Proč režisér Lordan Zafranović radši žije v Česku

Titův pád vedl k pádu celé jedné civilizace

Proč režisér Lordan Zafranović radši žije v Česku
Titův pád vedl k pádu celé jedné civilizace

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Chorvatský režisér Lordan Zafranović spojil významnou část svého života s Českem. V 60. letech tu studoval FAMU a zažil sovětskou okupaci. Pak se vrátil v půli 90. let, když se stal tvůrcem nepohodlným novému chorvatskému režimu. Zůstal deset let, načež odjel zpět na Balkán, aby tam natočil dokumentární seriál o jugoslávském prezidentovi Josipu Brozu Titovi (zrovna ho reprízuje ČT). A nakonec se zase vrátil do Prahy, kde nyní žije už jako český občan.

V létě se hodně řešilo, jak to má být s přidělováním azylů – a de facto občanství. Vy od dubna máte kromě chorvatského také české. Proč zrovna to?

Těch důvodů je několik. Zaprvé, moje rodina žije v Praze; mám malé děti, dvojčata. Ale chtěl jsem to občanství už dávno, jenže to dlouho nebylo možné. Až když Chorvatsko před dvěma lety vstoupilo do EU, změnil se zákon, což mi umožnilo si o občanství zažádat. Přiznávám, že dalším důležitým důvodem, proč jsem o české občanství stál, je český Státní fond pro podporu kinematografie. Jako cizinec jsem nemohl žádat o podporu, pokud se téma filmu nevztahovalo k České republice. Jako český režisér už ale můžu žádat o podporu i na natáčení filmů, které se k českým reáliím nevztahují. Můžu za ty peníze natáčet v Africe, Himálaji – anebo v mé rodné Dalmácii.

Takhle to máte v plánu?

Ano. Ostatně, už se mi podařilo uspět s dalmátským tématem. Připravuji film Caruso, který nemá žádnou souvislost s českým regionem, historií ani kulturou. Paradoxně právě ten film byl pro mě nejsilnější důvod, proč usilovat o české občanství. Kvůli své tvorbě patřím v Chorvatsku na černou listinu. Mým filmům o lágru v Jasenovci, Okupaci ve 26 obrazech nebo Testamentu (dokument o jugoslávské historii) je společné, že se vyjadřují proti ustašovcům (klerofašistický režim, který vládl v Chorvatsku za 2. sv. války a k němuž se zčásti upínala i ideologie nového státu po roce 1991 – pozn. red.). Ti, když se v roce 1991 vrátili z celého světa do Chorvatska a převzali moc, udělali ze mě démona a nepřítele tehdejšího režimu. Musel jsem z Chorvatska odejít, protože tam pro mě v tu dobu nebylo bezpečně. Jednak kvůli mým filmům, jednak kvůli mým veřejným polemikám s prezidentem Tuđmanem. Ten mi ve své první knize věnovat tři nebo čtyři strany, to bylo hodně. V tu dobu mohla přilétnout kulka odkudkoli.

Byl některý z vašich filmů zakázaný?

Dlouho například Pád Itálie, ani jsem nevěděl proč. Když jsem ten důvod později zjistil, byl jsem překvapený. Novinář, který pro nás při přípravě scénáře zpracovával archivní materiály, přinesl jednou dokument o tom, že jistá Nola Krásná byla odsouzena a po dvou dnech zastřelena pro svůj milostný vztah s Italem. Přišlo nám to zajímavé, tak jsme tu scénu zařadili do filmu a natočili. Jenže se ukázalo, že Nola nebyla zastřelena, nýbrž že z armády odešla s vysokou hodností a státním vyznamenáním. Potom se vdala za jednoho z nejmocnějších admirálů Titovy Jugoslávie a stala se předsedkyní dalmátského svazu antifašistů. Uvedená scéna ji natolik urazila, že se rozhodla film zakázat. Trvalo skoro půl roku, než se nám ten zákaz podařilo zrušit. A třeba film Testament, který jsem natáčel v koprodukci se záhřebskou televizí, tato televize dodnes neodvysílala. Promítali ho po celé Evropě, ale televize, která ho může zadarmo odvysílat kdykoli, ho na svůj program nezařadila. Proč? Protože ten film je protiustašovský a vznikal v době, kdy se ustašovci dostávali k moci. Film, který by mohl těm mladým, již dnes řvou na stadionech ustašovské pokřiky „Za dom spremni!“, ukázat, jak zvrhlá tato ideologie byla. Snažil jsem se dokonce přemluvit premiéra i prezidenta, všechno marné.

Jak se na vás v Chorvatsku pohlíží dnes?

Trochu se to zlepšilo, ale negativní propaganda stále funguje. Dokonce mám jednu negativní zkušenost i z Prahy. Když jsem byl u příležitosti oslavy nějakého státního svátku poprvé pozván na chorvatskou ambasádu, kam mě dřív nezvali právě proto, že u moci byli nacionalisté, povídám novému velvyslanci: „Přichází váš nepřítel číslo jedna.“ On to ale odmítl se slovy, že už to neplatí, v Chorvatsku se změnila vláda a s ní i přístup k mé osobě. Na dvoře velvyslanectví byla nějaká recepce, najednou na mě vyskočil nějaký stařík s nožem a začal řvát, co tu dělám – já, zrádce národa! Nastal obrovský chaos, ochranka ho vyhodila ven, oslava se rozpadla. Byl to jeden z nejstarších ustašovců v Praze, dnes už nežije. Ale představte si to šílenství.

Česko-dalmátský Caruso bude o čem?

Film se odehrává ve Splitu na začátku druhé světové války. Caruso je jedna tamní legenda postavená na velice zvláštním humoru: jednomu opernímu amatérovi se ve snu zdálo, že je lepší zpěvák než Caruso. Bohatá splitská smetánka se toho rozhodla využít a trochu se pobavit, dokonce mu přes kamarádské vazby sehnali pozvání do Metropolitní opery. Celý Split, který v těch letech čítal třicet pět tisíc obyvatel, ho šel do přístavu vyprovodit a popřát mu šťastnou cestu. Připlula obrovská loď se třemi komíny, na niž nastoupil s cílem odjet do New Yorku. Na rozloučenou zazpíval celému městu, lidi mu mávali a přáli úspěch. Místo do New Yorku ale loď jen obeplula město do severního přístavu. Celé město potom přeběhlo těch pět kilometrů a zahrálo přivítání zpěváka v New Yorku. Dokonce mu na celou tu slávu ušili bílý oblek, stejný, jako měl Caruso. A na lodi mu dali jíst zkažené ústřice, takže do toho chorvatského New Yorku přijel úplně posraný. To je ale jen kostra filmu, cílem je ukázat tehdejší Split, obyvatele, atmosféru, humor. Připravili jsme scénář pro desetidílný seriál i pro celovečerní film. Pro mě osobně je to veliká výzva, k tématu mám velice blízko. Jako dítě jsem splitského Carusa znal, s kamarády jsme si s ním hráli. Byl už starý, ale všichni jsme ten jeho příběh znali. Chci na něm ukázat specifika dalmátského humoru, který je v podstatě obrovsky manipulativní.

Věděl ten váš splitský Caruso, že šlo o maškarádu?

Na konci už ano, jenže z toho zešílel. Víte, založil tehdy fanklub Carusa, celý Split mu dával peníze. Ale pořád pod záminkou si z něj vystřelit. Jako kluci jsme třeba přilepili pár dinárů na zem a kolem rozházeli další. Přišlo nám vtipné, když se je potom neúspěšně snažil zase odlepit. On to byl dobrý zpěvák, ale v hlavě to neměl úplně v pořádku. Jako ostatně žádný umělec – já taky nemůžu říct, že jsem normální. Carusa ale zničila provincie, v níž žil. Ve filmu je jedna movitá rodina továrníků, která se před začátkem války pomalu rozpadá. Syn chce napsat román, jenže se mu to nedaří. Rozhodne se proto místo psaní inscenovat své nápady naživo. To on zorganizuje tenhle špektákl s Carusem, to proto má film podtitul „román naživo“.

Chcete ukázat, jak bohatí pro zábavu zničí jiného člověka. Opět se tedy zaměřujete na nebezpečí propagandy?

Přesně tak. Nejhorší na tom příběhu je, že se do komedie s Carusem zapojilo celé město. On byl malý vzrůstem a chodil s vycházkovou holí. Všichni mu tak zlomyslně říkali, že roste. Dennodenně. Začal si tedy hůlku zkracovat, několikrát denně ji seřízl o pár milimetrů, až byla nakonec o pět centimetrů kratší. Nechal se ale tak zblbnout, až opravdu uvěřil tomu, že roste. A přitom měřil pořád stejně, jenom hůlku měl kratší.

Jak jste s přípravou daleko?

Máme hotovou přípravu, scénář přeložený do češtiny, půjdeme s ním na Státní fond a uvidíme, jak to dopadne. Doufám v zapojení francouzské produkce stejně jako v menší účast produkcí z bývalé Jugoslávie. Pokud všechno půjde dobře, věřím, že za nějakých sedm měsíců bychom mohli mít pokrytý rozpočet aspoň na natáčení. Záleží také, jestli se producentovi podaří do hlavní role získat amerického herce Dannyho DeVita, byl by ideální. Pokud bychom sehnali tak slavného herce, najednou bychom hráli úplně jinou písničku.

Vy se pořád vracíte k druhé světové válce, kterou jste nezažil, přitom o válce v 90. letech, již jste prožil, jste nenatočil nic. Ten nepoměr je zjevný, co s ním?

Nic, umělci tvoří svůj svět. Nikdo – ani já – netočí historické filmy kvůli historii nebo době, v níž se odehrávají. Film musí vypovídat o době, v níž tvoříme, a je jedno, jestli je historický, nebo futuristický. Okupaci ve 26 obrazech jsme točili ze strachu, aby se zvěrstva druhé světové války neopakovala. Jenže ona se zopakovala. Kdysi jsme si mysleli, že se nám povedlo natočit tak silný protiválečný film, respektive několik filmů, že už se nikdy nic podobného nemůže zopakovat. Byly to kruté a syrové filmy právě proto, aby si lidi jejich obrazy zapamatovali. Jenže hovno! S následující válkou jsem pochopil, že film nemá žádný vliv. A jestli má, pak maximálně půl hodiny po odchodu z kina. Okupace se totiž stoprocentně zopakovala! Stejný jazyk! Stejné uniformy! Stejní lidé! Všechno stejné, do prdele! Film nemá na společnost sebemenší vliv. My jsme to točili se záměrem, abychom lidem ukázali zvěrstva z roku 1941. A v roce 1991 jsme se na ně koukali znova! Takže jaký vliv ten film měl?! Žádný, vůbec žádný, člověče.

Caruso je návrat k hraným filmům, které jste točil hlavně za komunismu; od 90. let jste se věnoval spíš dokumentu. Čím to?

Situace v Jugoslávii kdysi byla jiná než dnes, umění bylo na vrcholu. Film, malířství, hudba, divadlo i literatura zažívaly skvělé časy. Všude panovala tvůrčí atmosféra. My jsme navíc měli dobrého producenta, Jadran film. Zařídil nám, že jsme třeba mohli odjet na několik měsíců mimo město, do hor nebo k moři. Cestovali jsme, bydleli ve skvělých hotelech, dělali si, co jsme chtěli. A přitom se mohli soustředit na psaní scénáře, pilovat ho, denně o něm uvažovat. To je pryč. Zároveň ale můj život od šestnácti je film. Každý zabere tři čtyři roky života. Třeba posledních pět let života jsem strávil s dokumentem o Titovi. A po této zkušenosti jsem se zařekl, že další dokumenty už dělat nebudu, je to příliš náročné. Jako práce v dole: kopeš, kopeš, kopeš, abys na konci našel trošku zlata.

Našel jste u Tita zlato?

Věřím, že ano. Jsem s tím seriálem docela spokojený, protože v něm vystupují poslední svědci Titova života – staří lidé, kteří už nemají co ztratit, takže mluví otevřeně. Získali jsme tak díky Titovi obrázek historie Balkánu v posledních sto letech. Proto věřím, že pro následující generace to bude zdroj. Momentálně se totiž na Balkáně o Titovi příliš nemluví, třebaže ten člověk je symbolem vrcholu balkánského regionu. Za jeho éry byly sociální podmínky, umění i všechno ostatní na vrcholu. To už se nikdy nebude opakovat, Titův pád vedl k pádu jedné civilizace. Z Balkánu bude nanejvýš malá turistická kolonie s teplým mořem blízko Evropy. Tak to skončí.

Ale vždyť Tito postavil svou politiku na přeskakování Jugoslávie mezi Západem a Východem, udržoval tak napětí. A to v téhle oblasti může fungovat pořád. Pořád tu lze stát mezi NATO a Ruskem a Tureckem.

Tito byl natolik inteligentní, že vytvořil nový blok z nezařazených států. Spíš než o komunismus šlo o formu sociální demokracie. Po jeho smrti ale tohle všechno skončilo. Za něj byla Jugoslávie jednou z největších mocností Evropy – a zůstala by jí, nebýt té strašné války a rozpadu země. Teď tam vládne taková vzájemná nenávist, že spojit už to nikdy nepůjde. My umělci se sice pokoušíme opět vytvořit nějaké mosty a různými koprodukcemi to všechno vrátit dohromady, ale je to složité. Přišli jsme o spoustu diváků. Dřív jsme měli publikum 24 milionů lidí, teď jsou v Chorvatsku jenom čtyři. Přitom pořád se pracuje s tímtéž jazykem.

Vysílal se dokument o Titovi ve všech zemích někdejší Jugoslávie?

S úspěchem běžel všude kromě Srbska, tam směl být vysílán jenom v novosadské televizi. V Srbsku se Tito potlačuje, protože se tam snaží o rehabilitaci Draži Mihajloviče (hrdina nacionalistického odboje, Titův konkurent – pozn. red.). To novosadské vysílání ale stejně sledovalo celé Srbsko. Svým způsobem to připomíná české chování – my to vysílat nebudeme, ale vy to rozhodně pusťte, ať se na to lidi můžou podívat. Přesně jako v Česku: Havel řekne ano, a Klaus z principu řekne ne. Sobotka ano, Zeman ne. Tady pořád funguje určitá „rovnováha“. Proto nikdo nechápe, o co Čechům v politice jde. Vždyť ty postoje jsou diametrálně odlišné. Havel řekl: bombardujte Srbsko, Klaus: vykašlete se na to. Dlužno dodat, že Havlův postoj byla šílenost, kterou může vymyslet jen totálně retardovaný politik. A to jsem ho znal osobně ještě z dob studií, na Hlávkově koleji jsme byli sousedi a každý den spolu chodili na pivo. Bylo to zajímavé období – stejně jako on. Až potom se z něj stal ten šílený americký člověk. I proto je mi bližší Klaus, kterého považuji za jednoho z mála politiků schopných přemýšlet. Moc jich tu nemáte.

Jak vlastně vnímáte situaci v Česku?

Je tu jiný historický kód než na Balkáně, ke všemu se přistupuje jinak. Češi se vždycky pohybovali mezi velkými národy, museli se umět přizpůsobit, naučili se dělat kompromisy. Proto se tu většinou nejde potkat s jednoznačným ano a ne jako na Balkáně. Tady se člověk vždycky dočká názoru, o kterém vlastně vůbec neví, co si myslet. Ony staleté kompromisy holt jsou znát dodnes: v hlavách, v pohybech, ve všem. Zároveň cítím, že po čtyřiceti letech komunismu pořád máte v hlavách potřebu soudit a odsuzovat okolí. Mimochodem, zdejší docela zprasený systém je samozřejmě vidět i na vaší současné tvorbě. Umělec, který nemá proti čemu se bouřit a nedaří se mu postavit společenské objednávce, těžko vytvoří něco přelomového. Proto se tu točí filmy o ničem, chybějí jim konflikty. Chybí tady film s potenciálem být zakázaný. Tady se filmy nezakazují jenom proto, že jsou špatné.

Nemůžete tedy přispět sám? Natočit něco, co spojí vaše schopnosti zakazovaného autora a ten český „inteligentní humor“, který máte na Balkáně rádi?

Skutečně ho máme rádi, proto se taky snažím o to, co na mě zkoušíte. Usiluji o to, zfilmovat scénář s názvem Síla lásky. Je o dvou bratrech, bývalých řeznících, kteří za války utekli z Bosny do jižních Čech, kde si na jednom statku otevřeli jatka a masnu. Protože se jim daří a jsou úspěšní, rychle zbohatnou. Všechno jde jako po másle, dokud se oba nezamilují do stejné ženy, kouzelné zpěvačky z Prahy. Přivedou ji k sobě na statek a začnou o ni soupeřit. Celé je to postavené právě na rozdílech mezi českou a balkánskou mentalitou, humorem, temperamentem. To spojení odlišných kultur, klidné a nekonfliktní české povahy s balkánskou výbušností, dodá celému filmu velký říz.

Spolupráce: Jakub Novosad

13. listopadu 2015