Z celé várky zemí, jež se po pádu železné opony vrátily do svobodného světa, je Polsko určitě tou nejneskladnější zemí. Z postkomunistických zemí v EU je jediná, která patří mezi členské země střední velikosti – po odchodu Británie má víc obyvatel jen Německo, Francie, Itálie a Španělsko. Střednědobé historické okolnosti ho přivedly do visegrádské čtyřky, ale svými ambicemi ji daleko přesahuje. Hodlá hrát hlavní roli v míře, na jakou většina jiných evropských zemí nepomýšlí a ani si ji neumí představit.

A tím se jeho neskladnost zdaleka nevyčerpává. Je dnes reálně nejkřesťanštější zemí na převážně již postmoderním kontinentu. S ostatními postkomunistickými zeměmi sdílí zážitek komunistické poroby, ale polská zkušenost autonomního vlivu církve a dělnických revolt je i mezi nimi unikátní. Unikátní je i jeho historie. Mezi zeměmi, jež vznikly na troskách habsburské monarchie, mělo nejčerstvější paměť vlastní státnosti – vzpomínky na trojí dělení Polska byly určitě živější než na samostatné České království u nás. A pak je tu druhá světová válka, kdy Němci zacházeli s Polskem brutálněji než s jinými obsazenými zeměmi. Ten zážitek má obdobu na Balkáně a na Ukrajině, ale v západní Evropě ne.

Je to zkrátka země jako stvořená stát se ohniskem střetů mezi východní a západní Evropou. Na jedné straně hrdá, ale relativně chudá a zaostalá země. Na druhé straně státy, které zjišťují, že další zemi střední velikosti, zvláště takovouto specifickou zemi, do svého systému obtížně integrují. A které mají cukání mít nad někým morální kuratelu a představu, že kulturní výměna bude povýtce jednosměrná. Příslovečný návrat do Evropy nikde jinde neprodukuje takové jiskření.

O postkomunistických zemích se svého času říkávalo, jako by byly jejich historie a společenský vývoj čtyřicet let v mrazáku. A že teď začnou rozmrzat i se svými nacionalismy. Možná. Ale k tomu taky patří různě přesné představy, co v tom mrazáku bylo.

Pro západní Evropu je Stalin v historii sice problematický, ale spojenec v boji proti Hitlerovi. V západní Evropě mělo jen poněkud periferní Finsko zkušenost s Ruskem jako s agresorem. A teď tu je najednou celá skupina evropských zemí, v jejichž historických zkušenostech je Sovětský svaz osvoboditel i okupant zároveň – v případě Polska a baltských zemí agresor jen o málo lepší než Hitler. Tento příběh není do západoevropského historického povědomí a kultury integrován.

Zato Polsko zaujalo v západní historické imaginaci jinou primární roli: hlavní dějiště holokaustu. Je to pochopitelné vzhledem k enormitě této události a tomu, že Polsko nebylo „u toho“, když se tento příběh v obecném povědomí vytvářel. Ale ten příběh je neúplný, a pokud něco jako Evropa má existovat, polská historická zkušenost a oběti mají nárok na místo v něm.

Poláci – někteří mluvčí a politici – občas působí přepjatě, zakomplexovaně a někdy takoví jsou. Za příklad takového jednání může posloužit energie, s jakou Poláci hlídají, když někdo použije pojem „polské koncentrační tábory“. Může se to zdát jako přepjatá reakce na něco, co koneckonců může být jen gramatickou dvojznačností. Ale jen do té doby, než člověk s překvapením zjistí, že třeba v roce 2009 Stephen Fry, celkem populární britský herec, pronese slova: „Přiznejme si, že Polsko má historii pravicového katolicismu, což je hluboce znepokojivé pro nás, kteří víme něco o historii a pamatujeme si, na které straně hranice byla Osvětim.“ Opravdu existují civilizovaní lidé žijící v domnění, že koncentrační tábory provozovali Poláci.

Zajímavé je rovněž, v jakém kontextu to Fry řekl: že britská Konzervativní strana ustavila v Evropském parlamentu společnou frakci s polskou stranou PiS. V britských médiích se tehdy odehrála menší kampaň, v níž byly vytahovány různé problematické výroky členů PiS. Kdo by chtěl, najde v europarlamentu různé skurilní postavy ve všech frakcích – ale zpravidla se osmělí, jen když jde o Východoevropany a mezi nimi na prvním místě o Poláky.

Letos v podobném duchu autorka z Guardianu podrobila kritice oficiální návštěvu britského následníka trůnu s manželkou v Polsku. Už její samotnou existenci. Ale i její itinerář. „Asi jste neslyšeli o Stutthofu, nacistickém koncentračním táboře u Gdaňsku; asi jste spíš slyšeli o Osvětimi. Ale členy královské rodiny s jejich družinou fotografů vzali do Stutthofu, protože ten byl nejprve postaven k věznění etnických polských vůdců z řad odboje a inteligence. Profesorka historie na London School of Economics Anita Prazmowská mi charakterizovala Osvětim jako nepříjemně prominentní místo židovského utrpění v Polsku. Ve Stutthofu byli taky nakonec vězněni a zabíjeni židovští vězňové, ale vláda se na něj orientuje, protože se snaží dělat publicitu konkurenčnímu místu polského mučednictví,“ píše autorka.

„Ve Varšavě vzali královský pár do Muzea Varšavského povstání, památníku bojovníků polského odboje, kteří v roce 1944 vydrželi vzdorovat 63 dní. Toto muzeum se stalo vymazleným dítětem vlády. Varšavské povstání sice bylo spojeno s velkým utrpením civilistů, ale jak říká Prazmowská, ‚povstání bylo od počátku odsouzeno k porážce, ale za vlády PiSu se z něj stala nejvýznamnější událost polské válečné historie‘. Do muzea nedávno vzali i prezidenta Trumpa.“

Je to neuvěřitelná ukázka zabedněnosti a uvažování téměř koloniálního – Britka předepisuje domorodcům, jak mají vnímat vlastní dějiny a přijímat hosty. Její mysl je zcela uzavřena tomu, že by se mohla o jiné zemi něco dozvědět. Třeba že Stutthof, první koncentrák na Němci dobytém území, začal fungovat již 2. září 1939, tedy ještě za „míru pro naši dobu“, vlády Nevilla Chamberlaina, a ze sta tisíc vězňů, kteří jím prošli, jich tam zemřelo 85 000. I v něm umírali Židé, i v něm byly plynové komory. A naopak i tábor v Osvětimi byl původně budován pro polské vězně. A sotva by si autorka dovolila degradovat kterékoli jiné povstání za druhé světové války slovy, že „bylo od počátku odsouzeno k porážce“. To byla všechna a historičku, která by ji nabídla takovou argumentaci, by asi autorka považovala za neseriózní. Pokud by se jednalo o kteroukoli jinou zemi kromě současného Polska.

Nápadnou roli sehrává Polsko třeba i v politické kampani francouzského prezidenta Macrona. Ten fakticky učinil z polského řidiče kamionu povolený prototyp člověka, jehož přítomnost ve Francii je přijatelné omezovat. Něco takového by si sotva dovolil vůči jinému evropskému národu, a už vůbec ne vůči lidem jiné barvy pleti. Ale koneckonců ve Francii se mohl stát zavedeným pejorativním pojmem „polský instalatér“, tak jako by se třeba nikdy nestal „španělský sběrač vína“ – přestože ten i onen se vyskytuje ve Francii, protože je ochoten pracovat za nižší mzdu.

Nedávno, počátkem října, vzbudila v západní Evropě šok akce, při níž se tisíce Poláků pokusily vytvořit lidský řetěz kolem hranic a modlili se růženec. BBC označila akci za „kontroverzní“, lidé sami sebe považující za znalce Polska vyjadřovali na sociálních sítích zmatení, nevědomost či odsudky typu „Polsko se doslova otáčí zády ke světu“. Těžko říct, co je výmluvnější – zda míra neznalosti u lidí domnívajících se, že Polsko znají, anebo že podiv nad cizostí takové praxe vyjadřovali lidé, kteří by si dobře rozmysleli, než by podobně komentovali nějaký rituál muslimů.

Polsko či někteří Poláci jdou proti pojímání své země na Západě do ofenzivy. Což je pochopitelné, ale v současné podobě spíš kontraproduktivní. Například práce polských historiků na vyčíslení škod napáchaných v Polsku nacisty, o níž jsme psali v Týdeníku Echo, bude, dostane-li se jí oficiálního schválení, vnímána jako politický instrument. Bude vnímána jako směřování k nějakému vzorci, podle něhož by Polsko třeba mělo dostávat na to konto vyšší dotace nebo mít větší hlasovací váhu v orgánech Unie. Protože takové hlasy už zazněly. Stane se součástí celého komplexu sporů, do něhož patří dozorování kontroverzní reformy justice.

Někteří Poláci pak reagují způsobem prozrazujícím, že jejich sebevědomí je křehké. Například jsem se vícekrát setkal s tím, že i vzdělaný, kultivovaný Polák se při obhajobě nějakého kontroverzního dění v Polsku uchýlil k argumentu, že „na Západě se to stalo také a nikdo to nekritizoval“ – jako by to pro sebevědomého člověka měl být nějaký argument.

Polsko tak, zdá se, bude dál neskladné. Často bude ve svých ambicích frustrováno – mnohé z jeho diplomatických iniciativ v minulosti nic nepřinesly a je těžko ukázat na zemi, která by byla trvalým polským spojencem. Česká diplomacie se bude pohybovat mezi přirozeným spojenectvím, obavou, aby to spojenectví „nekontaminovalo“ náš obraz v Bruselu, a zkušeností, že Polsko jako velká země myslí hlavně na sebe. Zároveň jí poslouží jako svého druhu hromosvod před bruselskými blesky. Západ pak bude z polské jinakosti trvale na rozpacích, ale zároveň nebude moci jen tak ignorovat zemi s rostoucí vojenskou silou a nepopiratelně úspěšným hospodářstvím. Přičemž zkoumání kořenů této úspěšnosti bude nadále přehlíženo, vytlačováno někam do nevědomí expertní psychiky. Což je stejně bizarní jako fixace na polskou tradicionalistickou nijakost.