Kdyby deska Jet Plane and Oxbow byla natočená, dejme tomu, před necelými třiceti lety, stala by se z ní možná všeobecně uznávaná klasika, jedno z vrcholných děl své doby. Dneska to může působit, jako kdyby američtí Shearwater přišli trochu s křížkem po funuse. Revival „osmdesátek“ přece – poté, co dobou trvání osmdesátá léta značně přesáhl – může působit docela vyčpěle a všedně. Nedá se na to říct než omleté: když dva dělají totéž, není to totéž. Jet Plane and Oxbow zní jako z 80. let a zároveň, jako kdyby ta dekáda nikdy nebyla, ještě nezačala, teprve byla ve vzduchu.

Hudební publicista, řekněme, určitého věku snadno podléhá určitému klamu – kapela, kterou si v duchu zařadil jako začínající či nadějnou, mu v té přihrádce vydrží nepřiměřeně dlouho. S Shearwater se mi přihodilo cosi podobného. Člověk je má za pozoruhodnou a stále ještě novinku a při bližší kontrole zjistí, že právě vydali devátou desku a už teď jsou na scéně o čtyři roky déle, než spolu vydrželi Led Zeppelin. Asi tak. Ale není to jenom v mojí roztržitosti, Shearwater pořád znějí nějak nově či alespoň jinak.

Tu kapelu založili Jonathan Meiburg a Will Sheff, spoluhráči z počátkem století velmi respektované a úspěšné skupiny Okkervil River. V novém projektu chtěli dát průchod těm autorským tendencím, které by se do záběru domovské kapely těžko vešly. Z Shearwater se rychle stalo výhradně Meiburgovo dítě. Ojedinělá kapela s velmi rychle rozpoznatelným zvukem, do značné míry díky Meiburgovu hlasu, oscilujícímu mezi zasněností a exaltovaným dramatem, organicky sepjatému s hudbou intuitivní a přesnou, někdy upomínající britské Talk Talk v jejich vrcholném období. Jistě to nebyla hudba, u níž by se dal předpokládat masový ohlas, na to je taky příliš nezvyklá osobnost, autor krypticky působících textů, zapálený a kvalifikovaný ornitolog (Shearwater rovněž znamená čeleď mořských ptáků buřňákovití, v jejich písních se navíc ptactvo vyskytuje velmi hojně), v současnosti píše román o evoluční historii Jižní Ameriky, jejímiž hrdiny je rodina sokolů.

Jet Planes and Oxbow je jejich posluchačsky nejvstřícnější deska, okouzlujícím způsobem popová, plánovitě archaická a přitom velice svěží. Hudba, kterou člověk poslouchá ve formativních letech (s knihami a filmy je to podobné), v něm uvízne asi nejhlouběji, zůstává v něm touha zkusit jednou něco podobného. A Meiburg a Shearwater to udělali, byli v tom velmi důslední – při nahrávání používali jenom dobové nástroje, jež tehdy mohly působit jako výstřelky moderní technologie, došlo i na tehdy populární a dnes už moc neužívané bicí rototom. Hudební vlivy jsou na Jet Plane and Oxbow zřetelné a kapela se k nim hrdě hlásí – Peter Gabriel, památné album My Life in the Bush of Ghosts Briana Ena a Davida Byrnea, samozřejmě David Bowie z časů alba Scary Monsters, možná i U2 a Simple Minds, zbavení ovšem stadionové namachrovanosti.

Nová deska Shearwater ovšem nepředstavuje nějaký katalog referencí, jímž si poučený posluchač může listovat a pochválit se za to, jak se hezky vyzná. Je v ní něco velmi svébytného a taky bezprostředního. Možná to nejsou ani tolik „osmdesátky“ jako sen o nich. Meiburg o té době mluví jako o čase, kdy v hudbě musela být cítit přicházející revoluce, dnes starožitná zařízení mohla působit jako její avantgarda. A Jet Plane and Oxbow zní taky jako deska plná očekávání, zahleděná dopředu. Písně na ní se odhalují jaksi postupně, nejprve je z nich slyšet ani trochu vlezlá chytlavost, lehkost, která ovšem bývá krvavě odpracována. Až při opakovaném poslechu se rozevře bohatá zvuková krajina té desky (výrazně k ní přispěl Danny Reisch, mimo jiné autor hudby k některým filmům Sofie Coppolové). Všechny ty aranžérské finesy, nápaditě použité a vrstvené zvukové rejstříky jsou ale použité velmi služebně, nejsou stavěny na odiv. Podobně i Meiburgův zpěv je emotivní a velmi jistý, zároveň taky uvolněný, jakoby samozřejmý. Jet Plane a Oxbow funguje jako album – se začátkem, prostředkem a koncem – i jako sled jednotlivých čísel, často výborný. Ze skladeb jako Prime nebo A Long Time Away by se v lepším světě jistě staly hity. Za schopnost napsat takové posmutnělé hymny jako Backchannels nebo American Wildlife by většina muzikantů byla ochotna prodat babičku. Shearwater na svojí desce hrají hudbu, jež je propracovaná a přitom přímočará, mnohovrstevnatá a zdánlivě snadná. Zpívá se v ní o vážných věcech, ale zní to radostně. Málokdy se tak zadaří.

Shearwater: Jet Plane and Oxbow, Sub Pop