Hudební skladatel Andrew Lloyd Weber (Jesus Christ Superstar) tráví větší část roku mimo rodnou Británii, minulý týden se však na dálku zapojil do volebního boje. Vyzval krajany, aby se probudili a nedovolili vládnout „Milibandovi a Sturgeonové, nejnebezpečnější dvojhře v britské politice“. Ed Miliband je lídrem Labouristické strany. Je běžné, pokud prominentní voliči konzervativců varují před nástupem levice. Proč se ale Weber tak děsí Nicoly Sturgeonové, která vede Skotskou národní stranu (SNP), v Dolní sněmovně dosud okrajovou, jen s 8 křesly z 650? Situace je nepřehledná, ani jedna z obou velkých stran patrně nedosáhne na většinu a bude odkázána na nějakého malého spojence, na jehož charakteru bude hodně záležet.

Weber se svými obavami není sám. Konzervativci jdou v posledních dnech do vedení, což se připisuje televizní debatě z půli dubna, v níž Sturgeonová veřejně nabízela Milibandovi většinu, splní-li to či ono. Představa, jak vládnoucí labouristé závisejí na milosti skotských nacionalistů, vyvolává mezi Angličany docela hrůzu, 42 % z nich by se podle týden starého průzkumu v takovém případě klonilo k odtržení Anglie od Skotska.

Za svět bez jaderných zbraní

SNP je jasně levicová strana, z některých jejích bodů dýchají 80. léta, kdy byli labouristi tak doleva, že i na řadu tradičních voličů Labour už to bylo příliš. Sturgeonová požaduje odstranění základny jaderných ponorek, samozřejmě vede kampaň i za progresivnější zdanění příjmů. Novou ingrediencí do „starého“ koktejlu je zelená fata morgana, že do roku 2020 (tedy za pět let) pokryjí spotřebu elektřiny ve Skotsku z 80 % obnovitelné zdroje – to by byli Skotové ještě větší ekopionýři než Němci, ti si předsevzali dosáhnout této mety teprve v roce 2050.

Jak hororově spojení Miliband–Sturgeonová na řadu lidí působí, má český čtenář šanci pochopit, pokud si dokáže vzpomenout, co by v roce 1992 říkal na spolupráci Miloše Zemana s Vladimírem Mečiarem. Také skotští nacionalisté (v britské politické novinařině Nats) zažívají něco podobného, co před 25 slovenští separatisté: jejich po léta ostrakizovaný a hluboce menšinový postoj byl nejprve vpuštěn do společnosti a v krátké době se pak stal hlavním proudem.

První pokus ustavit skotský parlament v Edinburghu, pro nějž se Nats tehdy ani neodvážili navrhovat právo zákonodárné iniciativy, se konal v roce 1979. Třetina účastníků referenda byla pro, třetina proti, třetina ani nešla volit. Když se o dvacet let později skotský parlament ustavil, vládnoucí labouristé Tonyho Blaira to považovali za důkaz své prozíravosti. Věřili, že tímto tahem se jim zavčasu podařilo neutralizovat separatistické nálady na severu. Skotsko labouristé tradičně považovali za svou základnu, od roku 1955 tu vyhráli každé volby, ale už v roce 2007 ovládla parlament v Edinburghu SNP a v dalších volbách relativní většinu přetavila ve většinu absolutní.

Ještě loni v září, kdy se konalo referendum o samostatnosti Skotska (další pokus vypustit separatistům balon, než se vznese, tentokrát v režii konzervativního Davida Camerona), ozývaly se hlasy, že to je zenit nacionalistů. A po porážce 45:55 sám šéf SNP Alec Salmond v návalu zklamání vyhlásil, že osamostatnění je teď „na generaci“ pryč ze stolu.

Mezitím Nats přepřáhli, místo machisty Salmonda mají sice poněkud snaživou, ale ženu Sturgeonovou, čtyřikrát (!) se jim rozrostla členská základna a všechny průzkumy předpovídají, že v britských parlamentních volbách 7. května z 59 volebních obvodů ve Skotsku ovládnou drtivou většinu. Šéfka strany by za tichou podporu v Dolní sněmovně žádala další rozvolnění unie a další přesun kompetencí do Edinburghu. Emancipační hnutí Skotů prostě působí jako idea, která se pomalu, ale nezadržitelně zhmotňuje.

Mizející pouta

Skotsko přitom od roku 1707 bylo relativně spokojeným a hlavně dobrovolným účastníkem unie s Anglií. V provozování britského impéria bylo Anglii víc než rovnocenným partnerem, nesčetně Skotů se uplatnilo v koloniální správě i zámořském obchodu. Objevitel neviditelné ruky trhy Adam Smith byl celoživotní obyvatel Edinburghu. Konec impéria byl jako smrt dítěte, které k sobě poutalo odcizující se manžele.

To odcizování zavinil z větší části odlišný vývoj v druhé polovině 20. století. Viktoriánská éra přinesla Skotsku spolu se severní Anglií rychlou industrializaci. Charakteristickým průmyslem země se staly doly, ocelárny, loděnice. Po druhé světové válce začal úpadek těžkého průmyslu. Význam Británie (a v něm Skotska) pro loďařství klesl od konce války, kdy se v království ještě vyrobila více než třetina světové tonáže, za dvacet let na pouhých pět procent. Ve Skotsku se začátkem 50. let těžilo 24 milionů tun uhlí ročně, v roce 1990 už jen dva miliony, atd. Británie se stávala ekonomikou služeb a finančních trhů, ty se ale koncentrovaly v Londýně a na jihovýchodě země. Severní Anglii postihl kolaps tradičního průmyslu stejně, ne-li hůř než Skotsko, neměla se ale od čeho ve svém hněvu odpoutávat.

Skotsko má nemocnější obyvatelstvo, stagnuje i populačně. Dnes má stejně obyvatel jako po válce. Je tu výrazně míň živností a firem na sto tisíc lidí (740) než v Anglii (984). Je tu ale srovnatelná, dokonce o chlup nižší nezaměstnanost než v Anglii, což je dáno slabším přílivem imigrantů a větším veřejným sektorem. Ten zaměstnává 22 % práceschopného obyvatelstva, v Anglii 17 %.

O Skotech se traduje, že na rozdíl od „neoliberálních“ Angličanů jsou sociálnědemokratická, dokonce progresivně levicová společnost, a většina studií tento rozdíl potvrzuje – do jisté míry. V konkrétních otázkách bývá levicová odpověď „severně od Hadrianova valu“ silnější nikoliv o desítky, ale o jednotky procent. Školné na univerzitách absolutně odmítá 21 % Angličanů a 26 % Skotů, ačkoliv už před sedmi lety Nats školné zrušili. Na líbivou otázku, jestli zvýšit daně, aby se mohlo víc investovat do vzdělání, sociálních dávek a zdravotnictví, odpovídá kladně 36 % Angličanů a 44 % Skotů. Dokonce i většině údajně eurofilních Skotů připadá Brusel zbytečně silný, přáli by si buď ho oslabit (40 %), nebo z EU vystoupit (17 %). Je tedy otázka, do jaké míry je levicovost Skotů představa, jak by svět měl fungovat, a do jaké míry vzpomínka na to, kdo zrovna vládl v hlavním městě, když „nám“ bylo „ublíženo“. (Odpověď: Thatcherová.) Puzení Skotů můžeme brát také jako důkaz, že i ve věku individualismu potřebují lidé nějakou kolektivní identitu, a když odpadá civilizační, kulturní nebo aspoň třídní, dostane se třeba na tu národní.

Separatisté mají dnes tak našlápnuto, že ani uznání porážky po referendu loni v září už tak docela neplatí. Pro případ, že by Británie uspořádala referendum o členství v EU slíbené Cameronem, a pro případ, že by se Angličani rozhodli z Unie vystoupit, reklamuje si Sturgeonová právo veta, což by také mohlo znamenat rozpad Británie, protože Skotsko prý chce v EU zůstat. To všechno samozřejmě pro případ, že SNP výrazně zaboduje ve volbách do Dolní sněmovny.