Lze si představit zahraniční politiku amerického prezidenta víc zaskočenou dějinami, než je zahraniční politika Baracka Obamy vůči Iráku a Sýrii? Neklamnou známkou katastrofy je, že v posledních měsících nepřicházela nejtvrdší kritika ze strany republikánské opozice, ale ze strany bývalých činitelů samotné Obamovy administrativy. V Americe patřilo k dobrým zvykům, že činitelé, kteří administrativu opustili, se aspoň po dobu, kdy byl ještě jejich bývalý šéf v úřadě, neuchylovali k otevřené kritice. Teď prakticky nemine týden, aby nějaký bývalý ministr či velvyslanec nevystoupil s veřejnou kritikou. Nejvýrazněji v srpnu Hillary Clintonová, bývalá ministryně zahraničí, v rozhovoru pro časopis Atlantic a minulý týden Leon Panetta, bývalý Obamův šéf CIA a ministr obrany. Míra ztráty respektu, kterou to signalizuje, je varující. Takhle se nezachází ani s prezidentem, který má pár měsíců do konce funkčního období – a Obama bude vládnout ještě dva roky.

Hlavně pryč z hloupých válek

A ta kritika nespočívá v nějakých ex post objevech; je potvrzením toho, co jiní kritici říkali už dřív. Obamovým mandátem a lístkem do Bílého domu bylo, že vyvede USA z „hloupých válek“ v Afghánistánu a Iráku. V Iráku byl klíčovým momentem konec roku 2011, kdy měla Američanům vypršet dosavadní dohoda s iráckou vládou o přítomnosti amerických vojsk. Američané chtěli zachovat v Iráku omezené síly v počtu několika tisíc – vojáci, civilisté a soukromě i iráčtí politici se shodovali, že i taková malá síla by měla velký psychologický význam a vliv na další chování iráckých politiků a dokázala by zabezpečit větší efektivnost stále nepříliš funkční irácké armády. Ale dva nejvyšší – irácký premiér Málikí a americký prezident Obama – o to příliš nestáli. „K mé frustraci Bílý dům koordinoval vyjednávání, ale nikdy je doopravdy nevedl,“ napsal Panetta. Obama si musel vybrat mezi možností pojistit to, co se v Iráku za velkých amerických obětí podařilo zajistit, a příležitostí být ten, kdo může celému národu sdělit, že přivedl z Iráku americké vojáky domů do posledního muže. Leon Panetta teď potvrdil, že to bylo proti stanoviskům Pentagonu, CIA i ministerstva zahraničí.

Druhá křižovatka se týkala občanské války v Sýrii. V srpnu 2012 Obama v projevu o syrské občanské válce „narýsoval červenou čáru“, kterou Bašár Asad nesmí překročit, jinak se vystaví americkým leteckým úderům: použití chemických zbraní. Asad je použil, Obama řekl, že zaútočí, pak řekl, že nejdříve musí rozhodnout Kongres, a nakonec nechal Rusko, aby mu vytáhlo trn z paty tím, že přišlo s dohodou o zničení syrského chemického arzenálu (jehož existenci do té doby v souladu s Asadem popíralo). Asad používá chemické zbraně dál, zrovna minulý týden inspektoři OSN oznámili objevení dalších dosud neznámých skladišť, o tom, jak si celou situaci vyložil Putin, nemluvě. Ale co je nejdůležitější, všichni – nepřátelé i spojenci – dostali lekci z toho, co znamená překročení červené čáry vyhlášené americkým prezidentem: nic.

A konečně třetím rozhodujícím bodem byla Obamova nechuť identifikovat a podpořit v syrské občanské válce spojence. To zkritizovala Hillary Clintonová: „Vím, že naše neschopnost pomoci lidem, kteří vedli protesty proti Asadovi – tehdy tam byli islamisté, sekularisté i lidé mezi tím –, vybudovat věrohodnou bojovou sílu, vytvořila velké vakuum, které nyní vyplnili džihádisté,“ řekla.
Obama sám zesměšňoval sekulární opozici vůči Asadovi jako zubaře a lékárníky, kteří nemají v boji šanci. To ovšem podceňoval jak masivní dezerce ze syrské armády včetně generálů, k nimž tehdy docházelo, tak okolnost, že v zemi s povinnou vojenskou službou umějí střílet i lékárníci.

2014: osvědčené recepty jsou k ničemu

Iniciativy se chopily sunnitské blízkovýchodní země jako Saúdská Arábie a Katar, které začaly do Sýrie dodávat zbraně a peníze, z nichž měly největší užitek jednak syrská odnož al-Kajdy, jednak budoucí Islámský stát. Málikí mezitím v Iráku vedl zemi způsobem, kterého se kritici báli – marginalizoval sunnity ve prospěch svých šíitů. Výsledkem bylo, že když nájezdníci Islámského státu začali podnikat výpady ze Sýrie do Iráku, šíity dominovaná armáda jim nebyla schopna klást efektivní odpor a sunitské obyvatelstvo – to, které dokázal získat na svou stranu generál Petraeus při tzv. anbarském probuzení – jí nevěřilo. Obama se to snažil bagatelizovat. Ještě když v lednu padlo do rukou Islámského státu město Falúdža, přirovnal v rozhovoru pro New Yorker ISIL k „junior varsity“ – my bychom řekli béčkový nebo juniorský tým (později se to snažil popřít).

Pak padl Mosul, irácká armáda se vypařila jak pára nad hrncem a islamistům přenechala své americké zbraně včetně tanků Abrams. A když začali islamisté ohrožovat kurdské území na severu Iráku a popravili amerického novináře Jamese Foleyho, Obamovi nezbylo než otevřít oči a jednat. A tak nařídil letecké údery, přičemž 28. srpna přiznal, že zatím nemá žádnou strategii. Jediné, co slíbil, bylo, že se do Iráku nevrátí americké pozemní jednotky. O čtrnáct dní později předseda sboru náčelníků štábů generál Dempsey při slyšení v Senátu připustil, že si umí představit, že doporučí prezidentovi nasazení pozemních jednotek. Časová smyčka mezi rokem 2011 a přítomností se pomalu utahuje.

Jde tu o něco víc než o Obamův „odkaz“, kterým američtí prezidenti (aspoň podle novinářů) bývají posedlí? Bylo by krásné říct, že o mnoho nejde. Že všechna zkušenost ukazuje, že nejlepší je neplést se do občanských válek a nesnažit se napravovat Blízký východ, a raději ho nechat v péči místních diktátorů. Ti sice drží své poddané v chudobě a teroru, ale jsou racionální a dobře si uvědomují, jakým okolním silám se nesmí zprotivit. To je cesta, kterou opsal Egypt, který se od vlády jednoho generála přehoupl přes lidovou revoluci a krátkou vládu Muslimského bratrstva k vládě dalšího generála. V revoluci sice hrály hvězdnou roli vymoženosti amerických internetových společností, ale její porážka přinesla Washingtonu špatně skrývanou úlevu. Taková je ostatně letitá politika Izraelců: nezajímají je vnitřní poměry sousedů, ale to, zda se s nimi dá dohodnout na neútočení. Z Mubárakova pádu nebyli nadšeni, kooperaci ze Sísím (i proti Hamásu) si nemohou vynachválit. Ani možný odchod Asada ze scény nevnímají jako jednoznačný důvod k radosti.

Bylo by to ne snad krásné, ale dalo by se s tím žít. Jenže to nepůjde kvůli Islámskému státu. Ten má zjevně jinší ambici než vládnout si na svém ohraničeném území. A přitažlivost pro kvanta „radikalizovaných loserů“ (termín Hanse Magnuse Enzensbergera) v západních zemích, pro něž má vidina boje pod černou vlajkou zvláštní, nám nepochopitelnou přitažlivost. Lze si ji pokusit představit tak, jako by svědci Jehovovi zároveň nabízeli adrenalinové zážitky a sexuální turistiku. Stačí si otevřít zprávy kterýkoli den, poslední týden například přinesl informaci o zatčení čtyř mužů s kontakty na ISIL v Británii, zadržení amerického teenagera, který hodlal z Chicaga odletět za džihádem do Sýrie, bitku v Hamburku, při níž se střetli za asistence mačet Kurdové s příznivci ISIL, a v Rakousku protesty proti snaze vlády pořídit autorizovaný německý překlad Koránu a zakázat zahraniční financování muslimských organizací. I z poklidného Rakouska vyrazilo na džihádovou turistiku do Sýrie podle vládních odhadů asi 140 lidí. Rok 2014 zůstane rokem, kdy se celému Západu totálně změnil zahraničněpolitický výhled a dosavadní recepty jsou k ničemu – jak ohledně Ruska, tak ohledně Blízkého východu.