to docela nezvyklá věc. důvod zapamatovat si Tomia Okamuru ne proto, že mluvívá o situaci v cestovním ruchu, a kvůli tomu, co o ní říká, ale proto, jak vypadá.

V době toho svého „expertství“ získal Okamura mediální trénink a taky nějakou představu o tom, jak mediální svět funguje. Asi pochopil, že není až tak důležité, co se na kameru říká, důležitější je, aby to dobře znělo. Jestli je to pravda, nebo ne, stejně nikdo řešit nebude. Mluvit rychle a vypadat jinak, to stačí. A stačilo, dost možná i stačit bude. Úspěch Tomia Okamury v české politice může působit paradoxně – jak to, že praporečníkem xenofobie, odporu proti imigrantům a vůbec cizím vlivům se stal očividný cizinec? To to nikoho netrkne? Jenomže právě ta evidentní „cizota“ dělá z Okamury ideálního mluvčího té převrácené „české věci“, za niž se Okamura ve svých politických projektech zasazuje.

Přinejmenším pro část publika ho činí imunním vůči nařčení z rasismu nebo šovinismu. Jak by mohl být rasistou člověk, který na první pohled patří k menšině, nějaké rasistické ústrky pravděpodobně sám zažil? A říká-li ty věci Japonec, můžu je říkat i já, nikdo mě z národnostní nesnášenlivosti obviňovat nemůže. Nacionalisticky naladěný volič navíc může v Okamurově lídrovství vidět i potvrzení české výjimečnosti – my Češi si svou skvělost nenalháváme, je tu někdo, jehož kořeny jsou až v daleké Asii, a vnímá ji taky. Zároveň je důležité, že ta Okamurova cizokrajnost zůstává jenom na povrchu, je pouze vidět. Jeho slova a vůbec vystupování je velice tuzemské a zapadá do zdejších stereotypů. Tomio Okamura se sice rád nechává fotit stylizovaný do samuraje, na jeho chování ale vůbec nic samurajského není.

Žádná mlčenlivost, žádná striktní loajalita, ochota potlačit sebe v zájmu pána, žádný kodex bušidó, a už vůbec ne žádná sebekontrola, zdrženlivost ve vyjadřování citů. Místo toho proud řečí, typicky český broukismus pytlíkismus, který má vždycky po ruce nějaký ten faktoid nebo výmysl, jehož pomocí sugeruje myšlení či znalost. A taky bolestínství a ublíženost, připravenost stylizovat se jako oběť – médií, politických mafií a dalších nepřátel. Tedy pravý opak samurajského ideálu. V Tomiovi Okamurovi je možné vidět karikaturu Čecha – nebo toho horšího z něj – s přidanou tenkou vrstvou exotického nátěru. A na rozdíl od všeho toho od reality odpoutaného povídání je ta ublížená emoce jaksi věrohodná, snad i pravdivá – v tom je Okamura velice podobný Andreji Babišovi, jeho dotčenosti se dá věřit a asi jí věří i on sám.

A nakonec si pro sebe Okamura vybral i ten nejlepší politický program – přímou demokracii. Zní to dobře, protože co je demokratičtějšího než lid, který rozhoduje nezprostředkovaně, že? Okouzlení referendem propadá aspoň na nějakou dobu kdekdo, nedávno třeba i ta mladá levice, která si dnes s Okamurou nemůže přijít na jméno – současně ale tuší, že lid by mohl projevovat sklon nehlasovat v plebiscitech žádoucím způsobem, a chce ho proto raději dirigisticky vychovávat. Okamura tyhle starosti nemá, chová důvěru v to, že lid bude hlasovat, jak si přeje Tomio Okamura, pokud by na to došlo. Může ho k tomu vést jeho dosavadní zkušenost i instinktivní pochopení, že právě přímá demokracie by mohla být tou nejsnadněji manipulovatelnou. A taky představuje ideální program pro stranu, která jenom tvoří stafáž pro vůdcovské ambice jednoho muže (i tady je podobnost s Babišem zjevná). Tomio Okamura si ale třeba nemyslí až tak vysoko, stačí mu, když jeho projekt bude „trvale udržitelný“. Zřejmě bude.