Mluvčí prezidenta Zemana Jiří Ovčáček si zaslouží jisté uznání – podařilo se mu magnetizovat část veřejnosti a médií, je to člověk, který funguje jako spolehlivé lákadlo v situaci, kdy je potřeba, aby „lidi klikali“. Taky klikám. 

Z věcného hlediska je pozornost, jíž se pan Ovčáček těší, jistě nepřiměřená. Mimo jiné k tomu dochází proto, že je špatný mluvčí, přinejmenším chápeme-li jako úkol mluvčího být „neosobou“, ústy, skrz něž promlouvá někdo jiný. Hlas Jiřího Ovčáčka však je velmi osobní, velmi jeho.

Davy neviditelných kamarádů

Kolega Petr Fischer v Hospodářských novinách (30. 3.) ho popisuje jako výtvor médií, který jim jaksi přerostl přes hlavu. „Nebýt nadbytečné a koncentrované pozornosti, skoro až patologické posedlosti, kterou mu média věnovala, nikdy by se z něj taková celebrita nestala. Omlouvat to nyní tím, že to je přece jenom prezidentův mluvčí, a tudíž ho nelze ve veřejné debatě opomenout, je jen marný pokus o vyvinění. Alibi ‚nutnosti informovat‘ neobstojí, protože nikdo média, dokonce ani ta veřejné služby, nenutí hltat sebestředné, exhibicionistické ‚informace‘, které jsou z hlediska veřejného diskurzu irelevantní. Ne, celebritu Ovčáčka nevytvořila povinnost informovat, nýbrž škodolibá a senzacechtivá fascinace zvláštním charakterem, jehož narcistnost a demagogická zručnost přitahují podobně silně jako milenecké, depresivní a zdravotní peripetie nešťastné Ivety Bartošové.“

K Fischerovu hodnocení by se asi dalo dodat, že Ovčáčkova přitažlivost spočívá také v tom, že jeho četné výstupy jsou snadnou pomůckou k dosažení pocitu intelektuální nadřazenosti, utvrdí stoupence opačného názoru v tom, že na druhou stranu intelektuálně stačí a ani není třeba se pro to moc namáhat. A jistým způsobem je to skutečně „zvláštní charakter“, jak Fischer píše. Provokuje tím, jak po něm všechna kritika stéká, nedotkne se ho a ignoranci ani aroganci svých stanovisek prostě nezkoriguje, i kdyby trakaře padaly (a tím na sebe přivolává stupňující se kritiku, jež po něm opět steče, a tak dále a tak podobně).

Často se píše o Ovčáčkově někdejší práci pro komunistické Haló noviny, uvádí se to jako příklad bezskrupulóznosti prezidentova mluvčího, jeho ochoty spojit se s kýmkoliv. Současné angažmá Jiřího Ovčáčka je ale – přinejmenším v jednom ohledu – jakýmsi pokračováním Haló novin jinými prostředky. Ten člověk je zvyklý být součástí malé skupiny, která je ve svém prostředí izolovaná a vysmívaná, což jí nijak nebrání v tom, aby si dál vedla svoje. Ten deník je svého druhu vtip, takové kutilské retro zlých časů, zpravodaj z ghetta. A lidé, kteří v něm pracují, jsou tomu odpovídajícím způsobem vnímáni. V době, kdy jsem pracoval jako politický zpravodaj, se na lidi z Haló novin výrazná většina ostatních novinářů, kteří spolu s nimi obráželi tiskové konference a podobné akce, dívala jako na bizarní úkaz, někdy zábavný a zhusta taky odpudivý – vlastně podobně jako to prostředí dnes vnímá Jiřího Ovčáčka. Prezidentův mluvčí má tedy trénink, navíc se oproti časům svého zrání v HaNo může spolehnout, že za tou vrstvou „nepřátel“, jež vidí, když nastoupí před kamery a mikrofony, jsou davy neviditelných kamarádů, kteří na jeho slova čekají, jsou ochotni je přijmout nebo aspoň omluvit.

Stačí vidět článek vlevo dole

Na to, aby jeden vydržel v Haló novinách nebo na soudobém Hradě, jsou také potřeba v něčem obdobné přednosti či „přednosti“. Kromě schopnosti nepřipouštět si kritiku či výsměch, být jím třeba i posilován, pomáhá i tunelové vidění, rozhodnutí věřit, které může jít někdy třeba až na úroveň percepce. Arthur Koestler, známý spisovatel a myslitel, který se z přesvědčeného stoupence komunismu stal jeho předním odpůrcem, popisuje v jednom textu svou návštěvu Charkova v době, kdy na Ukrajině vrcholil hladomor. Nějak se mu ale podařilo si toho nevšimnout, a pokud ho něco zarazilo, bez pochybností přijal oficiální vysvětlení, byť bylo sebeabsurdnější. Pro výkon funkce mluvčího českého prezidenta je tato schopnost velice vhodná, navíc nejsme v té vývojové fázi, kdy by bylo nutno vytěsnit masovou vraždu, stačí vidět ten článek vlevo dole. V té schopnosti nevnímat, nebo naopak vidět neviditelné navíc charakter pana Ovčáčka není nijak „zvláštní“. V prezidentově mluvčím je možné vidět radikální verzi typického stoupence některé z těch – Orwellovými slovy řečeno – smradlavých malých ortodoxií, jichž je dnes na výběr hodně a v celém spektru. Nedá se říci, že Jiřího Ovčáčka média vykouzlila z ničeho, svým způsobem je to reprezentant zástupů méně viditelných Ovčáčků, pars pro toto.

Spojení Miloše Zemana a Jiřího Ovčáčka je také jaksi organické a představuje příklad lety a staletími ověřeného modelu – potemnělý a jakž takž intelektuální ideový vůdce a po jeho boku oddaný a v něčem jednodušší vykladač, případně vykonavatel. Jiřího Ovčáčka občas někdo v legraci srovnává s panem Smithersem, tajemníkem pana Burnse, majitele jaderné elektrárny a karikatury padoucha z populárních Simpsonových. Dalo by se ale mluvit i o serióznějších předobrazech – démonický Stavrogin a přízemní Verchovenskij z Dostojevského Běsů. Nebo Harlekýn ze Srdce temnoty od Josepha Conrada, ruský světoběžník, který se dostal do blízkosti temného hrdiny, pana Kurtze, na obchodní stanici v hloubi pralesa v Kongu, kterou někdejší stoupenec „povznášení divochů“ proměnil ve fantaskní a vražednou tyranii, obraz svojí implodující duše. Harlekýn mu jde radostně v patách, nadšený z toho, kolik moudrosti může tímhle způsobem vstřebat. „Tak rozšiřuje moje obzory…“

Jasně, Miloš Zeman nemá krev na rukou ani černé charizma, Kurtzovu černou a propastnou přitažlivost. Nemluvě o tom, že Česká republika není Belgické Kongo v těch nejhorších koloniálních časech. Stejně mi paralela mezi těmi dvěma dvojicemi nepřijde nepřípadná. V tom českém Srdci temnoty by spolu mohli jít nezastavitelně mudrující monarcha a kolem něj radostně poskakující vděčný posluchač, jenž by se o přijaté pravdy dělil se všemi zvířátky, která v té pustině zbyla, krtečkem například. Pustina kolem by jistě neměla nic společného s tropickou džunglí, dusnou a všežravou. Jen taková malá a česká nebo v místě zdomácnělá „Biafra ducha“.