Ruské tanky v rukou traktoristů, amatérsky prozrazené pozice techniky či blamáž při překračování řeky. Světem od počátku invaze prolétají zprávy o neschopné ruské armádě v kontrastu s heroickými úspěchy Ukrajinců. Přirozená touha vidět agresora na kolenou s sebou však nese i stinné stránky. Určit realitu konfliktu je totiž mnohem složitější, upozorňuje v rozhovoru pro deník Echo24 bezpečnostní analytik Jan Ludvík z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

S ohlédnutím za třemi měsíci války varujete před přílišným, zkreslujícím optimismem. V čem se podle vás na válku díváme příliš růžovými brýlemi?

Když to řeknu velmi obecně, jak už někdo zmiňoval, je to první tik-toková válka. Vidíme spoustu videí v přímém přenosu a máme tendenci vidět to, co vidět chceme. Znásobují to i algoritmy sociálních sítí. Západ chce přirozeně vidět, že se Ukrajina jako oběť agrese brání úspěšně. Tím pádem trošičku zveličujeme to, v jak dobré situaci je, a máme tendenci lehce podceňovat Rusko. Navíc jsme si už vytvořili nějaký obraz na začátku, kdy Rusko skutečně vršilo taktické chyby, postupovalo podle velmi nefunkčního plánu a teď snadno přehlédneme, že Rusko je schopné část těch chyb odstraňovat, a že Ukrajina neustále bojuje v konfliktu proti zemi, která je mnohem větší, má mnohem víc obyvatel, měla před válkou mnohem silnější, lépe vyzbrojenou armádu. Že ta situace pro ni vůbec není jednoduchá.

Může to v konfliktu hrát i nějakou pozitivní roli?

Pozitivní to v některých věcech určitě je. Je to také trochu výsledek toho, že Ukrajina velmi rozumně požádala mezinárodní komunitu i veřejnost, aby nesdílela informace o ukrajinských jednotkách, ztrátách, vidíme v otevřených zdrojích primárně ztráty ruské. Má to tu výhodu, že to Ukrajincům pomáhá udržovat vysokou morálku, víru v to, že vítězí, což je samozřejmě něco, co potřebují. I pro Západ je potřeba věřit tomu, že západní podpora má smysl a ona dozajista ten vojenský smysl má. Takže ano, to, že to naše vidění je mírně optimistické, není nutně špatně, ale zároveň bychom měli naše rozhodnutí o konfliktu přece jen činit na základě nějakého střízlivého úsudku, co je a není možné.

Je vůbec možné skládat z dostupných informací reálný obraz situace?

Dá se poskládat nějaký obraz s určitou mírou abstrakce a přiznáním si, že nevidíme velkou část detailů. Stále platí mlha války. S jistotou můžeme říct věci, jako že se Ukrajině podařilo vybojovat bitvu o Kyjev, tam už máme odstup. Co třeba nemůžeme s jistotou říct je, jak se vyvine současná kampaň na Donbase.

Tedy zatímco Ukrajině odpouštíme detaily, u Ruska naopak.

Je to tak. Abychom mohli něco vyhodnotit analyticky správně, potřebujeme vidět celý obraz. A řada těch našich úsudků je z výseků, z videa, kde jsme viděli zničený ruský tank. Ale nevíme, co se děje s dalším tisícem ruských tanků, nevíme, co se děje se stovkami ukrajinských tanků. Proto jsou jedním z nejlepších podkladů mapy. Mapa je jen jedna, Kyjev je buď pod kontrolou Ruska, nebo ho kontroluje Ukrajina. Může se o něj bojovat. Ale pokud byly kontinuálně týden v nějaké vesnici vidět jenom ruské jednotky a ukrajinské ne, tak je poměrně jasné, že tuhle vesnici kontroluje Rusko. V tom je mapa spolehlivější, než něco odhadovat z videí zničených tanků a tak dále.

Pokud bychom to vzali popořadě, jak je na tom tedy nyní reálně Ukrajina?

To je právě zásadní věc, kterou úplně přesně nevíme. Ukrajina z rozumných důvodů nezveřejňuje údaje o svých ztrátách. Ze zpráv žurnalistů, kteří byli přímo na místě, víme, že ukrajinští vojáci mají stále vysokou morálku, ale zároveň na profesionální úrovni také nepodceňují ruského protivníka. Máme zprávy, že Ukrajina přece jen netrpí přebytkem zbraní, netrpí přebytkem munice, situace není až tak růžová, potřebuje další západní dodávky. Protože ukrajinská ekonomika utrpěla v principu velmi těžké rány a těžko dokáže podpořit tu zmobilizovanou ukrajinskou armádu.

A Rusko? Jak jste naznačoval, svět oblétají často zprávy či videa poukazující na neschopnost ruské armády, dá se říct, že se v něčem už poučila, změnila taktiku?

První změnou taktiky prošli v principu už na začátku konfliktu, který ani armáda nepojala jako válku, ale spíš takovou velkou protipovstaleckou operaci proti pučistům, kde si mysleli, že jen pozatýkají Ukrajince. Nebojovali podle své doktríny. Snahy dát to dohromady trvaly a spousta věcí nefungovala. Ze všeho nejvíc dvě věci. Jednak logistika a jednak to, čemu se říká combined arms (vševojskový přístup), kdy jednotlivé druhy zbraní postupují společně a vzájemně se podporují tak, aby kompenzovaly své slabiny a využívaly své síly. To je něco, v čem se dokázala ruská armáda minimálně částečně zlepšit. Podařilo se jim to například v průlomu u Popasné, kde vytvořili, řekněme, údernou pěst svých nejlepších dostupných jednotek.

Přesto se mluví o velkých ruských ztrátách, o tom, že jejich jednotky nebudou do několika týdnů v bojeschopném stavu, o velmi pomalém postupu v posledních týdnech. Podle vás je naopak situace na bojišti nyní v mnohém nejhorší od prvních týdnů. Jak to tedy v současnosti vypadá?

Válka se mění v opotřebovávací, kdy se ani jedné z těch stran nedaří dosáhnout velkých průlomů, které by konflikt rozhodly. Takže vrší ztráty. Mluví se o ruských ztrátách, ale Ukrajina, jak zmiňoval prezident Zelenský, také ztrácí 50 až 100 vojáků denně. Když počítáme s nějakým obvyklým poměrem mrtvých a zraněných zhruba 1:3, tak to jsou další stovky zraněných každý den. A i ukrajinská armáda se opotřebovává. Přesto, že se už několikrát mluvilo o tom, jak je na spadnutí ukrajinská protiofenzíva, tak jsme ji neviděli a je otázka, jestli na ni má síly.

Dlouhodobě se mluví o tom, že Rusko už také nevydrží operační tempo, ale oni mají přece jen ještě značné možnosti. V Rusku neproběhla mobilizace, nejede naplno válečná výroba a tohle všechno fyzicky mohou udělat. Je otázka, jestli to mohou udělat politicky. Přesto, že jim sankce komplikují život, tak je nepravděpodobné si myslet, že to, co dokázali vyrábět za Sovětského svazu, nedokáží vyrábět teď. Se sankcemi si dokáží poradit státy jako Severní Korea či Írán, které jsou, při vší úctě, z hlediska průmyslového někde úplně jinde

Je mobilizace skutečně něco, co by dokázalo Rusku dodat čerstvé síly v nějakém kratším čase?

Ono se o tom někdy mluví černobíle – všeobecná mobilizace ano, či ne. Samozřejmě, že pokud by Rusko začalo mobilizovat lidi úplně bez vojenských zkušeností, muselo by je vybavit věcmi ze skladu, které mohou být v ne úplně dobrém stavu, tak to rozhodně bude trvat dlouho. Co ale Rusko může udělat jsou různé formy částečné mobilizace. Oni už trochu mobilizují, byť to nedělají tak, že by lidem nařizovali, aby do armády vstoupili. Nabízí jim velmi lukrativní podmínky. Rusko může například změnit zákony tak, aby mohlo nasadit brance. Částečně mohou zmobilizovat specialisty, kteří jim chybí, lidi, kteří nedávno z armády odešli, protáhnout službu vojákům základní služby a tím si pomoci. Takové částečné posílení může přinést řádově až stovky tisíc vojáků.

Jak si představit opotřebovávací válku? Co Ukrajinu čeká?

Základní charakter opotřebovávací války je v tom, že se tolik nemění kontrola území a zvítězí ten, kdo vydrží déle doplňovat ztráty. Je velká otázka, která z těch stran to je. Rusko ještě má mobilizační rezervy, ale je otázka, zda je může využít. Ukrajina v podstatě mobilizovala co se dá z hlediska zbraní, z hlediska lidí určitě ještě rezervy má, ale potřebuje pro ně zbraně. Ty jí mohou nejrealističtěji dodat západní partneři. Za mě je pro Ukrajinu naprosto klíčové, aby západní pomoc z hlediska zbraní a z hlediska munice vydržela. Bez toho Ukrajina v podstatě nemá šanci v konfliktu dál dlouhodobě pokračovat.