Marija Aljochinová z Pussy Riot o Rusku pod Putinem

Za každý komfort ve vězení musel někdo umřít

Marija Aljochinová z Pussy Riot o Rusku pod Putinem
Za každý komfort ve vězení musel někdo umřít

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Marija Aljochinová je ve světě známá jako jedna ze tří členek punkové formace Pussy Riot. Ty se před třemi lety ocitly na lavici obžalovaných u soudu v Moskvě kvůli své punkové modlitbě na protest proti spojení pravoslavné církve s ruským prezidentem Vladimirem Putinem.

Následně společně s Naděždou Tolokonnikovovou strávila dva roky ve vězení a po propuštění se vrhla na dráhu mezinárodní politické aktivistky. Koncem října byla v České republice – nejdříve na Mezinárodním filmovém festivalu v Jihlavě, pak v Praze, odkud si vyrazila na inspekci tábora pro ilegální migranty v Bělé pod Bezdězem. Návštěva ji přiměla k výroku, že podmínky v táboře v Bělé jsou „příšerné a xenofobní“ a že Česká republika jde ve stopách Ruska. A co se tedy děje v Rusku?

Kdybyste se měla charakterizovat jedním slovem, kdo dnes jste? Pořád víc hudebnice a punkerka, nebo už spíš politická aktivistka?

Jestli jedním slovem, tak punkerka. Ale ne punkový hudebník. Nikdy jsme nebyli hudební skupina. Punk pro mě není ani tak hudební směr jako spíš způsob života. Fakt je, že po návratu z vězení jsme nastartovali jeden lidskoprávní projekt, který se zaměřuje na spravedlnost v kriminálních zařízeních, a že v téhle iniciativě teď vidím svoje těžiště.

Nestaly se z vás po propuštění oficiální punkerky, konferenční turistky?

Může to tak zvenčí vypadat, samozřejmě že jak jsme dostávaly pozvánky na cesty po světě, potkaly jsme se se spoustou politiků, mluvily jsme v Evropském parlamentu a podobně. Na druhou stranu, já pořád osmdesát procent času trávím v Moskvě. Někdy jezdím po Rusku, do regionů, a můžu vás ujistit, že tam to dvakrát oficiálně neprobíhá. Tady v Evropě když se řekne lidskoprávní projekt nebo spravedlnost v trestním procesu, tak vám to asi zní banálně, jako něco, co každý má. Ale v Rusku musíte neustále počítat s nějakým rizikem, že vám odposlouchávají telefon. Když si pronajímáte kancelář, neříkáte pronajímatelům předem, kdo jste a co tam plánujete dělat, protože to by vám ji nepronajali. Atd.

Jaké případy represe monitorujete? Vybíráte si nějak?

Zajímá nás situace ve vězeních, ale i případy, kdy aktivisty nebo umělce posílají k soudu. Chodíme k soudům, sledujeme kauzy, pak o nich vyhotovujeme zprávy. Ale píšeme i o násilí na policejních stanicích, o zásazích policie při demonstracích.

Jdete ve stopách helsinských skupin ze sovětské éry?

V zásadě ano, i když v mnoha ohledech to přeci jen máme snazší. S internetem se dá líp organizovat.

Vy máte syna, kolik mu bylo, když vás zavřeli?

Tehdy pět, dneska mu je osm. Bylo to docela tvrdé.

Když vás zavřeli, bylo to ve vězení horší, než jste si představovala, nebo se vaše představy o ruských věznicích v zásadě naplnily?

Já jsem hlavně nečekala, že nás zavřou. Proto jsem ani od vězení nic nečekala. Moje cela byla temná místnost, sice v ní bylo okno, ale přes černé mříže vůbec nebylo vidět světlo. Místo toho jen malé světlo na stropě. Místo normálního záchodu díra v zemi. My jsme po zatčení držely hladovku, a když držíte hladovku, jste zesláblý a nejste vlastně schopen nic dělat. Pak přijdou do cely a nabídnou vám, že když řeknete jména ostatních členů skupiny nebo když podepíšete, že jste chuligán, který se dopustil zločinu, dostanete sice u soudu trest, ale po něm vás pustí. Všechny tyhle věci dohromady se pak skládají v silný zážitek.

Hned po zavření se najednou dostaví pocit, že nemáte žádná práva. Už ve vyšetřovací vazbě a pak ani během soudu nesmíte telefonovat, nemůžou vás navštěvovat příbuzní. My jsme ale po rozsudku, kdy se člověk ocitne v normálním vězení, začaly nějakým způsobem vzdorovat. Já jsem pohnala k soudu jednoho bachaře a vyhrála jsem. Tak jsme začaly s bojem za lidská práva, v podstatě to byl způsob, jak ve vězení přežít. To je v Americe nebo v Evropě jinak, tady je angažmá za lidská práva klišé. Znám spoustu levicových aktivistů na Západě, kteří jsou k boji za lidská práva dost skeptičtí.

Jak to myslíte? Že jsou skeptičtí k ideji lidských práv, nebo že se z ní jen v jejich očích stala rutina?

Rutina, ano. Zatímco v Rusku je to ještě skutečný život a punk je skutečně punk.

Četl jsem, že vám ve výkonu trestu pomáhala četba memoárů nejslavnějšího sovětského disidenta Vladimira Bukovského (A vítr se vrací – česky vydal v roce 2012 Volvox Globator).

To jsme s Naďou četly obě. Pro mě to byla první knížka, kterou jsem četla ve vězení. Jsou v ní naprosto neuvěřitelné příběhy, třeba jak disidenti v 70. letech zahájili hladovku kvůli takovým maličkostem, jako byly rošty pod matracemi na postelích. Matrace měli tenké a mřížka mezi jednotlivými pláty byla tak velká, že se nedalo pořádně spát. A oni byli schopni držet hladovku třicet čtyřicet dní, jen aby se všem vězňům daly pod matrace rošty s menšími dírami. A uspěli. Když dnes člověk v ruských věznicích pozoruje to vybavení, musí mít na paměti, že skoro každý komfortní detail musel být vyvzdorován a že kvůli tomu detailu pravděpodobně někdo musel zemřít. Jinak pokud bych měla srovnávat vězení tehdy a teď, řekla bych, že hlavní podobnost je v metodě odosobnění vězně. Nikdo ve vězení nepotřebuje silné osobnosti, individuality. Jste pro ně jedna pracovní síla do pracovního tábora.

Oni dnes mají Bukovského paměti ve vězeňské knihovně?

Kdepak, nechala jsem si je poslat od přátel. Úřady obyčejně knihy ani nedovolují přijímat, ale my jsme právo dostávat knížky měly – taky díky pozornosti ze světa a kampani našich přátel.

A jaký je hlavní rozdíl mezi vězením za Brežněva a za Putina?

Řekla bych, že tehdy bylo víc politických vězňů, i když kolik jich je dneska, těžko říct – mě taky neodsoudili za politický paragraf, řekli, že to je obyčejné chuligánství. Za Sovětů seděli kromě politických samozřejmě i zloději, vrazi, řekněme typičtí kriminálníci. Dnes je kromě nich ve vězeních navíc spousta narkomanů. Kolikrát to nejsou žádní prodejci drog, jen uživatelé. Když protidrogová policie potřebuje vykázat činnost a naplnit kvótu, zavře narkomana na deset roků. No a v ženské věznici, kde jsem byla já, sedí odhadem třetina žen za domácí násilí. Takové domácí násilí se většinou přihodí tak, že ženská deset patnáct roků v domácnosti žila s mužem, on ji každý den bil, jí pak rupnou nervy a vytáhne nůž. Přitom neexistují žádné sociální mechanismy, které by takovým koncům předcházely. Ženská může maximálně zavolat policii, policie chlapa na noc vezme na stanici, on druhý den přijde domů a zase ji zmlátí. Ona nemá žádnou možnost obrátit se na psychologa nebo sociálního pracovníka, nemůže toho muže nepustit zpátky do bytu, když je byt registrovaný na oba. Je to úplně absurdní systém.

Jak moc vás ve výkonu trestu chránil zájem ze světa?

Myslím, že bez něj by se vůči nám klidně chovali násilně. A je to taky důvod, proč jsme nastartovali ten zmíněný projekt na ochranu lidských práv ve vězeních a ve vazbě. Protože víme, že jen podpora zvenčí vám v takové situace může pomoct, že oni jinak můžou udělat cokoliv. Včetně toho, že vás zabijí. Když „politický“ nemá podporu zvenčí, může se stát obětí provokace, začnou ho posílat na samotku… Jinak musím říct, že stejně jako jsem původně nečekala, že skončím ve vězení, ta ohromná mezinárodní podpora byla pro nás jako zázrak. Bachaři nám předávali stovky podpůrných dopisů a my jsme z toho čerpaly naději.

Zajímavé bylo, jak se na váš případ různily názory mezi bývalými politickými vězni. Vladimir Bukovskij, ačkoliv sám politicky napravo, se za vás okamžitě postavil, naopak třeba básnířka Irina Ratušinská vaše vystoupení v chrámu Krista Spasitele přirovnala k výtržnostem, které v chrámech dělali komsomolci.

Hlavní je, že na Putinův režim má Ratušinská stejně kritický názor jako my.

Právě. Ale tehdy si stěžovala, proč se svět zabývá vaším vulgárním vystoupením, a opomíjí stovky politických vězňů, kteří v době vašeho procesu už seděli. Je v tom asi výtka proti kulturní frontě na Západě, kterou v Rusku zajímá její vlastní agenda, jako je feminismus, ale boj za klasické občanské svobody ne.

Takové kritiky by snad mohlo uspokojit, že pozornost, které se dostalo nám, se my teď snažíme předat dál na další případy. Naštěstí přátelé na Západě dnes projevují zájem i o jiné případy. Slyšel jste možná před dvěma měsíci o kauze Olega Sencova, režiséra odsouzeného na dvacet let, nebo jeho kolegy Alexandra Kolčenka, který dostal deset. (Oba muži jsou Ukrajinci, byli zatčeni loni v květnu na Krymu a obviněni z přípravy teroristických útoků, většina lidskoprávních organizací považuje proces za vykonstruovaný – pozn. red.) Jiný případ: když se před dvěma lety v Moskvě demonstrovalo proti inauguraci Putina do prezidentského úřadu, policie zasáhla opravdu brutálně a následně bylo stíháno přes sto lidí. Řada z nich mezitím emigrovala, někteří se prostě přestali angažovat a někteří jsou ve vězení. Vyšetřování i po dvou letech pořád běží a pořád do něho přihazují další lidi. Před dvěma týdny jsme organizovali uměleckou aukci, aby se vybraly peníze na jejich podporu. Nastala neuvěřitelná situace. Provozovateli galerie, který nám ve svých prostorách dovolil uspořádat tu aukci, dva dny nato zrušili nájemní smlouvu, takže se musí i s celou galerií z budovy stěhovat. Být aktivista v Rusku je nebezpečné, hned zkouší přervat vaše kontakty. Pokud chcete dosáhnout nějakých výsledků, vždycky to trvá. Člověk musí být dost trpělivý.

Nebylo kontraproduktivní, že nesvoboda v putinovském Rusku byla pranýřovaná zrovna na vašem případu? Vy jste feministky a předpokládám, že v tak konzervativní společnosti, jako je ta ruská, hodně lidí, kteří by jinak měli zájem na boji za klasické občanské svobody, jako je svoboda projevu, váš feminismus může odrazovat.

Žádná klasická svoboda projevu, nic takového není. To je stereotyp. A hlavně – postulovat lidská práva je dnes v Rusku naprosto radikální věc.

Je situace v Rusku horší, než byla před pěti lety, nebo je to od nástupu Putina před patnácti lety pořád stejně zlé?

Samozřejmě je to dnes horší. Právě se nacházíme ve dvou válkách, na Ukrajině a v Sýrii. Od chvíle, kdy to začalo s Ukrajinou, se hodně utáhly šrouby. Včera jsme například byli na návštěvě u Ztohoven. Takovou paralelní polis, jakou mají oni, taková místa už dnes v Moskvě vlastně nejsou.

Loni na jaře jsem dělal rozhovor se spisovatelem Viktorem Jerofejevem, který je na jednu stranu velký kritik Putina, na druhou stranu je alergický na to, jak si na Západě představují život v Moskvě. Říkal, že v Rusku je to horší, než by si přál, ale lepší, než se zdá z Evropy...

Co to je za kecy? Kdo vypráví tohle, ať si zkusí jít a zorganizovat v centru Moskvy třeba jen malou demonstraci. Okamžitě ho zatknou. O čem to ten Jerofejev, kurva, mluví?

Rozlišuje mezi politikou a ostatním. Říkal, že politika není svobodná, ale kulturně, společensky, soukromě jsou poměry nesrovnatelně lepší než za komunistů.

Jenže žádná dělicí čára mezi politikou a společenskými věcmi nebo kulturou není. Kdy jste s ním vedl ten rozhovor? Před rokem a půl? Fakt je, že hlavně v posledním roce se stalo normálním, aby krajně pravicoví, provládní aktivisté na ulici všem na očích bili lidi. Předtím vás, když jste protestoval nebo jinak vyčníval, zadrželi a někdy i zavřeli. Dnes běhají po Moskvě velké skupiny bijců, to už není hra. Je to nový fenomén a datuje se od války na Ukrajině. Netvrdím, že vláda takové skupiny přímo organizuje, ale určitě to schvaluje.

Známá scéna v olympijském Soči, kde na Pussy Riot nastoupili kozáci, je těsně předválečná...

V té době taky něco podobného bylo ještě výjimečné, navíc zrovna nás vládní tábor upřímně nenávidí. Ale dneska se to může stát každému, kdo se nějak liší. Koledujete si, už když jste oblečený jako homosexuál a jdete po ulici, jedete metrem s podobně oblečenými přáteli. Aby se aktivisté LGBT mohli veřejně projevit, musejí přijít na povolenou akci, jejíž motto svolavatelé nahlásili dostatečně obecně na to, aby to radnice mohla zakázat. Třeba: Za svobodu. Aktivisté LGBT tam přijdou a rozvinou duhovou vlajku. Pak je policie bude chránit proti případným útočníkům – i když ani v takovém případě nemají jistotu. Byli jsme nedávno svědky takového útoku, takže jdu za policistou, který tam nehnutě stojí, a ptám se ho, proč tomu člověku nepomůže. A on: Ideologicky s ním nesouhlasím, tak co bych mu pomáhal?

Nevymkly jste se trochu těm západním politikům, kteří se za vás před třemi lety brali? V Americe jste s Tolokonnikovovou nahrály klip na památku Erica Garnera, černocha, kterého policista loni udusil při zatýkání. Považujete se za řekněme globální aktivistku?

To vzniká tak, že když někam jedeme, jedeme tam samozřejmě jako aktivisté a v první řadě se tam scházíme zase s aktivisty. Pokaždé vám někdo z nich řekne: Podívej se na tenhle případ, případně zkus pomoct. Loni v prosinci jsme trávili pár týdnů v New Yorku, zrovna když vypukly protesty po Garnerově smrti. Naši newyorští přátelé na tu demonstraci většinou šli. Pro nás z Ruska, kde se už skoro žádné veřejné protesty nekonají, to byla úchvatná podívaná: padesát tisíc lidí vyrazí do ulic kvůli jednomu mrtvému. U nás na stanici, ve vězení, na ulici zemřelo rukou policie už hodně lidí. To, co děláme, děláme pro ně všechny.

Jste jako punkerka proti kapitalistickému systému?

A co ty termíny vlastně dneska znamenají? Část učení Marxe v minulém století adaptovali i politici na Západě, například ve Francii. Myslím, že třeba ve Skandinávii trefili správný model, jak vytvořit sociální vládu. Ale každá země je jiná, srovnávat Rusko se Skandinávií nemá cenu.