Každý středoevropský národ má svůj typus hrdiny. Polský hrdina nehloubá o absolutním horizontu či svědomí světa; ne, v jeho zemi se objevil škůdce, tak bere zbraň a vyráží proti nepříteli, přičemž počítá s tím, že už v první fázi může být konfrontace fyzická. S maďarským hrdinou je to v zásadě podobné. Oba národy mají dlouhou historii ozbrojených rebelií proti cizí moci, Poláci proti Rusům, Maďaři hlavně proti Habsburkům. I jejich odboj proti nastupujícím komunistům byl vyhrocenější než u nás. Prototyp českého hrdiny je jiný. Není to žádný bohatýr od přírody, romantický nacionalista hnaný kultem fyzické oběti pro věc či pro národ. Mučedníkem českého 19. století je Karel Havlíček Borovský, ústředním hrdinou normalizace Václav Havel – dva muži psaného slova.

Rozdíl se dá z velké části vysvětlit samozřejmě tím, že Češi od 16. století ztráceli státnost a s ní vlastní armádu a zvyk válčit pod svou vlajkou. Ale nejsou kořeny havlíčkovsko-havlovského odporu hlubší? Není takovým prototypem intelektuála, který se účastní nějaké abstraktní debaty, a pak, ve chvíli, kdy začne jít do tuhého, už je mu trapné ustoupit, i Jan Hus?

Hus byl svědkem politické situace, jakou v méně drastické podobě zažili Havlíček i Havel. Dobu intelektuálního vzestupu a svobody, o níž se zdálo, že je věčná, vystřídalo období zvýšené společenské kontroly. V tu chvíli se Hus, jehož charisma a talent postavily do středu dění, znenadání ocitl na ráně. Většina jeho kolegů srovnala krok s dobou nebo se alespoň stáhla, jemu se to zdálo hloupé. Navzdory sílícímu tlaku se mu podařilo vytvořit si vnitřní prostor, v němž se svoboda zdála udržitelná, i přes fatální důsledky, jimiž něco takového ve středověku hrozilo.

Havlíčku, Havle, Huse…

Srovnávat Husa, Havlíčka a Havla by někteří profesionální historici možná označili za historizující naivismus jiráskovského typu. Jak chce někdo srovnávat středověkého učence pohrouženého po uši v těžkopádné scholastice s moderním intelektuálem a liberálem Havlíčkem Borovským, natož s postmoderním amatérským filozofem Václavem Havlem? Přesto je až zarážející, nakolik podobná dilemata jim život v našich geopolitických souřadnicích stavěl do cesty.

Všichni tři začínají na podobných pozicích. Sebevědomí mladíci, majitelé velkého ega, kritičtí sarkastičtí intelektuálové, časem i dobře hospodářsky zabezpečení, žádní asketi, žádní velcí radikálové. Jak již bylo řečeno, měli štěstí dozrávat v dobách, kdy se země kulturně i jinak zvedala. V Husově případě to byl rozkvět pražské univerzity, díky němuž získal český národ první větší příležitost se svébytně intelektuálně vyvíjet. A ještě intenzivněji doba po nástupu arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Házmburka, jíž odstartovalo krátké období, kdy se česká středověká církev pokusila o obrodu z vlastních sil. Pro Havlíčka bylo zlatou érou předjaří a jaro 1848 a nečekaně získaná svoboda projevu, pro Havla podobná zkušenost druhé poloviny šedesátých let. V krátkém období intelektuálního vzmachu, který šel s větší svobodou ruku v ruce, si vybudovali vůdčí postavení, ve všech třech případech ale tahle etapa náhle skončila.

Ve chvíli společenského zvratu se na scéně objevují postavy, které se v nových poměrech nadšeně staví do čela davů, brzy jim však dojde dech. Havel v Dálkovém výslechu popisuje, jak jistý herec (jednalo se o budoucího režimního herce Josefa Vinkláře) vystoupil po sovětské invazi s návrhem, že by zrádci typu Vasila Biľaka měli být postaveni před národní tribunál. I vyhrocená doba přechodu k bachovskému absolutismu vytvořila své krátkodeché hrdiny, jakým byl například romantický revolucionář Josef Václav Frič, který si jel před plánovaným povstáním pro instrukce anarchisty Michaila A. Bakunina. A ještě osudovější byla role Štěpána z Pálče, zapáleného viklefity, pozdějšího klíčového svědka proti Husovi v jeho procesu.

Hus, Havlíček i Havel tyto hrdiny prvního okamžiku pozorují s jasnozřivou skepsí. Oni sami ve chvíli zlomu neženou nikoho na barikády. Nevědí, do jaké situace je nová doba postaví, kam až budou schopni zajít. Jak to vícekrát popisoval Havel: disidentem se člověk nestává ze dne na den, jde spíše o to, že se nepřizpůsobí novým poměrům, dál říká to, čemu lidé ještě před nedávnem tleskali (či co dokonce považovali za málo radikální), a co se najednou už nesmí. Pak se v jisté situaci zachová podle svého svědomí a to rozhodnutí ho postaví do pozice, která přinese další dilema, a která ho zároveň zavazuje neustoupit ani příště a udržet si nastolený kurz. Po určité době zjistí, že už došel tak daleko (a že ho přitom sleduje tolik lidí), že nemůže couvnout.

Podobně, krok za krokem, se stával psanec i z Husa, i když jeho postavení bylo zpočátku podobné spíše pozici reformních komunistů z 60. let než té Havlově, který byl spíše tolerován na okraji. Hus zpočátku plul při kritice církevních poměrů s hlavním proudem. Tehdy sám arcibiskup vystupoval například proti vymáhání peněžitých darů za náboženské úkony a vůbec proti nemístnému chování kněží. Husa jmenoval do své komise posuzující falešné zázraky a pověřil jej kázáním na počest Karla IV., ačkoliv věděl, že si jeho oblíbený kazatel nebere servítky. Teprve později dochází k „zásahu z ústředí“ – bula papeže Innocence VII. proti českým viklefitům měla českému arcibiskupovi naznačit, že se mu obroda začíná vymykat z rukou. Arcibiskup a Hus se postupně rozcházejí. Podobně jako se Havel zapojil do procesu s veřejnosti skoro neznámými Plastic People, využil i Hus svého postavení a zastal se nevýznamného kněze Abrahama podezřelého z valdenského kacířství. Od této chvíle se Hus dostává pod drobnohled církevních funkcionářů, také jeho kritika sílí a během několika let se ocitá v bodě, z něhož pro něj není návratu.

Havlův popis zrození disidenta sedí také na Havlíčka, který se svými v podstatě státotvornými názory postupně dostává do principiální opozice. Ve své analýze sestupu do podzemí ovšem Havel vynechává jednu důležitou zkušenost, kterou sám prodělal, ale která pro něj zřejmě byla příliš bolestivá, než aby ji někdy otevřeně a věcně odvyprávěl. Totiž že na cestě do opozice člověk nepochoduje od jednoho pomníku vlastní odvahy k druhému, ale že pro nechuť se odvoláním „zachránit“ může být paradoxně klíčová i zkušenost vlastního selhání.

Pro Václava Havla to byl dopis generálnímu prokurátorovi, který napsal po třech měsících vyšetřovací vazby, ve chvíli, kdy zjistil, že mu byla už poněkolikáté o měsíc prodloužena. V dopise slíbil, že si do budoucna dá při kritice poměrů v zemi pozor, aby ji nemohly „využívat nepřátelské síly v zahraničí“, posléze i to, že se vzdá funkce mluvčího Charty 77 a přestane se politicky angažovat. Přestože se Havel k tomuto chvilkovému ústupku nikdy plně nepřihlásil, opakovaně naznačil, jaké tehdy v jeho duši vzniklo trauma a jak se ho později snažil kompenzovat další a vypjatější aktivitou.

Někteří novodobí historici mají za to, že podobný moment mohl mít ve svém životopise i Hus, že i on se prvního střetu s fyzickým násilím zalekl. Onen prvotní úlek situují do počátku léta 1412. Až do té doby si mohl být Hus jistý ochranou krále Václava IV. S ní však nemohl nadále počítat od chvíle, kdy král podpořil výběr odpustků, které měly financovat křížovou výpravu proti neapolskému králi Ladislavovi. Hus proti odpustkům vystoupil a i pod jeho vlivem se situace v pražských ulicích vyostřila. Nepokoje vyvrcholily zatčením a popravou tří protestujících mladíků. Dotčený král vystoupil proti dalšímu šíření „viklefovských bludů“ a zkrotil několik dosavadních reformistů. V té chvíli všichni napjatě čekali, co zazní v neděli z kazatelny v Betlémské kapli, Hus se však neukázal. Byť se historikům podařilo dění v Praze v polovině července 1412 zmapovat relativně dopodrobna, co se dělo s Husem, nevědí – a možná po tom v obavě, aby neutrpěl jeho obraz, většina z nich ani nepátrá. Teprve po necelých dvou týdnech ticha se Hus vrací na kazatelnu a posléze organizuje také disputaci na obranu Viklefova učení. Sám se ujímá obhajoby Viklefova článku o nutnosti kázat Boží slovo za všech okolností.

I Havlíček měl na počátku své kariéry c.k. disidenta moment zaváhání. Možná spíš z racionálních důvodů než ze strachu publikoval v Národních novinách příslib, že bude „dbát všeliké mírnosti“, který měl noviny zachránit před úředním zákazem. Teprve později si uvědomil, že po dobrém se svoboda projevu vybojovat nedá, a vyhlásil rakouským úřadům otevřenou válku. Havlíčkova situace však byla jiná než ta, ve které stál Hus a v jistém ohledu i Havel. Na jedné straně byla méně dramatická – Rakousko bylo přeci jen relativně civilizovaným státem a chování jeho aparátu víceméně předvídatelné. V jiném ohledu to však měl Havlíček složitější. Hus i Havel byli od začátku do konce obklopeni skupinou přátel a cítili také podporu sympatizující části veřejnosti. To vědomí je drželo nad vodou a zároveň zavazovalo k neústupnému chování. Havlíček žil v domnění, že ho všichni opustili. A tak i přesto, že si v posledním bytě v Brixenu pověsil nad psací stůl portrét Husa, sám nakonec propadl pocitu, že další boj nemá smysl, a vzdal se dalšího politického angažmá výměnou za možnost vrátit se domů – k rodině. Havlíčkova rezignace je o to smutnější, že se na cestě do Čech dozvěděl o smrti své ženy.

Zůstali bychom však o něco podstatného ochuzeni, kdybychom příběh typicky českého zápasu s mocí viděli jen jako boj více či méně osamělého intelektuála proti systému. Z bohatství textů, které po sobě Hus, Havlíček i Havel zanechali, je patrné, že by tento zápas nebyl uskutečnitelný bez silného duchovního zakotvení a intenzivního přemýšlení o něm. Co bylo jejich pevným bodem, lze nejlépe ukázat na jejich chápání pojmu pravda, který se ex post a jakoby in memoriam kolektivně za všechny tři stal ústřední veličinou českého boje za svobodu. Přestože si Havel, Havlíček i Hus pod pojmem pravda každý představoval něco diametrálně odlišného, důsledky, které pro ně plynuly z přiznání se k ní, byly vlastně velmi podobné.

Musíš za svou pravdou stát

Co pojem pravda v naší duchovní tradici vlastně znamenal a obnášel? Evropská civilizace čerpá ze dvou základních myšlenkových okruhů: řeckého a hebrejského. O antických Řecích se občas píše jako o lidech silné vizuální představivosti. Řeky zajímalo, jaká je, jak vypadá skutečná, objektivní realita. Pro Řeky je pravda – Alétheia – to, co je nezahalené, neskryté, jasné. Tak rozumíme pravdě i dnes, pravda je pro nás shoda se skutečností. Naopak Židé byli spíše lidé slova. Hebrejská pravda – Emeth – není odhalením objektivní skutečnosti. Hebrejské pravdě jde spíše o to, co je pro člověka subjektivně podstatné, na co se může spolehnout ne smyslově, ale existenciálně. Zatímco Řekové k pravdě přistupují smyslově nebo rozumem – ve filozofickém slova smyslu je pro ně pravda vědoucím vhledem do struktur bytí –, Hebrejci se k pravdě upínají vírou, což je nakonec slovo – Aman –, od kterého je odvozen i pojem pravda. Vírou, která podobně jako v češtině souvisí spíše s věrností a důvěrou než s přesvědčeností.

Velký znalec židovské noetiky, evangelický teolog Milan Balabán ukazuje rozdíl mezi dvěma způsoby, jimiž se Řekové a Izraelité vztahovali k pravdě na překladu hebrejského originálu Starého zákona a jeho pozdější řecké verze, Septuaginty. Zatímco v Septuagintě u proroka Izajáše čteme „Nebudete-li věřit, nepochopíte“, hebrejský text se překládá jako „Nebudete-li věřit, jistě neobstojíte“.

Pravda a víra totiž podle Balabána úzce souvisí se „strategií neohroženosti“. „Neohroženost spočívá v tom, v čem jsme jako Hospodinovi lidé neohrozitelní. Jestliže toto víme, jestliže jsme toto nalezli, pak již nejsme nikterak bezbranní vůči nepříteli, stojíme mu tváří v tvář s přehledem a výhledem, stojíme vůči zlu jako ti, kteří mají převahu, tuto převahu bychom mohli nazvat výhodou prvního tahu; máme bílé, máme výhodu svobodného otevření. Vycházíme z jistoty a s jistotou, jako lidé, kteří uvěřili své dobré budoucnosti.“

Poznání pravdy nás však zároveň zavazuje. To Balabán opět dokládá na významu hebrejského výrazu pro poznání (Jada), který je širší než pouhé uchopení skutečnosti rozumem. „Poznání vyžaduje určitý krok, rozhodnutí, vystoupení z bludného kruhu, poznání je tu poslušnost vnitřního impulzu, které mě vede k tomu, abych se přiznal k Pravdě a v důsledku toho zaujal konkrétní postoj k určitému člověku, k událostem (události), jejichž je úběžníkem.“

Život v pravdě

Havlův vztah k pravdě utvářel jeho neformální učitel filozofie Jan Patočka, autor havlovského sousloví „Život v pravdě“. Život v pravdě podle Patočky rozhodně není život ve vztahu s Bohem. Naopak. Pravda, na které stojí Patočkova filozofie, je uvědomění si vlastní vrženosti, nezajištěnosti, konečnosti a opuštěnosti. Zvláštní je, že z poznání takovéto drsné reality plynou pro člověka velmi podobné důsledky, o jakých mluvil Balabán v souvislosti s pravdou starověkých Židů. Patočkova pravda má člověku propůjčit svobodu k dějinnému jednání. Patočkův hrdina, dějinný člověk, musí vystát tento „otřes samozřejmého“, zbavit se mýtu a s ním spojených konejšivých představ a strachu ze smrtelnosti se postavit tím, že přestane – tak trochu po novozákonním vzoru – lpět na životě a přinese oběť celku. Tím zároveň dosáhne nejvyššího sebeuspokojení a štěstí. Patočkovi, který se na sklonku života stal mluvčím Charty 77 a zemřel krátce po výslechu StB, se tohoto stavu nakonec, alespoň podle dobových svědků, podařilo dosáhnout.

Po Patočkově smrti převzal jeho pojmový aparát Václav Havel. Zdá se však, že onen „otřes samozřejmého“ nedokázal vystát s takovým klidem jako jeho intelektuální vzor. Z portrétu bývalého prezidenta od Martina C. Putny vyplývá, že místo Patočkou uprázdněné poté, co zbavil člověka mýtu, se Havel pokusil vyplnit ledasčíms, co bylo duchovně ve 20. století na trhu. A že toho bylo. Havel prošel obdobím ezoteriky, v dopisech z vězení působil dojmem křesťanského konvertity, jistou dobu ho také oslovovala teorie Gaia, ekologismus, nakonec také buddhismus. Na sklonku své prezidentské dráhy se pak v rámci konferencí Forum 2000 snažil dobrat „jakéhosi praprincipu všech světových náboženství“. Evidentně se však nedostal tak daleko, že by se v některém náboženském systému zabydlel a byl schopen čerpat naplno z jeho pramenů.

Dvě pravdy, která je ta pravá?

Ani pro racionálního Havlíčka nebyla pravda jednoduchým pojmem. Je až zarážející, jak Karel Havlíček Borovský, o kterém nelze předpokládat, že by byl příliš zasvěcen do filozoficko-náboženských nuancí pojmu pravda, sám cítí, že ten pojem má příliš mnoho vrstev. V Tyrolských elegiích navrhuje, aby byl zúžen. A zcela v souladu s hebrejským pojetím nás nabádá, abychom to, čemu rozumíme jako „objektivní pravdě“, nazývali spíše jistotou, zatímco pojem pravda abychom vyčlenili pro jistotu, ke které se člověk vztahuje vírou.

Jako správný liberál 19. století samozřejmě nevěří v jednu jedinou pravdu, ale v mnoho pravd majících, jak se Havlíček domnívá v souladu s pozdějším Havlem, společný základ. Z Tyrolských elegií, které mnozí považují za manifest autorova antiklerikalismu, či dokonce ateismu, je zřejmé, že Havlíčkova „pravda“ byla zakotvena v původním křesťanství, jak mu rozuměla česká reformace. Protestantem se však nestal, zůstal katolíkem, byť mu tehdejší katolický mainstream, podle jeho názoru zastírající věřícím přístup ke skutečnému křesťanství, byl trnem v oku.

Havlíček staví – podobně jako Balabán – pojem pravda do souvislosti s imunitou vůči vnějšímu tlaku. „Osoby se mění, osoby pomíjí, osoby klesají – ale pravda trvá věčně. Nebojme se tedy těch, kteří, jak písmo praví, jen tělo zabíjí, duši však zabít nemohou,“ vyzýval k větší odvaze čtenáře svého de facto samizdatového časopisu Slovan.

Pravda – Páně – vítězí

Jan Hus používá pojem pravda a víra ve svých textech velmi často. „Společným znakem všech takových míst je, že pravda je vždy ve shodě s Kristovou vůlí a jeho slovem, je to směrodatný životní princip,“ usuzuje historik Jiří Kejř z jazykové analýzy rozsáhlého Husova odkazu.

Už ze známých vět, které jsou součástí Výkladu víry, desatera a páteře („Proto, věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, říkej pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti.“) je jasné, že mu jde o fatální a celoživotní vztah. Křesťan má pravdu hledat, není to nic, co by mu bylo automaticky k dispozici, vnitřně ji uchopit, šířit, chovat se v jejích intencích a zůstat jí věrný až do smrti. Výhody, které z toho plynou, jsou značné: „Kdož věří živě a milovně, ten svět přemáhá.“

Nejblíže k Husově pojmu pravdy se dostaneme při četbě jeho dopisů z Kostnice. Ty nabízejí současnému čtenáři nezvykle hluboký pohled do psychologie člověka, který stojí tváří tvář smrti vyzbrojen křesťanskou vírou. Zavádí nás k samotné podstatě vztahu věřícího křesťana a jeho Boha.

I přes propast šesti století, jež nás dělí od chvíle, kdy Hus čekal v cele na smrt a psal své poslední dopisy, čtenář přímo cítí v jeho kolísavých náladách zápas, kterým procházel. Zprvu vyjadřuje Hus naději, že možná unikne smrti upálením tak jako mnohé biblické postavy odsouzené na smrt. List zakončuje heroicky: „Hospodin jest se mnou jako udatný válečník.“ Později se navzdory blížícímu se rozsudku zabývá životy těch, kteří ho přežijí, a snaží se urovnat konflikty svých přátel v Praze.

Nejpůsobivějším dopisem je však ten, který sepsal 23. června, po třetím slyšení, kdy na něj řada lidí naléhala, aby odvolal. V tomto listě dává nejvíce průchod svým pocitům tváří tvář blížící se smrti. Vzpomíná na Ježíšova slova, která vyslovil po poslední večeři Páně: „Má duše je smrtná až k smrti.“ A pak ještě na jiný verš: „Kdo chce jít se mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.“ V návaznosti na tento text připojuje, tak jako často, vlastní modlitbu, ze které je jasné, že už se smrtí upálením počítá: „Ó nejmilostivější Kriste, táhniž nás za sebou, neboť ty-li nás nepotáhneš, nemůžeme tebe následovati; dej mysl pevnou, aby byla hotova, a bude-li tělo slabé, tvá milost předcházej, provázej i následuj, poněvadž bez tebe nic nemůžeme učiniti, a zvláště k vůli tobě na smrt ukrutnou jíti. Dejž ducha hotového, srdce neohrožené, víru přímou, naději pevnou a lásku dokonalou, abychom pro tebe nasadili život svůj veletrpělivě a s radostí.“ O tři dny později se loučí s kolegy a studenty z pražské univerzity pokynem: „Stůjte v poznané pravdě, která vítězí nade vším a sílu má až na věky.“

Brzy poté se Hus z Kostnice odmlčel a několik dní nato zemřel na hranici. Výraz „Pravda vítězí“ se později stal národním heslem boje za svobodu a po různých peripetiích se dostal až na prezidentskou standardu, která dnes vlaje nad Hradem. Pojem pravda časem nabýval nových významů. Pro Husa to byla „pravda Páně“, na kterou se celou svou vahou spoléhal, pro Havlíčka subjektivní nepřenositelná duchovní jistota, pro Havla svoboda člověka, který čelí bezútěšnosti kosmu svobodným přijetím zodpovědnosti. Všechny tři ale poznaná pravda osvobozovala k jednání navzdory tíživé situaci, v níž se ocitli. Vytvořila jim platformu, na jejímž základě se mohli „chovat jako frajeři“, dávala jim „nadhled gentlemanů“. Ta pravda, jak ji chápe česká duchovní tradice, tedy nevítězí v tom smyslu, že lež má krátké nohy či že se nakonec ukáže, ale proto, že taková je její vnitřní povaha. Kdo v ní setrvá, nemůže zkrátka nezvítězit, ať už jsou okolnosti jakékoliv.