Pátá řada mimořádně populárního seriálu Hra o trůny skončila, přišel čas sčítat ztráty. Byly početné, ve smyslu doslovném i přeneseném. Čtenářům neznalým světa seriálu se dopředu omlouvám. Přiblížit ho začátečníkovi na ploše, která by výrazně nepřesahovala rozsah jednoho ročníku Týdeníku Echo, je prakticky nemožné.

Mezi těmi nejoddanějšími fanoušky Hry o trůny se rozmohla zvláštní móda – natáčet samy sebe při sledování seriálu. Díky tomu je možné se s velkou mírou jistoty spolehnout, že den poté, co ve Hře o trůny zemře nějaká důležitá postava nebo v ději dojde na nějakou působivě ztvárněnou krutou scénu, objeví se na síti stovky videí, zachycujících publikum ve stavu bezprostředně či komicky projevovaného šoku, třeštící oči na obrazovku a zároveň svým zrakům nevěřící. To jako fakt? Hra o trůny má od začátku pověst seriálu, v němž se komukoli může stát cokoli, hned první sezonu přece uzavřel popravou postavy, jež se do té doby zdála být postavou hlavní – jistě, znalci literární předlohy George R. Martina byli připraveni.

Pátá série ovšem také ukázala, že se ta reputace a s ní související popularita mohou stát přítěží. Seriál, který neukončenou literární předlohu už doběhl a v některých ohledech se od ní výrazně vzdálil, jaksi musí dělat, co se od něj čeká – tedy nečekané. Jeho autoři David Benioff a D. B. Weiss to navíc mají hodně těžké, musejí udržet komplikovaný děj s mnoha postavami na mnoha místech přehledný a také synchronní, vybalancovat všechny ty příběhy tak, aby spolu „mluvily“ a na těch správných místech se protínaly. Jejich úděl trochu připomíná zoufalou snahu Pedra Camacha z knihy Maria Vargase Llosy, populární autor rozhlasových telenovel se pokoušel svést všechny postavy všech svých seriálů na jedno místo a tam je zabít, vždycky mu ale nějaké zbyly. Podobně i Weiss a Benioff letos mezi hrdiny Hry udělali pořádnou probírku, v posledních dílech proběhla čistka rozměrů až stalinských. A především… zabili Jona Snowa.

Draci v akci! Konečně!

Jona Snowa! Toho jediného z hrdinů, který se choval důsledně čestně a měl trochu jasno v prioritách, chápal, že se hodí zapomenout na rozpory mezi lidmi ve chvíli, kdy se za zdí šikuje obrovská armáda zombies, navíc velmi obtížně přemožitelných (je těžké zabít někoho, kdo už je mrtvý). A nemluvě o tom, že jeho vzhled lahodil zrakům mnoha fanynek. Toho Jona Snowa. Je mrtvý. Moc prostoru pro pochybnost ohledně toho autoři nenechali. Xkrát Jona dlouhým nožem před kamerou bodnout nechali, pak ho ukázali nehybně ležícího v kaluži krve, jež se rozrůstala do velikosti toho příslovečného tratoliště. A hlavně: v detailu předvedli jeho oči, studené, nemrkající, do jednoho bodu upřené, tak mrtvé, jak jen oči mohou být. Představitel Jona Snowa Kit Harrington pak v rozhovoru pro Variety potvrdil: Moje postava je fakt mrtvá. Naděje ale umírá poslední – fanoušci se upjali na to, že nedaleko místa Jonova skonu se vyskytovala dosti ohavná čarodějnice/kněžka Melysandre, která snad kdysi jednoho mrtvého už vzkřísila. Třeba ten trik zopakuje! No, kdyby na tuhle eventualitu došlo, vyjevilo by se tak, že autoři jsou v průšvihu ještě hlubším, než se teď zdá. Dohnat seriál k nějaké dílčí pointě, a v dalších pokračováních ji zase shodit, udělat z ní jen falešnou vějičku, aby byl nakonec nějaký šok, který se v dalších pokračováních zruší a pojede se dál… to by byl hodně pokleslý autorský trik. Znepokojivé je, že ta představa se vzhledem k tomu, do jak zoufalých situací vyvíjející se děj Weisse a Benioffa uvrtává, nedá tak úplně vyloučit.

Konec dobrý, všechno dobré, říká se. A z tohohle hlediska se vlastně pátá řada vyvinula skvěle, poslední tři díly mohly na fanoušky působit, jako kdyby je autoři vzali do cukrárny. Bylo tam plus minus všechno. Největší bitevní scéna seriálu – útok monstrarmády zombie na útočiště divokých lidí, koncentrovaná a spektakulárně provedená akce. Velkolepé gladiátorské zápasy, během nichž se zavržený Jorah Mormont jaksi smířil s královnou Daenerys, a jako kdyby to nestačilo, vypukla vzpoura proradných otrokářských revizonistů Synů harpyje, a jako by nestačilo ani to, přiletěl drak a pořádně tu chamraď ožehl. Ano, po pěti letech konečně došlo na věc – drak v plnohodnotné akci! Emocionálně zničující scény – obětování malé Shireen, dcery krále Stannise, na hranici byla asi ta nejpůsobivěji zobrazená smrt ve Hře o trůny, jakkoliv nebyla zachycena v naturalistických detailech, odehrála se mimo obraz. Ponižující „procházka“ nekonečnou uličkou hanby, kterou musela absolvovat krásná a nenáviděná královna Cersei. Navíc nahá. Nebo tedy – hlava herečky Leny Headey byla v té scéně překopírovaná na tělo nahé dublérky a občas to bylo trochu vidět, ale stejně. No a nakonec ta závěrečná čistka, která navíc byla jaksi tematicky koherentní, motivem pomsty, která nepřináší katarzi, nic nezmění. Udatná Brienne zabije krále Stannise, a pomstí tak smrt svého někdejšího pána, jemuž přísahala věrnost. Stane se tak ale ve chvíli, kdy Stannis už stejně umírá, a Brienne navíc kvůli šanci dostát slovům staré přísahy propásne možnost naplnit závazek aktuální – nevidí, že ji Sansa Starková smluveným signálem volá o pomoc. Arya Straková pomstí smrt přítele, sprovodí ze světa Meryna Tranta, jehož hobby je navíc zneužívání a bití holčiček. Jenomže způsob provedení té pomsty je natolik sveřepý, protahovaný a krutý, že Aryin čin nepůsobí jako akt spravedlnosti, nýbrž projev nějaké hrozivé hrdinčiny transformace. Cersei si musí projít uličkou hanby, ta paní toho provedla tolik, že by jí to člověk měl asi přát, a opět – scéna je natolik protahovaná a ukázaná z perspektivy davem ponižované ženy, že s ní nakonec jeden sympatizuje, vraždy nevraždy, intriky neintriky, incest neincest.

Rychlost seriálu neprospívá

Jenomže v takových momentech by se měla zúročovat nějaká předcházející práce, měly by být vyústěním, pointou, třeba i překvapivou. Ve Hře o trůny se ale v poslední sérii víckrát stalo, že z příběhu vlastně zůstala jenom ta pointa, ve vyvrcholení nemělo moc co vrcholit. Anebo se vývoj dopředu anoncoval signály tak hlasitými, až z toho brněly uši. Jako příklad může posloužit už ta propíraná smrt Jona Snowa. Po boku se mu od začátku série motal zachmuřený chlapec Olly, jehož jedinou činností bylo tvářit se zlověstně a občas utrousit, že se mu vůbec nelíbí Jonova snaha spojit se s Divokými, kteří celkem nedávno vyvraždili Ollyho rodinu. Do čela si větu „Jednou tě zabiju“ hřebíkem nevyryl. Ale jako kdyby se stalo.

Podobně polopaticky byla předznamenána i pointa celkově zoufalé a nejapné příběhové linie o cestě Jamieho Lannistera do města Dorne, odkud měl přivést neteř/dcerku Myrcellu do bezpečí. Sled scén, často vyhlížejících jako nějaká podřadná „sedmdesátková“ pohádka pro dospělé, v nichž odbytá akce střídala dialogy hluboko a hluboko pod standardem seriálu (došlo i na komando ostrých bojovnic, jež trousí hlášky typu „you need a bad pussy“, snad se pan prezident díval), vše zdánlivě dobře dopadne. Myrcella na lodi pronese jímavý dialog na téma „já vím, strýčku, že jsi ve skutečnosti můj tatínek, a vůbec mi nevadí, žes mě zplodil se svou sestrou, a moc se těším, jak ti budu oddanou dcerou a projasním tvé dny víc než odlesk slunce na kovové protéze, již máš místo ruky“. Zjevněji podaný ortel smrti aby jeden pohledal. Všichni ti policisté, které zkosila střela nedlouho potom, co si pochvalovali, že jim do penze zbývají jenom dva dny, a pak hurá do chaloupky u jezera věnovat se rybaření, se mohou jít zahrabat. A taky že ano, jen domluvila, krev se jí z nosu spustila, dostala totiž při odjezdu od zákeřné Ellarie otrávený francouzský (nebo francouzskému se blížící) polibek. Asi tak.

Problém televizní Hry o trůny dříve spočíval také v tom, že děj seriálu se odehrává na velice rozlehlém území, kde přemístění hrdiny z bodu A do bodu B může zabrat skutečně hodně času. A děj je tak složitý a peripetie početné, že se musí odehrát spousta detailů, než může dojít na událost skutečně podstatnou. Weiss a Benioff jako kdyby si té kritiky byli vědomi a začali seriál jaksi zrychlovat, ukazuje se ale, že na té dřívější pomalé cestě něco bylo. Ta „vyspeedovanější“ Hra o trůny se tak může změnit ve sled situací atraktivních nebo atraktivitu sugerujících, příběhy hrdinů pak působí jako redukované do pozornost přitahujících titulků. Královna Cersei se ve snaze přeintrikovat potenciální mocenskou konkurentku obrátí na fanatickou náboženskou sektu, jíž slíbí pomoc při mocenském vzestupu, a najednou bum ho! ‑ a fanatická náboženská sekta fakticky ovládá město a nikdo není schopen nebo ochoten jí alespoň trochu zatnout tipec. Král Stannis táhne v čele mocné armády na Zimohrad, je to konfliktní, ale nikoli zlu úplně propadlá postava. A bum ho! Jeho tažení se fakticky mimo obraz mění v katastrofu. A bum ho! Dceru, jíž ještě nedávno docela dojemně projevoval lásku, je ochotný obětovat na hranici. A bum ho. Ono to nějak nepomohlo, armáda je v čudu a paní Stannisová se oběsila (byla oběšena?). A bum ho! Je po Stannisovi (i když kdoví, jeho mrtvolu kamera neukázala). Adekvátním způsobem byla vyjádřena snad jenom dilemata dračí královny Daenerys v okupovaném městě Meereen, jež ji od snahy je „civilizovat“ přivedla k přijetí barbarštějších prvků místní tradice. Navíc do města dorazil Tyrion Lannister! Nejpopulárnější machiavellista na zeměkouli! Jenomže to jejich krásné přátelství nemohlo trvat dlouho. Daenerys je fuč – zdá se zjevné, že ve finále seriálu a asi i knihy bude hrát velkou roli konfrontace draci versus zombies, ještě se ale neví, kolik sezon vůbec seriál bude mít, dračí dámu je tudíž potřeba všelijak zdržovat. Takže s ní v rámci záchranné operace frnkne zraněný drak, nechá ji v kraji nápadně připomínajícím Skotsko vydanou napospas vskutku velkému počtu divokých jezdců Dothraků.

Hra o trůny se v jistém ohledu stává obětí svého úspěchu. Adaptace knižní série, jež ještě nebyla ukončena, s čímž autor momentálně asi dost zápasí, scenáristé ji navíc musejí různě přizpůsobovat a měnit, aby odpovídala médiu televize. Příběh je velice „rozkročený“ mezi osudy, kraji a kontinenty. Potřeboval by nabrat energii a směřovat ke konci, k němuž se ale z místa, kam se autoři vmanévrovali, dá vyrazit jen těžko. Fanoušci knihy po nich chtějí věrnost, fanoušci seriálu chtějí víc toho, co si oblíbili, a zároveň by rádi byli i překvapováni. A moc postav, jejichž smrt by v publiku rezonovala, přivodila mu ten žádoucí šok, už k vybití nezbývá.