Zdlouhavou dopolední prokrastinační fázi mi jednoho nedávného dne projasnilo šťastné zjištění: Andrew Sullivan je zpátky. Napsal článek. Dlouhý článek, přečetl jsem ho celý, poctivě, od Platona k Trumpovi (více o textu později). Svět se tím pro mě trochu vrátil k normálu a zároveň jsem chvilku prožíval ten typ nostalgie, jaký rozechvěje stárnoucí rockery, zjistí-li, že se jejich kdysi dávno oblíbená kapela dala zase dohromady. Andrew Sullivan (1963) totiž byl prvním „internetovým“ člověkem, jehož práci jsem poznal. A jako málokdo jiný ztělesňoval to dobré i špatné, co v psaní na síti je, jeho propady byly a jsou docela hluboké a jeho výšiny skutečně zaznamenáníhodné. Inteligentní a vzdělaný člověk s velice „internetovou“ mentalitou – sklonem k prudkým vzruchům a příkrým soudům, zároveň vtipný a schopný vyjádřit myšlenku krátce a úderně a hlavně nezastavovat se, pořád kolem sebe rozhazovat názory, žádný si nenechat pro sebe.

Na jeho stránku jsem se dostal asi nějakou síťovou náhodou, poprvé jsem viděl blog a docela zíral. Tohle psaní mělo jiný rytmus, byl to uspořádaně působící chaos. Spousta několika slovy glosovaných odkazů na cizí články. Komentáře na jeden dva odstavce, zdrcující polemiky, delší a promyšlenější texty. Někdy velice dlouhé. Světová politika, americká politika, plus fotky psů beaglů, fousatých mužů, odkazy na legrační videa a další autorovy libůstky. Naprosto jednoduchá grafika a hlavně – dalo se spolehnout na to, že tam toho každý den bude hodně a že to přinejmenším zčásti bude zajímavé. A při vší té maniakální rychlosti, názorové rychlopalbě a změti témat to mělo zřetelnou autorskou pečeť, bylo jasné, že za tou stránkou stojí hodně rozporný a zajímavý člověk, s nímž pohádat se by asi bylo zajímavé, možná taky nebezpečné, přinejmenším ohrožující uši.

Gin je třeba stihnout do uzávěrky

Sullivanovy rozpory jsou v mnohém fascinující. Americký patriot, který svoje vlastenectví projevuje velmi od srdce, ovšem bez nevkusu, přitom rodilý Brit, temperamentem a vznětlivým psaním ale zároveň popírající stereotyp ledově klidného Angličana, pilířem jehož stylistiky je understatement. Současně má a vždycky měl slabost pro věci kvintesenciálně britské, monarchii, nekrology excentrických šlechtičen, manýry ostrovního tisku. Vypráví, jak se internetovému pracovnímu tempu učil v dávných „osmdesátkách“ v redakci The Daily Telegraph, kde po poradě v půl páté následoval čaj plus jeden, dva nebo více panáků ginu, načež bylo nutno stihnout uzávěrku v sedm. Je homosexuál, HIV pozitivní, jeho sexuální život býval zřejmě značně bohatý, dnes žije s manželem Aaronem v poklidném městečku Provincetown v Nové Anglii. Je také katolík a jakkoliv vůči svojí církvi vystupuje hodně kriticky – vůči bývalému papeži Benediktovi XVI. vysloveně nepřátelsky –, zůstává poctivě praktikujícím členem. Při psaní nešetří odsudky a může mu chybět velkorysost, v osobním jednání je ale podle svědectví některých jeho názorových oponentů velkorysý hodně a nabízí pomoc, když se oponent dostane do vážných problémů, zdravotních či jiných (sám zas s vděčností vzpomíná, jak se stejným způsobem zachovali někteří jeho protivníci k němu).

Změnit názor? Jistě, ale s vášní

Podobně rozporný, možná až chaotický je jeho názorový vývoj. Označuje se za konzervativce v duchu idejí britského myslitele Michaela Oakeshotta, v něčem má blízko k soudobým libertariánům. V pohledech na některá dobová témata ale udělal stoosmdesátistupňový obrat. Zprvu vášnivě podporoval válku proti terorismu a politiku George W. Bushe, aby se později stal jejím stejně vášnivým kritikem. Podobný obrat udělal i ve vztahu k Izraeli, jeho některá pozdější vyjádření o židovském státu jsou, řekněme, hraniční. Jako jeden z prvních prosazoval Baracka Obamu jako zvolitelného kandidáta, obrovskou energii věnoval boji za prosazení homosexuálních sňatků.

Názory mění celkem často, vždy je ale zastává vášnivě a bez výhrad. I v tom je velice „internetový“, na síti je dost obvyklé, že lidé píší co týden něco prudce odlišného a snaží se při tom tvářit, že jsou ve svých postojích vlastně konzistentní, že jejich slova z minulého týdne neexistují nebo je alespoň hluboce a naprosto nefér je v polemice s nimi zmiňovat. Andrewovi Sullivanovi se ale sluší přiznat, že se ke svým chybám hlásí. A i v těch fázích, kdy se čtenáři názorově velice vzdálil, mělo význam jeho blog sledovat, vždycky se tam něco našlo. Jakkoliv se učil v klasických tištěných médiích, chápal, co to je „nové psaní“ – „jeho dočasnost, jeho konverzační založení, jeho prchavé jádro, přirozenost, v níž se styl psaní co nejvíce blíží mluvení spatra“. Přijímal to, že tímhle způsobem člověk občas nutně musí psát věci, „kvůli nimž bude zítra vypadat jako blázen, a odhalovat se způsobem, který pro něj nemusí být zrovna lichotivý“.

Jeho blog se během let změnil v instituci svého druhu, pracoval na něm tým lidí, Sullivan byl považovaný za jednoho z nejvlivnějších „opinion makerů“ v USA. Ukazoval cestu, jak se prosadit v digitálním světě, zároveň na jeho deníku bylo znát, jak strašnou práci to dá a jak se to na člověku může podepsat. Provozoval ho nejdřív na svoje triko, později pod hlavičkou různých časopisů či serverů. V závěrečné fázi opět sám, tentokrát jako placený – dvacet dolarů ročně ovšem byla snesitelná cena. Nevydržel to dlouho, loni ohlásil po patnácti letech konec blogování – především asi kvůli „únavě materiálu“. Instituce zrychleného internetu možná mají také zrychlenou životnost.

Jeho návrat mezi píšící lidi je proto potěšující. A obsáhlý text, který publikoval v New York Magazine, je velice sullivanovský. Od Platona a jeho tvrzení, že demokracie nutně povede k přemíře svobody a rozpadu společnosti, ze kterého se zrodí tyranie. Přicházejícího tyrana vidí v Donaldu Trumpovi, analyzuje příčiny jeho nástupu v přehledných, přesto pronikavých formulacích. O bílé chudině, která je jádrem Trumpových voličů, píše: „Cítí přezíravost a široké generalizace o nich – to vše, co by bylo považováno za odpudivé, namířeno proti menšinám“ – a vidí se, slovy Erica Hoffera, „vydědění a zraňovaní nespravedlivým řádem věcí. A tak vyčkávají, kypí to v nich, mlátí kolem sebe.“ A samozřejmě je občas i pěkně přepjatý – třeba když tvrdí, že Trumpovo zvolení by pro americkou liberální demokracii a ústavní řád bylo „extinction level event“, tedy událost neslučitelná s přežitím. Bylo by jistě dobře, kdyby se v tomhle mýlil. A bylo by taky dobře, kdyby psal a mýlil se dál.