Vypadá to teď, že se Andrej Babiš přepočítal – slovenský Ústavní soud zrušil rozsudky, které nařizovaly vymazání šéfa ANO ze seznamu spolupracovníků StB. Babišovi teď nezbývá než naznačovat temnou motivaci soudu a stěžovat si, že se na něm „chce každý zviditelňovat“.

Možná mu celá ta štrapáce nestála za to. Ne proto, že by Babišovi voliči tolik řešili, jestli bývalý vicepremiér spolupracoval s StB, ale ta snaha dostat se ze seznamu může působit jako reziduum časů, kdy ANO usilovalo o trochu jiný elektorát než dnes. Snažilo se prezentovat jako „salonfähig“ i pro tu část veřejnosti, jež komunistický režim jasně odmítá a spolupráci s StB vnímá jako jasné morální selhání.

Od té doby už ale Babiš a ANO úspěšně loví v jiných vodách, různé české veličiny, které hnutí dříve „draftovalo“, navíc prokázaly skutečně výraznou schopnost nevidět a neslyšet, tvářit se jakoby nic, a není-li vyhnutí, třeskutě racionalizovat.

Možná víc než sama skutečnost, že kauza Babiše a StB může mít jiné vyústění, než šéf ANO chtěl, vadí Babišovi a lidem okolo něj všechna ta slova, ta rozhodná popření, která do toho sporu investovali.

Fanouškům ANO by třeba ani tolik nebylo proti mysli zjištění, že AB „to“ estébákům kdysi podepsal. Slyšeli ale jeho opakovanou vehementní obranu. Ani v tomhle ohledu ale nemusí Andrej Babiš a jeho marketéři trpět přehnanými obavami.

Naštěstí pro ně žijeme v té postfaktické době, v níž je možné tvrdit cokoliv a tábor stoupenců to přijme, ať už se jedná o řeči o StB, nebo o lithiu. Pravda není vnímána jako nějaký nadosobní ideál, který se má hledat a případně dokazovat, ale jako prostředek identifikace se skupinou, shrnutí toho, čemu zrovna dneska chceme věřit.

Andrej Babiš s StB možná spolupracoval, možná ne, možná bylo správné spolupracovat s StB, možná StB vůbec neexistovala, možná to byla jenom neškodná organizace pánů a dam, kteří pod její hlavičkou provozovali nějaké nevinné a excentrické hobby. To všechno může být prezentovatelné jako pravda, možná dokonce to všechno zároveň.

Andrej Babiš, stejně jako třeba ruská propaganda, se v tomhle podivném světě skvěle zorientoval, ví, že může říkat, co ho napadne, a zpochybňovat, co ho napadne, pokud přitom zůstane Andrejem Babišem. Tím zachmuřeným a naštvaným chlapíkem s utkvělou představou, že je obětí velké perzekuce. A pokud ta emoce (na rozdíl od všech slov, která se řeknou a voda teče) zůstane skutečná, nebo aspoň přesvědčivá. Nakonec i ty osobnosti spojené s ANO, které třeba dávaly najevo, že by jim potvrzení Babišovy spolupráce s StB vadilo, z toho jistě nějak vybruslí – chce to jen trochu kreativity, kterou už při jiných příležitostech prokázaly. 

Ale třeba ta idea nebo vědomí existence pravdy nějak přežívají i v těch dnešních, postfaktických časech a mezi jejich protagonisty. A urputné Babišovo lpění na tom, že s estébáky nespolupracoval, je toho důkazem.

Neprojevuje se v něm špatný politický odhad, ale nějaké zasuté uvědomění si, že spolupracovat s StB je prostě špatné, že taková je pravda bez ohledu na momentálně převládající nálady ve společnosti. Podobně jako když volební lídr komické Strany práv občanů František Ringo Čech popírá svůj podpis pod antichartou způsobem, který dalece překonává dávné Clintonovo „sice kouřil, ale nešlukoval“ (Čecha vyfotili nad archem s perem v ruce, ale hrdinný umělec pak prý zmizel po anglicku a jeho podpis dodatečně zfalšovali).

I panu Čechovi by přece dnes nějaká anticharta mohla být ukradená – mezi fanoušky Zemanovců by mu určitě nadělal větší problémy podpis Charty. Ale stejně mu to nedá. Třeba to taky tuší, někde v hloubi zneklidňovaný pravdou, která existuje bez ohledu na snadnost, s níž je ji dnes možné a žádoucí popírat.