Cesta je pro písničku to snad nejpropranější téma (kromě lásky, samozřejmě). Pořád někdo někde zpívá o tom, že někam jde a má během toho výkonu pocit, že kápl na cosi skutečně originálního. Už v časopise Mladý svět (ne)blahé paměti existovala rubrika Písně dlouhejch cest a psalo se v ní o vskutku pěkných kouscích. Jenomže je možné se na věc podívat taky z druhé strany – o čem jiném by se měly psát písničky než právě o cestách (kromě lásky, samozřejmě)? Navíc po všech letech a staletích toho „cestozpívání“ je i dneska možné tohle téma v písních zpracovat tak, aby to mělo nezpochybnitelný smysl, osobitě, po svém, a přitom při vědomí vší té tradice.

Na albu Eyes on the Lines se to povedlo Steveu Gunnovi, jednomu z mladší generace amerických písničkářů, která v posledních měsících vůbec předvedla pozoruhodné výkony (například poslední desky Ryleyho Walkera nebo Kevina Morbyho). Patří k ní umělci, kteří se jistě nestanou hlasem generace, nezatřesou světem. Asi o to ani neusilují, dělají si to svoje, v něčem jejich hudba může znít až svéhlavě, příliš komplikovaná pro širší úspěch, v něčem příliš archaická na to, aby byla „trendy“. Jako kdyby se ale v americkém písničkářství zvedala nějaká vlna, stará i nová zároveň, třeba se ještě bude zainteresovaná veřejnost divit.

Steve Gunn je velice činorodý muž, působil ve více kapelách, mimo jiné ve skupině známého Kurta Vilea, první sólovou desku vydal v roce 2009. Trochu širšího úspěchu se dočkal před dvěma lety s vynikajícím albem Way Out Weather. Pozoruhodný je nejenom jako autor, ale i jako kytarista; asi by se o něm dalo mluvit jako o virtuosovi (podobně jako o už zmiňovaném Ryleym Walkerovi). Je ovlivněný stylem takzvaného amerického primitivismu – na akustickou kytaru hraných instrumentálních skladeb, v nichž se zvláštním způsobem spojuje americká tradice a moderní minimalismus, vejdou se do něj skladby znějící velmi pastorálně i hypnotické a dlouhé kusy, jako by vzniknuvší spojením americké country a čehosi velmi orientálního, dovedené k hypnotické repetitivnosti. Skvělým příkladem toho stylu je třeba album Hollandale Charlieho Parra nebo desky Williama Tylera.

Na autorských albech ovšem Gunn svoje hráčské schopnosti spíš tlumí, okázale je nepředvádí, jakkoliv pro aspoň trochu citlivé ucho jsou v jeho písních velmi patrné. Skladby na Eyes on the Lines podle Gunna inspirovala esejistická kniha Rebeccy Solnitové A Field Guide to Getting Lost. Popisuje v ní ztracenost jako svého druhu životní styl nebo žádoucí stav ducha, blízký prožitku „vojáka, jenž se ztratil z útvaru a hledá cestu domů“. Být off-line, při orientaci být odkázaný jen na to, co je v mém zorném poli. Jako reálné situace i jako metafory vnitřního světa. A Gunnovy písně často působí jako popisy zorného pole nějakých lidí na cestě, vyjadřují stav ducha člověka v tom lepším slova smyslu ztraceného, rozkoukávajícího se někde, kde to nezná. Nejsou to však nějaké hudební meditace, ale ve středním tempu ubíhající skladby, často docela příjemné a tlumeně pozitivní, hraničící s „pohodičkou“, naštěstí nikterak sacharinovou. Gunnův zpěv je velmi civilní, písničkářův v něčem lehce pouliční, pobavený i znavený pěvecký výraz jako kdyby odkazoval k jeho newyorskému původu – „vyklidněný“ Lou Reed na cestách, kde spíš než lidské trosky, oběti velkoměstského života, vnímá silnice, cedule a stromy.

Na Eyes on the Lines Stevea Gunna doprovází velmi vyhrané rockové trio, hraje chytře, ale nepřechytrale, neklade sofistikovanost do cesty spontánnímu dojmu. Výraz Gunnových písní se pohybuje od rozmáchlosti a nepřeháněného, ale přesto znatelného důrazu úvodní skladby Ancient Jules po písně jako The Drop nebo Full Moon Tide, v nichž Gunn a jeho kapela znějí v něčem „velvetovsky“. Jindy Gunnovy písně připomínají psychedelický folk sedmdesátých let či klasickou americkou „pohodičku“ v otevřené krajině. Všechny ty vlivy ale autor dokáže učinit svými, udělat z nich součást vlastního světa. Eyes on the Lines možná není album, které by po prvním poslechu nechalo člověka omráčeného po setkání s géniem. Steve Gunn neusiluje o to, stát se hlasem generace, hledá hlas právě a jenom svůj – a daří se mu to, aniž by k tomu musel používat nějaké velké efekty. Jeho nová deska je velmi vytrvalá – ne a ne se oposlouchat. Člověk s ní je pár týdnu, a až se diví, jak často si ji pustil.

Steve Gunn: Eyes on the Lines. Vyšlo v roce 2016 u Matador Records.