Nadcházející volby budou nešťastným koncem demokracie, jak jsme ji znali po roce 1989, případně budou zásadní, ovšem nezbytnou revizí dosavadních poměrů. Na tom, že půjde o epochální přelom, se shodnou analytici všech názorů. Liší se pouze v tom, do jaké míry považují nadcházející události za ničivý vpád oligarchů a populistů, anebo spravedlivý trest našeho úpadku.

Ve skutečnosti to není tak dramatické. Česko jenom prožívá výměnu politických generací. Jde o složitou operaci, která je vážnou zkouškou pro každou demokracii. Zdejší nejistota ovšem pramení hlavně z toho, že jsme něco podobného v historii nezažili. Jiní to už zvládli.

Nemesis české demokracie

Reportéři cizích médií pověření sledováním českých voleb obvykle tuzemské poměry nechápou. Naprostá většina jejich článků se omezuje na informaci, že policie začala trestně stíhat volebního favorita, miliardáře Andreje Babiše, kterého nazývají jednou českým Trumpem, jindy Berlusconim. Pokud se nějaký cizí novinář pokusí proniknout do tuzemských poměrů hlouběji, obvykle záhy ztroskotá. Stalo se to i zpravodajům deníků Frankfurter Allgemeine Zeitung (FAZ) a Der Standard. Christian Geinitz z FAZ se spokojil s tím, že absolvoval rozhovor s Babišem a text postavil na jeho výrocích. Bez komentáře opakoval, že miliardář zajistil rozpočtový přebytek zavedením povinných registračních pokladen EET. Na rozdíl od jiných východoevropských vůdců typu Orbána a Kaczyńského prý Babiš zůstal přítelem Evropské unie. „Musíme občanům vysvětlit, že Evropa je dobrý projekt,“ zavázal se prý německému novináři. Geinitzovu neschopnost orientovat se v tuzemských souvislostech prozrazuje bezelstná citace, že Babiš po nástupu do premiérské funkce hodlá během pěti let dostavět páteřní dálniční síť. Nepadne otázka, jak Babišovi ministři dopravy postaví během tak krátké doby 800 kilometrů dálnic, když v uplynulém čtyřletém období stihli jen tři kilometry.

Neznalost prozradil i Gerald Schubert z rakouského Standardu v článku s titulkem „Česká protestní strana ANO na vrcholu popularity“, psaném v období, kdy má „protestní strana“ za sebou čtyři roky ve vládě. Schubert ovšem připomíná Babišův „nejvýznamnější zásah“ v podobě EET. Pokladny mu pochválil pražský ekonom i prodavač v cukrárně, který prohlašuje: „Kdo si stěžuje na relativně nízké pořizovací náklady pokladen a průhledné účetnictví, ten by neměl podnikat,“ cituje Der Standard. Stejnou linku drží bruselský EU Observer. Údajný populista Babiš prý získal na mezinárodní scéně respekt a sází na středového voliče. „Češi se nemusejí bát, že se u nich doma prosadí autoritářský styl maďarského Fideszu a polského Práva a spravedlnosti,“ míní EU Observer.

Cizinci jsou fascinováni Babišem, druhým nejbohatším Čechem, který vystupuje jako sebevědomý „macho“ z Východu. Může občas podlehnout vlastním nepředvídatelným nápadům, přesto se s ním nakonec, vzhledem k jeho inteligenci a mimořádným schopnostem, dá rozumně dohodnout. Ovšem těžko jim to vyčítat, když jsou postavou bývalého komunisty a estébáka uhranuti místní novináři. Radikální, přesto nikoli výjimečný pohled prezentoval Jan Moláček na Aktuálně.cz: „Ryzím demokratem nebude Andrej Babiš nikdy, to by musel pracovat pro voliče, ne pro firmu. Obávám se ale, že lepší demokraty nemáme,“ tvrdí Moláček a vyzývá ostatní politiky, ať očekávaného volebního vítěze uznají za premiéra. Pokud to neudělají, může převzít diktátorskou moc.

Ještě drsnější je pohled levicového filozofa Michaela Hausera, jenž v Lidových novinách přirovnává Babiše k řecké bohyni Nemesis. Je sice oligarchou a sleduje zájmy svého koncernu, přesto přichází, aby potrestal pýchu a aroganci demokratických stran. Zároveň je znamením úpadku „prohnilé“ polistopadové politiky, úpadku, který už nepůjde zastavit, ani kdyby se sám miliardář z politiky stáhl.

Vizi nezadržitelné historické katastrofy zvažují také redaktoři Respektu a Práva Erik Tabery a Alexandr Mitrofanov, podle kterých je Babiš protagonistou fatálního koloběhu zdejší demokracie. Začíná nastolením svobodného demokratického režimu a nadšením, že se staré špatné poměry změnily. „Pokračuje otráveností z toho, že v nových poměrech se sice dá dosáhnout dříve nemožných úspěchů, jenže nic není předem zaručeno, a končí hledáním nového spasitele, pokud možno s dobře proříznutou pusou, z níž se linou krásné sliby, že za nás všechno zařídí. Teď jsme opět v tomto bodě,“ interpretuje Taberyho analýzu Mitrofanov.

Slováci opět před námi

Fascinace Babišem zakrývá, co se v české společnosti a politice opravdu děje. Ve volbách může triumfovat Babišovo hnutí ANO, i když to poslední průzkumy jednoznačně netvrdí. Zbylé hlasy mohou být roztříštěny mezi spoustu stran, což může vést k tomu, že ostatní politici nebudou schopni bez spolupráce s hnutím ANO vládu sestavit. Přesto ve volbách nejde v první řadě o to, jestli s Babišem, nebo bez něho. Důležitější je jiný příběh, ve kterém je vzestup slovenského miliardáře epizodou.

Příklad k pochopení poměrů nabízí shodou okolností opět bývalí partneři z Československa. Slovenské parlamentní volby se loni v březnu odehrály na podobném půdorysu, jako proběhnou ty české. Před volbami dávaly průzkumy vysoko nad třicet procent straně Smer premiéra Roberta Fica. Proti němu stál houf malých stran, jež měly malou šanci překročit desetiprocentní hranici. Fico volby opravdu vyhrál, neskončily však takovým triumfem, jak se čekalo. Získal „jen“ 28 procent, o čtrnáct procent méně než v minulých volbách, což znamenalo, že nebude moci vládnout bez koaliční podpory. Hlavními konkurenty byli lídři tří nových pravicových stran, liberální ekonom Richard Sulík ze strany Svoboda a spravedlnost, jeho bývalý politický partner, manažer Igor Matovič, jenž ovšem kandidoval za vlastní stranu Obyčajní ľudia, a Radoslav Procházka z nově založené konzervativní strany Sieť.

Díky tvrdé kritice premiéra Fica získaly Sulíkova a Matovičova strana přes deset procent a skončily ve volbách na druhém a třetím místě. Do parlamentu se tehdy dostalo osm stran, mezi nimiž nakonec Fico získal podporu pro další vládnutí. Vedle nacionalistů ze Slovenské národní strany a maďarské strany Híd (slovensky Most) dodal zbylé potřebné hlasy Procházka. Jeho Sieť ve volbách selhala, protože zvolila uměřenou kampaň a propadla na 5,6 procenta. Za dohodu s Ficem byl šéf Sietě označován za „užitečného idiota“.

Detaily z minulých voleb zapomněla i většina Slováků, pro Čechy však mají smysl. Nejde tolik o to, že příběh ukazuje souboj velkého favorita proti smečce kritiků. Babiš také není ve zdejší politice tak dominantní jako Fico na Slovensku, jeho konkurentům průzkumy dávají až 15 procent. Klíčovým motivem je věk stranických lídrů. Dnes třiapadesátiletý a v politice okoukaný Fico bojoval proti dosud čerstvým čtyřicátníkům Sulíkovi, Matovičovi a Procházkovi. Generační obměnu na Slovensku ještě lépe dokumentoval osud Křesťanskodemokratického hnutí (KDH) a Slovenské demokratické a křesťanské unie. Tyto strany tvořily páteř koalic premiéra Mikuláše Dzurindy, který vládl v letech 1998 až 2006, nedokázaly však najít alternativní lídry. Do voleb je vedli lidé rovněž přes padesát let a strany skončily mimo parlament. Výměna na místě předsedy se naopak podařila Slovenské národní straně. Její nový šéf Andrej Danko (43 let) vystřídal veterána Jána Slotu po porážce v předchozích volbách a dnes je pro Fica hlavním koaličním partnerem.

Slováci se loni pokusili o změnu generací v politice a do určité míry se jim to podařilo. Skupina veteránů přes padesát let oslabila nebo úplně opustila místa na výsluní, na které se naopak úspěšně tlačí noví lidé. Zdánlivě by snížení věku vládců o deset let tolik neznamenalo, i kdyby se ho podařilo dotáhnout do konce. Hranice padesáti let je však důležitá. Kdo je pod ní, ten už neměl mnoho času, případně čas vůbec žádný, aby jako dospělý zažil reálný socialismus. Obvykle se neúčastnil velkého politického a ekonomického převratu, ke kterému došlo po listopadu ’89. Lidé nezatížení vzpomínkou na socialismus ani revoltou proti němu vidí svět jinak a méně ideologicky než jejich předchůdci.

Výměna generací nejlépe vysvětluje selhání výzkumů při slovenských volbách. Agentury předpovídaly víc hlasů zavedeným stranám se staršími lídry a podceňovaly nové příchozí v čele se Sulíkem, Matovičem a Dankem, nemluvě o radikálním nacionalistovi Marianu Kotlebovi (40 let). Nová generace, která už překročila hranici středního věku, však nevidí důvod volit padesátileté starce jen proto, že mají zásluhy. Slovenské průzkumy nezachytily právě skutečnost, že se hlavní váha voličských hlasů přesunula na generaci, pro niž začínají dějiny až po pádu komunismu. Slováci tak nabízejí odpověď na dosud přehlíženou otázku, jaká je vlastně generace, která dospívala v prvních svobodných, respektive divokých transformačních letech. Může a nemusí to být pozitivní zpráva.

Všechny nešvary devadesátých let včetně ovládnutí státního majetku dravými dobrodruhy snášeli dospělí obvykle jako porodní bolesti nového a lepšího systému. Pro ty, kdo dospívali, ale tato přidaná hodnota neexistovala. Co když se značná část z nich naučila, že jediným správným vybavením pro život jsou ostré lokty a že pravdu má vždycky ten, kdo je nejbohatší?

Ve frontě u transfuzní stanice

Jako výměnu generací jde vysvětlit chaotické poměry v českých zemích. Přes padesát let je lídrům ANO, KSČM, ČSSD, ODS a TOP 09, přitom první tři strany vedou dokonce šedesátníci. Proti nim stojí čtyřicátníci v čele KDU-ČSL a SPD (strana Tomia Okamury), šéfům Pirátů, STAN a Zelených je dokonce pod čtyřicet. Strany reprezentované lidmi nad padesát ztrácejí voliče a už překonaly svůj zenit, proto mohou jejich pozice zabrat nově příchozí. Tuzemské průzkumy selhávají, protože nástup nového pohledu na svět nedokážou zachytit.

S výměnou generací mají bohatší zkušenosti na Západě. Naposledy ji signalizovaly nedělní volby v Rakousku, které vynesly na vrchol třicetiletého lidovce Sebastiana Kurze. Ani tam nešlo o snadný proces, přesto Rakousko udrželo nejcivilizovanější možnou formu. Při ní se nejdříve vymění vedení důležitých stran a poté se dočká transfuze státní exekutiva. Ve Francii už to bylo složitější, protože rozvrácené socialisty musela nahradit zbrusu nová strana En Marche! Emmanuela Macrona. Za doklad hlubší krize je možné označit vývoj na britské a americké levici, jež po selhání otců hledají naději u generace dědů, konkrétně u sedmdesátníků Jeremyho Corbyna a Bernieho Sanderse.

Generační výměnu v Česku bude možné hodnotit až po volbách. Šanci nemá rakouský scénář, protože ze zavedených stran nastoupili noví lidé pouze do čela KDU-ČSL a v malé míře u ODS. Pravděpodobnější je nahrazení starých stran novými jako ve Francii. Nové strany se objevily v letech 2010 i 2013 a dosud z nich fungují TOP 09 a ANO. Na dosah sněmovny jsou ještě Piráti, Starostové a SPD. Pokud se ovšem stane suverénem tuzemské politiky hnutí ANO, které má ze všech kandidujících stran nejstaršího lídra, pak bude zřejmé, že se pokus o generační výměnu nezdařil, ale že se krize ještě prohloubila. Slabost nově příchozích proto dává poslední šanci i stranám polistopadového establishmentu, tedy sociálním a občanským demokratům. Slušný výsledek jim dá možnost provést na poslední chvíli generační výměnu ve svých řadách.

Babiš jako test vyspělosti

Babiš nemůže být z definice protagonistou úspěšné generační výměny. S jeho jménem je spojen jiný test politické vyspělosti. Otázka, kterou dokážou položit i zahraniční média, zní prostě: Jsou Češi ochotni zvolit do čela státu trestně stíhaného člověka? Z evropského pohledu by to bylo neobvyklé. Obvinění z podvodu už zastavilo tažení dvou oligarchů z Litvy a Slovinska za premiérským křeslem. Ani příběhy francouzského prezidentského kandidáta Francoise Fillona a italského premiéra Silvia Berlusconiho nepotvrzují, že je normální, když člověk stíhaný za podvod chce být šéfem exekutivy.

Fillon stejně jako Babiš kandidaturu nevzdal, i když byl měsíc před volbami obviněn. V jeho případě ovšem nešlo o podvod, nýbrž o podezření, že ze státních peněz platil za práci blízkým příbuzným. Kvůli přečinu, který je v Česku gentlemanským přestupkem, navíc loňské prezidentské volby prohrál.

Berlusconi byl obviněn mnohokrát, převažovaly však ekonomické kauzy a obskurní obvinění typu, že využívá služeb nezletilých prostitutek. Větší společenský význam, a tím dopad na Berlusconiho kariéru měly dva případy. Necelý měsíc před volbami v roce 2006 byl obviněn v aféře Unipol za zveřejnění odposlechů jednoho z levicových politiků a půl roku předtím bylo zahájeno vyšetřování daňových úniků spojených s Berlusconiho firmou Mediaset. Sám Berlusconi na to později sváděl tehdejší volební neúspěch. V roce 2008 se magnát stal ještě jednou premiérem, kauza Mediaset ovšem přispěla k tomu, že definitivně skončil. Za daňové úniky dostal v říjnu 2012 nepravomocně čtyři roky a o čtyři měsíce později prohrál volby na celé čáře. Kvůli vysokému věku ovšem do vězení nemusel.