Nejprestižnější domácí filmová akce vstupuje do letošního ročníku v duchu oslav významného jubilea. V západočeském regionu se koná už po padesáté. Letitý boj festivalu o vlastní tvář zahrnuje ideologické manipulace z let komunismu i porevoluční půtky s tržními mechanismy.

„MFF Karlovy Vary má dnes solidní pozici mezi evropskými festivaly své kategorie,“ píše střídmě Eva Zaoralová v knížce 50 ročníků Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary vydané k „narozeninám“ akce. „Do 50. ročníku vstupuje bez komplexů, vědom si svých kvalit, ale i slabin.“

Sympatická střídmost patří k vlastnostem dlouholeté umělecké ředitelky, jež festival spolu s prezidentem festivalu Jiřím Bartoškou v polovině 90. let vzkřísila z mrtvých. Vnitřní skromnost je ovšem i jedním ze základních rysů akce, která si každoročně úspěšně obhajuje pozici nejdůležitějšího filmového festivalu ve střední a východní Evropě. Návštěvníci, kteří každoročně přijíždějí do západočeského lázeňského města za filmem, si vedle kvalitního programu zvykli od festivalu očekávat uživatelsky přátelskou atmosféru založenou na dialogu. Toho se účastní jak filmoví tvůrci, producenti a publicisté, tak herecké hvězdy. Celebrity typu Juda Lawa, Mela Gibsona či Judi Denchové v Karlových Varech překvapuje možnost svobodného pohybu mezi fanoušky, jež je nemyslitelná na obřích, hektických festivalech v Cannes či Benátkách, jimž – stejně jako Varům – přísluší kategorie A.

To je zářivější strana mince spojená se slabinou, již zmiňuje letos třiaosmdesátiletá Zaoralová: vstřícný, komorní charakter festivalu je totiž vynucený i nedostatkem kinosálů i omezenou kapacitou samotného města. I tak každoročně na začátku července do jindy poklidné lázeňské metropole vtrhne kolem 130 tisíc milovníků filmu. Nemožnost rozpínat se do šířky – symbolizovaná hlubokým údolím lázeňské říčky Teplé, kolem níž jsou soustředěny festivalové aktivity – přirozeně vede k posilování a vylepšování „zevnitř“. To je proces, který nemůže nikdy úplně skončit, protože požadavky na kvalitu programu i na technické zázemí jsou stále náročnější.

Akce pro filmaře a jiné úderníky

Poválečná historie festivalu není spojena pouze s Karlovými Vary, ale i s Mariánskými Lázněmi. Volba nebyla náhodná: československá vláda doufala, že festival opět oživí západočeský lázeňský ruch. V lůně Sudet – čerstvě očištěných od Němců – se měla demonstrovat krása a důležitost čerstvě znárodněné kinematografie. Zásluhu o vznik festivalu měl politicky vlivný publicista A. M. Brousil, pod jehož tichým ideovým patronátem se festival konal několik dalších desetiletí.

Charakter akce, která se poprvé konala v první polovině srpna roku 1946, byl pak soutěžní především v tom smyslu, že měl světu přesvědčivě předvádět „vítězné“ kvality socialistické kinematografie. Zavedení mezinárodní soutěže mělo vyzdvihnout kvality nedotknutelného vzoru – sovětských snímků. Ty musely vítězit, ať v porotě zasedal kdokoli. Brousil byl mistrem ve vymýšlení nejrůznějších cen. Vedle Křišťálového glóbu, který se uděluje dodnes, se v údernických 50. letech rozdávaly třeba i Mezinárodní cena práce, Cena boje za svobodu, Cena přátelství mezi národy či Cena boje za sociální pokrok.

V nejvstřícnější stalinské éře bylo karlovarských cen dvaatřicet, takže se dostalo prakticky na všechny. Ostrouhávali pravidelně jen filmaři ze Západu. Pokud byly jejich filmy na festival vůbec přijaty, nenaplňovaly zpravidla požadavky na „pokrokovost“ uměleckého díla v duchu kulturní politiky socialistického státu. To se naopak dařilo kinematografiím rozvojových zemí, jejichž tvůrci se oddaně učili od sovětských kolegů a šířili komunistické ideje napříč rozděleným světem.

Přehodnocení Stalinova kultu mírně oteplilo mrazivou intoleranci studené války. MFF Karlovy Vary slevil ze svých politických ambicí a začal klást důraz na komunikaci se Západem – především ovšem exportní. Československé filmy se začaly uplatňovat na zahraničních festivalech a ve Varech se objevily i „západní filmy“ včetně těch amerických. Sovětský svaz ovšem reagoval na oslabení své moci založením festivalu v Moskvě. Mezinárodní federace asociací filmových producentů (FIAPF) Varům v roce 1957 udělila kategorii A, ale nyní rozhodla, že se o ni festivaly budou dělit ob rok. Brousilovi se díky jeho kontaktům nicméně dařilo zvát zajímavé hosty. Pokoušel se najít formát, který by zabránil snižujícímu se mezinárodnímu zájmu o Vary, utiskovaným agresivním moskevským gigantem.

Ze zlatých šedesátých do normalizace

Na počátku 60. let dal festival prostor kinematografiím Afriky, Asie a Latinské Ameriky, prospěšnější pro něj však byla atmosféra uvolňování cenzury, jež v následujícím desetiletí vnesla život do kuloárů i na plátna festivalových kin. Díla tzv. nové vlny ovšem ve Varech nesoutěžila. Československý filmexport filmy Věry Chytilové, Miloše Formana či Jana Němce posílal raději do zahraničí, aby díky četným oceněním stoupla jejich tržní hodnota. To generovalo bizarní situace: novinářská porota FIPRESCI udělila v roce 1966 svou cenu filmu Pavla Juráčka Každý mladý muž, přestože v soutěži vůbec nebyl uveden.

Právě nesoutěžní promítání filmů navrhovaných pro výběrové komise či uváděných předtím na jiných přehlídkách a festivalech – v Cannes či třeba San Sebastianu – přitahovalo na festival diváky lačné titulů, které nemohli vidět v normální distribuci. Řediteli festivalu Ladislavu Kachtíkovi se navíc díky jeho kontaktům dařilo už od konce 50. let vozit do Varů i atraktivní herecké hvězdy. Jejich přítomnost často nesouvisela s programem, magnetizovala však publikum. To o celebritách typu Claudie Cardinalové či Henryho Fondy informovaly televizní Momenty, v nichž festivalové dění živě komentoval herec Miroslav Horníček.

Vyvrcholením 60. let se stal ročník pořádaný v červenci 1968 v opatrném západním stylu. Fanoušci se toho roku točili kolem představitele Vinnetoua, francouzského herce Pierra Bricea, a na festivalu se konala zádušní mše za zavražděného Roberta Kennedyho. Pak přišla srpnová invaze – a s ní i dlouhé období agonické normalizační nudy.

Politické čistky zahýbaly s personálním obsazením karlovarského festivalu i s posuzováním celé éry 60. let. Rok 1970 byl přelomový: Velkou cenu nezískal sovětský snímek, ale znamenité britské drama Kes. Polský režisér Krzysztof Zanussi a francouzská herečka Marie-José Natová ovšem tehdy museli pohrozit odstoupením z poroty. To by se o dva roky později už nemohlo stát. Nezničitelný A. M. Brousil ustál svou pozici – a ceny zase začaly dostávat snímky ze Sovětského svazu a dalších spřátelených zemí za železnou oponou.

Kvalitativní propad domácí kinematografie, zaviněný tvrdou cenzurou i diskriminací řady politicky nepohodlných filmařů, kopírovala klesající kvalita snímků uváděných v soutěži. Tam byla nouze i o zajímavá zahraniční díla. Jedním z bizarních výstupů této situace bylo i ocenění senegalského dramatu Xala, které získalo už rok předtím Velkou cenu na MFF v Moskvě. Až v roce 1978 se v karlovarské soutěži zablesklo na lepší časy díky ocenění psychologického dramatu Františka Vláčila Stíny horkého léta (přestože cenu musel sdílet s naivním sovětským příběhem o věrném psovi Bílý Bim, Černé ucho).

80. léta vnesla do stojatých vod jisté posuny. Vznikla soutěž debutů a nová programová sekce dokumentárních filmů, která ovšem díky důrazu na politicky angažovaná témata diváky povětšinou nudila. Obě sekce ovšem předznamenaly trendy, od nichž se festival posléze odrazil do dnešní podoby. Současná varská strategie se opírá i o hledání zajímavých začínajících režisérů. A soutěž dokumentů, zbavená ovšem ideologických konotací, dnes patří mezi ceněné programové sekce. V portfoliu dnešního festivalu hraje klíčovou roli i sekce Na východ od Západu představující především filmy střední a východní Evropy. Logicky zviditelňuje i geografické kvality filmových Varů, jež tvoří evropský kulturní komunikační most.

Přestože v 80. letech se festival stále ještě nesl v duchu cenzurované nudy, do programu pomalu pronikly domácí tituly signalizující uvolňování politických poměrů. Úspěchy filmů Karla Smyczka či Vladimíry Drhy předznamenaly oblibu, jaké se u dnešního publika přirozeně těší české snímky.

Boj o existenci i identitu

Euforie, spojená po listopadu 1989 s nově nabytou svobodou, vrcholila v červenci 1990: XXVII. ročník divákům nabídl i unikátní přehlídku všech tzv. trezorových filmů a díla umělců donucených k emigraci. Miloš Forman a výtvarník Theodor Pištěk přijeli do Varů na kolech až z Paříže – a otázky týkající se další podoby festivalu zatlačila do pozadí hrdost na Čechoslováky, kteří po desetiletí šířili dobré jméno své macešské vlasti v cizině.

Další roky přinesly vystřízlivění spojené s privatizací filmového průmyslu. Stát jevil o festival stále menší zájem. V roce 1992 nový programový tým v čele s novou programovou ředitelkou Terezou Brdečkovou zápasil s těžkými problémy. Důraz na americkou nezávislou tvorbu (doprovázenou osobní účastí režisérských hvězd – Joela a Ethana Coenových) do Varů sice přilákal diváky, nezkušenost organizátorů však zavinila problémy s lístky a festivalová kina se zaplnila až po vyhlášení volného vstupu.

Filmovým Varům hrozilo zrušení. S podporou režiséra a výtvarníka Igora Ševčíka, jenž se stal ministerským úředníkem, však vznikla Nadace Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. V čele její rady stanul herec Jiří Bartoška a program začala zajišťovat vysoce ceněná publicistka Eva Zaoralová. Tehdy devatenáctiletého hosta – začínajícího Leonarda DiCapria – si ovšem nikdo moc nevšímal, přestože byl jednou z budoucích hereckých hvězd, které festival objevuje.

V roce 1994 tak proběhl přelomový ročník, na kterém se začala formovat současná festivalová strategie i zárodky dnešního kreativního a produkčního týmu. Tomu se dlouho nedařilo zvládnout letitý problém festivalu spojený se slabou hlavní soutěží, která nemohla v očích diváků konkurovat lákavým zahraničním titulům v informativních sekcích.

Bartoška se Zaoralovou oznámili v Moskvě roční periodicitu varského festivalu. Boj o novou identitu festivalu však teprve začal. Zahrnoval především dramatickou potyčku s nově vzniklým, konkurenčním festivalem v Praze, který – než po dvou ročnících zanikl v dluzích a chaosu – dokonce Varům v roce 1995 přebral drahocennou kategorii A. Status nespecializovaného festivalu se soutěží celovečerních hraných filmů totiž Mezinárodní federace asociací producentů (FIAPF) smí v každé zemi udělit jen jednomu festivalu a zákulisní střety zájmů dočasně přiklonily jeho přízeň k pražské akci.

Varskému týmu ovšem zápas o existenci paradoxně prospěl: vynaložené úsilí se postaralo o profesionalizaci týmu a o další zkvalitnění programu a technického zázemí. MFF Karlovy Vary vstoupil do nového milénia jako divácky úspěšná, mezinárodně ceněná a sebevědomá akce. Festival, který podle Evy Zaoralové zažil tolik výkyvů a proměn jako žádná jiná mezinárodní soutěžní filmová přehlídka na světě, se tak letos může zaslouženě těšit z významného jubilea.