Výstava připomíná méně známého panovníka, za něhož bylo ještě relativně dobře

Praha v renesanci a její hvězda Ferdinand

Výstava připomíná méně známého panovníka, za něhož bylo ještě relativně dobře
Praha v renesanci a její hvězda Ferdinand

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dějinách ošklivosti, té krásné sbírce bizarností a hrůz Umberta Eca, zaujme obraz italské renesanční malířky Lavinii Fontany, na němž je zobrazena mladá žena v drahocenném šatu. Její tvář však není tváří dívky, ale spíš nějakého přízraku, kombinace lidských a zvířecích rysů, především srsti, jež pokrývá její kůži jako nějaké kočce, vlčici či snad sově. Je to dívka z rodiny Gonzalesů, která celá trpěla vzácnou kožní nemocí, hypertrichózou, jež způsobuje růst chlupů po celém těle. Její otec, dvě sestry a mladší bratr byli senzací tehdejší vznešené Evropy, putovali od dvoru ke dvoru, aristokratické rodiny je hostili a žasli nad jejich hrůzností. Jejich portréty byly ozdobou kabinetů kuriozit, které si tehdy zakládali nejbohatší evropští magnáti. Čtyři takové obrazy jsou součástí slavné sbírky Ferdinanda II. Tyrolského na jeho zámku Ambras u Innsbrucku. Na jednu slečnu Gonzales je možné pohlédnout na výstavě Arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský ve Valdštejnské jízdárně.

Je to pohled do tváře doby, kdy renesance na sebe brala manýristickou masku a pomalu se chystala ke svému konci. Srstí porostlý přízrak jako z bestiáře Rudolfa II. je znakem té drsné, a přitom přitažlivě tajemné epochy, kdy se svět po objevení Ameriky najednou rychle zvětšil a přinesl s sebou závan exotického děsu i nádhery. 16. století proto patří k nejbarvitějším, nejdramatičtějším a také jaksi nejmagičtějším staletím. Pro Čechy to bylo ale období docela klidné a příznivé – nebo aspoň ne tak tragické a krvavé jako to, co bylo předtím, a to, co následovalo potom. Byla to, jak zpívají v hezké písničce bratři Ebenové, „Praha v renesanci…“. A tím, kdo „zval k tanci“, byla pozoruhodná osobnost habsburského arcivévody Ferdinanda Tyrolského (1529–1595).

Mladý muž a krásná Filipína

Ferdinand II. Tyrolský asi nepatří k nejznámějším postavám zdejších dějin. Plete se s jinými Ferdinandy, českými králi a císaři, nejvíce se svým synovcem Ferdinandem II., s tím asi nejméně populárním Habsburkem na českém trůně, jemuž není nikdy možné odpustit 27 hlav českých (ve skutečnosti napůl německých) pánů. Ale tenhle Ferdinand je něco jiného, i když také nejednal vždy v rukavičkách: dlouhá léta na Křivoklátě věznil a snad nechal mučit českobratrského arcibiskupa Jana Augustu a idea náboženské tolerance mu byla dosti vzdálená – na rozdíl od svého staršího bratra a pozdějšího českého krále, císaře Maxmiliána II., který inklinoval k protestantismu. Jeho o dva roky mladší bratr Ferdinand byl naproti tomu tvrdý katolík, který pak i ve svých Tyrolích, kam odešel roku 1567 z Prahy, tvrdě pronásledoval novokřtěnce a jiné odpadlíky od jediné církve samospasitelné.

Praze udával mladý Ferdinand tón po dvacet klíčových let 1547–1567. Poslal ho sem jeho otec, císař Ferdinand I. poté, co byl po konfliktu s českou stavovskou opozicí (1547) českých poměrů již poněkud nasycen. Osmnáctiletý mladík, vyrostlý na dvoře v Innsbrucku, kam se přesunula habsburská rodina v obavě před tureckým nebezpečím (roku 1529 právě oblehli Turci Vídeň), vybavený slušným vzděláním a skvělou výchovou, přichází do Čech jako místodržící. Jeho úkolem je se v prvních letech seznámit s poměry v zemi a vytvořit zde pak spolehlivou základnu habsburského impéria, které je silně ohrožováno ze západu a severu reformací, ale především z jihovýchodu osmanskou říší.

Na výstavě je portrét od dvorního malíře Jakoba Seiseneggera z vídeňského Kunsthistorického muzea, na němž vidíme devatenáctiletého mladíka ve skvostném oblečení s baretem s pérem. Na habsburské poměry sympatická tvář, jejíž světlé rysy zdědil po matce Anně Jagellonské a které prozrazují inteligenci a sebevědomí. Mužnost a oduševnělost nacházíme i na dalších obrazech: když mu bylo asi dvacet sedm, již má plavý plnovous a na stříbrném šatu se mu houpe Řád zlatého rouna, který mu byl propůjčen po účasti na tažení proti Turkům a osvobození sedmihradské pevnosti Siget, kterého se účastnil. Tento mladý muž, s nímž měl zajisté jeho otec dynastické plány, neboť Rakousko se v té době řídí osvědčeným heslem Bella gerant alii, tu felix Austria, nube! („Války nechť vedou jiní, ty, šťastné Rakousko, se žeň!“), vstupuje do romantického příběhu, který pak bude po staletí různě zpracováván. A dějištěm této love story jsou Čechy, konkrétně zámek v Březnici u Příbrami. Ten se stane místem jeho setkávání s krásnou a duchaplnou Filipínou Welserovou, dcerou bohaté, ale neurozené rodiny z Augsburgu, která na Březnici pobývala u své tety Kateřiny z Lokšan. V roce 1557 se tito dva mladí lidé vezmou v tamní zámecké kapli, přičemž roky potrvá, než se o morganatickém sňatku dozví císař Ferdinand I. A další roky potrvá, než se se sňatkem smíří a přizná mu jakousi legitimitu – děti pochopitelně nemají právo na nástupnictví, dva syny, vyrostlé na Křivoklátě, čeká slušná církevní kariéra, ale již v Tyrolích. Na výstavě je Filipínin portrét: asi třicetiletá žena s pěknou tváří a ve zlatém prošívaném šatu stojí u stolku s křišťálovou vázou s karafiáty, jež mají být symbolem utajeného sňatku. Na výstavě je zajímavým exponátem Filipínina Kuchařská kniha, ručně psaný soupis receptů určených pro její dceru. Jak píší v katalogu, jen 41 z 245 receptů je na masitá jídla. Spíše preferuje pokrmy lehké a tělo nezatěžující. Jak už to však chodí, střídmá Filipína zemřela o patnáct let dříve než její nezdrženlivý manžel, jenž se ze štíhlého mladíka nakonec vyvinul ve velmi tělnatého muže, který byl v posledních letech života trápen chorobami, jimiž se tělo svému nositeli mstí. Zemřel 24. ledna 1595 v Innsbrucku, kde je také pochován v kryptě dvorního kostela, kterou dal pro sebe a svou rodinu vybudovat a jíž se říká „stříbrná“. Je tam umístěn stříbrný oltář, před nějž dal podle závěti umístit polní brnění v poloze vkleče s podobiznou Ferdinandovy hlavy, která hledí na oltář.

Poslední krásní zbrojnošové

Výstava ve Valdštejnské jízdárně tedy připomíná postavu, která prožije v Čechách dvacet let svého života, dalo by se říct nejlepší úsek (18 až 38 let), a pak se vrátí do své hornaté a věru krásné země, do Tyrol. Naučí se slušně česky, dokonce je schopen psát česky i dopisy – na výstavě je dopis nejvyššímu hofmistrovi psaný vlastní Ferdinandovou rukou. Kromě politiky a administrativy se zde věnuje bohatému společenskému životu, pořádá slavnosti a rytířské turnaje, tzv. kratochvíle, na nichž se mimo jiné inscenují motivy z válek s Turky, neboť turecké nebezpečí je nejen reálně přítomné, vždyť se nedávno zmocnili skoro celých Uher, ale též svou exotičností jaksi přitažlivé a vzrušující. Ferdinandovou dobou končí pomalu, ale jistě věk železných brnění, jež přitom právě tehdy dosahují estetické dokonalosti. Palné zbraně ale už na bojištích začínají dominovat a z krásných zbrojí se stávají kuriozity a sběratelské předměty. Na výstavě jsou vystavena tři nádherná renesanční brnění ze slavné Ferdinandovy zbrojnice, kterou měl na svém zámku Ambras, kde je dosud přechovávána. Je mezi nimi i nádherná jezdecká zbroj, již měl prý na sobě Ferdinandův bratr Maxmilián II., když se v roce 1547 účastnil po boku svého strýce, císaře Karla V. bitvy u Mühlberka. Ano, to je ta, kvůli níž císaře vymaloval Tizian Vecelli na asi nejslavnějším jezdeckém portrétu všech dob. Kdo chce vidět krásně vyleštěnou zbroj, která je od Karlovy téměř k nerozeznání, má příležitost ve Valdštejnské jízdárně: mimochodem, Valdštejnovi zbyl ze zbroje už pouze kyrys. Jen by mu na bojišti překážela.

Výstava ve Valdštejnské jízdárně tedy připomíná postavu, která prožije v Čechách dvacet let svého života, dalo by se říct nejlepší úsek (18 až 38 let), a pak se vrátí do své hornaté a věru krásné země, do Tyrol. - Repro: Národní galerie Praha

Ale ještě jednu Ferdinandovu pražskou stopu nelze pominout. Zná ji snad každý: letohrádek Hvězda v libocké oboře. Na výstavě jsou vystaveny plány, které přechovává Rakouská národní knihovna: originální a jedinečná dispozice budovy ve tvaru šesticípé hvězdy tu je zachycena ve fázi ideového vzniku. Na anonymním plánu je křížkem vyznačeno, kam 29. června 1555 položil arcivévoda Ferdinand základní kámen stavby, za jejíž myšlenkou patrně stál a která byla podle některých autorů „filozofickým příbytkem“, stavbou ukrývající vnitřní obsah, jenž byl znám jen několika zasvěcencům. Architektura byla pro tyto renesanční intelektuály, ovlivněné novoplatonismem a hermetismem, zmenšeným odrazem makrokosmu, jejž člověk svým dílem vytváří na zemi. Co je dole, to je i nahoře, a co je nahoře, je i dole, jak zní základní pravidlo hermetismu.

Tak se ve Ferdinandově slavné sbírce, kterou začne budovat v Praze a pak ji přemístí do svých tyrolských držav, kde pro ni vybuduje impozantní sídlo na zámku Ambras, dostane i portrét nešťastné dívky porostlé na tváři strašlivou srstí. Vzdělanec té doby, který je zároveň věrným katolíkem, se bude onoho zobrazeného stvoření děsit, ale bude je i obdivovat: jako projev nezbadatelného Božího záměru, který nikdy nepochopíme – a on nám o svých úmyslech také nic nepoví. Bude jen posílat signály, jako jsou ta monstra, kreatury a zrůdy, jež tak obdivoval Eco a pro které měl o několik století dříve slabost i jeden docela úspěšný a sympatický Habsburk, jenž svých dvacet nejlepších let prožil v alchymistickém městě Praha. Výstava ve Valdštejnské jízdárně ho důstojně připomíná a pro toho, kdo má tyto věci rád, je pravým potěšením.

Arcivévoda Ferdinand II. Habsburský. Renesanční vladař a mecenáš. Mezi Prahou a Innsbruckem.
Národní galerie v Praze. Schloss Ambrass, Innsbruck. Ústav dějin umění AV ČR.
3. 11. 2017 – 25. 2. 2018
       

3. prosince 2017