Ve dnech 4. a 28. července provedla KLDR dva testy své balistické rakety Hwasong-14, která již zjevně patří do kategorie mezikontinentálních zbraní. Média ihned referovala, že nyní Kim Čong-un opravdu může přímo ohrozit území USA, jenže skutečnost je mnohem složitější. To, co v této chvíli představuje největší hrozbu ze strany KLDR, rozhodně není mezikontinentální raketa, nýbrž daleko spíše arzenál pro regionální válku.

Není ještě moc vzdálená doba, kdy mnohá média popisovala ozbrojené síly KLDR pouze jako sbírku ex-sovětského šrotu a starožitností. Od expertů však zněla varování, že zbrojní průmysl tohoto totalitního státu má v řadě směrů pozoruhodný potenciál, a přestože je většina techniky KLDR skutečně zastaralá, neplatí to zdaleka o všech typech. V poslední době to ukazují nejen testy dalších a dalších balistických raket, ale také přehlídky a cvičení, kde se vyskytují některé mimořádně zajímavé typy pozemní či námořní výzbroje.

Začněme ovšem přece jen onou (údajně) mezikontinentální zbraní Hwasong-14. To, že KLDR usiluje o vývoj takové zbraně, koneckonců není nic nového. Odborníci většinou soudili, že má většinu technologií, jež jsou k tomu nutné, ale že musí provést ještě spoustu zkoušek, aby byla skutečně schopna zavést mezikontinentální střelu do řadové operační služby. Jedná se o hodně náročný úkol, s nímž svého času dlouho zápasily i vyspělejší země. KLDR proto má navzdory oněm testům k dosažení tohoto cíle pořád daleko.

Vyrobit spolehlivou mezikontinentální střelu totiž znamená (mj.) zvládnout obrovské teplotní, tlakové a tahové namáhání, jež musí raketa vydržet při stoupání do kosmu, na vrcholu dráhy a při návratu zpět atmosférou. Požadavky na materiály i spoje jsou extrémní a také motory musí fungovat bezchybně, to samé platí o řídicích systémech. Stejně je tomu u vesmírných nosných raket, jež dosud občas selhávají i těm nejvyspělejším zemím světa.

Alarmující zprávy o nové Kimově raketě téměř budily dojem, že Hwasong-14 s odhadovaným doletem cca 10 000 km může zítra spadnout na Ameriku. V této záplavě potom trochu zanikly zprávy jihokorejské rozvědky, že se vůbec nepodařilo prokázat, v jakém stavu se hlavice raket skutečně vrátily do atmosféry. Navíc platí, že KLDR nejspíše nedisponuje schopností sledovat návratové těleso na dálku, takže vlastně nemá zpětnou vazbu.

Jinými slovy, zkoušky střel Hwasong-14 jenom dokazují, že Severní Korea intenzivně pracuje na mezikontinetální zbrani a dokázala vypustit pokročilé prototypy, nic víc, nic méně. Není na místě panikařit a generovat katastrofické scénáře. KLDR by musela provést ještě mnoho testů, prověřit spoustu prvků a překonat řadu potíží, aby se mohlo konstatovat, že opravdu disponuje spolehlivě funkční mezikontinentální střelou. Daleko vyšší pozornost by se nyní měla věnovat jiným položkám z Kim Čong-unova vojenského arzenálu.

Zkoušky totiž prokazují, že KLDR už opravdu zvládá technologie raket středního dosahu, a to výrazně pokročilejší než dříve. Staré rakety řady Nodong na kapalné palivo potřebovaly velmi dlouhý čas na přípravu a působily primitivně. Tomu se ostatně nedalo divit, jelikož vlastně šlo jen o deriváty staré sovětské rakety Scud z konce 50. let, jež nebyla technologicky moc daleko od nechvalně známé nacistické „odvetné zbraně“ V2.

Za poslední dekádu však KLDR udělala několik důležitých kroků vpřed. Nejspíše totiž získala další sovětské a čínské technologie, s nimiž zkonstruovala rakety řady Pukkuksong (někdy též přepisováno jako Bukgeukseong). Ty již používají tuhé palivo a jsou uzavřeny v odpalovacích kontejnerech, které jsou vestavěné v ponorce (zbraň Pukkuksong-1) nebo usazené na pásovém terénním podvozku (Pukkuksong-2). Mají tak daleko větší šanci přežít nepřátelský útok a poté uskutečnit první či odvetný úder na dálku snad až 2500 km.

Severní Korea podle všeho pracuje i na derivátu rakety Scud s manévrující hlavicí, která by se (teoreticky) dala použít proti lodím či bodovým pozemním cílům. Prokazatelně vlastní i velmi moderně vypadající okřídlené protilodní střely Kumsong-3 na lodích či pobřežních zařízeních. Tyto střely mimochodem působí jako přesné kopie ruského typu 3M24 Uran, byť není známo, kde Severokorejci k této špičkové ruské zbrani přišli.

Pravděpodobně však půjde o výsledek práce severokorejských zpravodajských služeb, které si mohou připsat mnoho úspěchů, co se týče získávání zahraničních technologií. KLDR špehuje, kupuje, pašuje a kopíruje skutečně působivým tempem, vedle přesných duplikátů však dovede vytvářet i zajímavé úpravy či kombinace. To prokazuje spektrum dalších zbraní, které figurují ve výzbroji severokorejských pozemních a námořních sil.

Hodně se mluví o schopnostech Kimova dělostřelectva, jež vlastní možná přes 21 000 těžkých děl a raketometů. Mezi hlavňovými systémy patří na špičku samohybná houfnice Koksan ráže 170 mm, která má dostřel snad až 70 km, zatímco nejvýkonnějším raketometem je typ KN-09, jehož 300mm rakety zřejmě mají družicové navádění a dolet až 200 km. Z českého pohledu je pak velmi pikantní, že KLDR provozuje i 122mm raketomet, jenž vyhlíží jako perfektní kopie našeho systému RM-70 na podvozku Tatra 813.

Není to však jediná severokorejská zbraň s československými kořeny. Někteří znalci střelných zbraní patrně vědí, že KLDR vyrábí nelicenční kopie legendární 9mm pistole CZ 75, poněkud méně známým faktem je, že severokorejský lehký kulomet Typ 73 vykazuje příbuznost s typy ze Zbrojovky Brno. Zbrojní průmysl „dynastie Kimů“ pochopitelně zkopíroval spoustu zbraní ze SSSR a Číny, puškami počínaje a tanky konče, avšak jak již bylo řečeno, dokázal tyto staré designy zkombinovat s mnohými moderními prvky.

Např. tanková konstrukční škola vyšla ze starého sovětského T-62, ale dnešní tanky KLDR již tento vzor připomínají jenom vzdáleně. Dostaly nové kanony a senzory, dynamickou ochranu, přídavné protitankové a protiletadlové rakety a jiné prvky. Severokorejci převzali i konstrukce sovětských kolových transportérů BTR-80 nebo čínských pásových obrněnců Typ 63, ovšem i ty dokázali pozoruhodně adaptovat a modifikovat.

Severokorejské námořnictvo pak provozuje řadu typů korvet, člunů a ponorek, z nichž některé působí překvapivě vyspěle. KLDR vyrábí mj. rychlé lodě využívající přízemní efekt (v zásadě jde o jakýsi hybrid „normálního“ plavidla a vznášedla) či lodě, jejichž tvary naznačují snahu o snížení radarové odrazné plochy. Pod severokorejskou vlajkou se plaví též desítky ponorek od minimálně jedné raketonosné po malá pobřežní plavidla pro zvláštní operace. Není náhoda, že se Pchjongjangu s těmito designy daří i na světovém trhu.

Navzdory sankcím KLDR své zbraně pořád velmi rozsáhle exportuje. Na dodržování embarga totiž jaksi musejí být dva, a proto není divu, že severokorejské zbraně směřují hlavně do států, jichž se týká pro změnu embargo importní. Vedle dobře známého Íránu (jehož námořnictvo se chlubí spoustou konstrukcí z KLDR) a Sýrie jsou to zejména různé obskurní africké země, mj. Burundi, Rovníková Guinea nebo Demokratická republika Kongo. KLDR jim poskytuje nejen techniku, ale také výcvik, samozřejmě nikoliv zadarmo.

Finance získané z těchto obchodů tak představují i jednu část odpovědi na otázku, kde Severní Korea vůbec bere peníze na své zbrojní programy. Dalšími zdroji jsou zisky z pašování drog a diamantů; také je známo, že KLDR falšuje zahraniční měny, s nimiž poté dále obchoduje. Lze s velkou jistotou konstatovat, že žádný režim v historii nebyl tak těsně svázán s mezinárodním organizovaným zločinem jako právě Severní Korea.

S malou nadsázkou lze tedy říci, že vydírání za pomoci raketového a atomového arzenálu není ničím jiným než další položkou v soupisu zločineckých aktivit. Nemělo by se zapomínat, že je KLDR pořád velmi závislá na zahraniční potravinové pomoci, jejíž kompletní „utnutí“ by sice mohlo přivést režim ke kolapsu, ale také by mohlo vést k ozbrojenému konfliktu, který by měl obrovské důsledky pro celý region. Vedení KLDR si to nesporně uvědomuje a cílevědomě (ač v zastřené podobě) to využívá jako nátlakový prostředek.

Podobností mezi Severní Koreou a mafiánskými skupinami by se zřejmě našlo ještě více. Kim Čong-un může být šílenec, ze systémového hlediska je však jeho režim svým způsobem velmi racionální, neboť jeho hlavním cílem je přežít a tak trochu „parazitovat“ na mezinárodní scéně (což se vzdáleně podobá tomu, jak je organizovaná kriminalita „přisátá“ na legální ekonomice a politice). Na vytváření strategie s cílem vyřešit problém KLDR by se tak možná měli podílet i experti se zkušeností z boje proti organizovanému zločinu.

Vrátíme-li se ještě k oněm raketám, pak se zde nabízí ještě další analogie. Podobně jako mafie by se KLDR neměla přeceňovat ani podceňovat. Spolehlivě fungující mezikontinentální střelu dosud nemá a ještě nějakou dobu mít nebude, větší zájem však určitě zasluhuje jiná (relativně) vyspělá technika v jejím arzenálu. Kdyby totiž skutečně začala válka s „Kimovou mafií“, dalo by se tak předejít některým nepříjemným překvapením.