Americký písničkář Kevin Morby natočil album City Music, jsem mu za to vděčný. Ta deska ve mně probudila nadšení, jaké hudební fanoušek zažije, když se setká s něčím dokonalým, co zní naprosto samozřejmě, staře, a přitom osobitě, ne jako replika, ale jako něco strašně povědomého, a přitom úplně nového. Člověka docela potěší, když zjistí, že je takové reakce po všech těch rocích ještě schopen. A vida.

Kevin Morby je ten typ umělce, který je respektovaný, ale nijak moc populární, pro jeho potřeby tak akorát, troufám si odhadnout. Ještě mu nebylo třicet let, pochází z Kansas City, relativně dlouho žil v New Yorku. Hrál tam v kapele Woods, která dodnes vydává pozoruhodné desky, inteligentní a emocionální rock, mírně psychedelický, mírně ovlivněný africkou inspirací. Jedno album natočil s příležitostnou skupinou The Babies (Morby má zjevně sklon pracovat s kapelami, jejichž název je lapidární a lecjakému uchu by mohl znít dokonce natvrdle). Dal se na sólovou dráhu, City Music je jeho čtvrtá deska, v něčem symetrická vůči Morbyho loňskému albu Singing Saw, jež bylo v umělcově diskografii považováno za průlomové, Morby se jím zařadil mezi nejvýznamnější americké písničkáře současné doby.

Je to album velmi „přírodní“, je v něm slyšet rozlehlá americká krajina a taky rozlehlá americká písničkářská tradice, všichni ti Dylanové, Cohenové a Youngové. Morby ale při vší poučenosti není epigon, má vlastní výraz, zpěv obrácený do sebe, písně často natažené a při vší „krajinomalbě“ taky dost introvertní. V hudbě i textech usiluje spíš o neokázalou přesnost než o ohromující rozmach, jsou spíš svědectvím o hledání toho jednoho přesného tónu či slova. A Morby je často nachází, daří se mu dospět k nějaké formě jednoduchosti, která není primitivní a ani nepůsobí urputně, spíš velice samozřejmě a snadně – nic snadného na ní však není.

City Music je Morbyho městská deska, inspirovaná životem v New Yorku a Los Angeles a taky množstvím měst, která projede muzikant na turné. Je to taky jemná, syrová i poetická deska. Je z ní jasně slyšet vliv především newyorských klasiků „pouliční“ hudby Velvet Underground a Lou Reeda, raných alb Patti Smith, možná i Jonathana Richmana a dalších. Drhnoucí ale nijak agresivní elektrická kytara, zpěv v něčem blízký mluvě, v hlase určitá distance člověka, který „tam“ je a zároveň není. Lapidární a odsýpající texty, poučené, a přitom velice osobní. Na City Music je krátký track, na němž zpěvačka Meg Duffyová čte krátký úryvek z prózy skvělé Flannery O’Connorové. Chlapec v něm v autě rodičů poprvé přijíždí do New Yorku, je večer a on vidí to slavné panorama, mrakodrapy a v nich zářící okna a myslí si nejdřív, že je svědkem obrovského požáru.

Morbyho písně v něčem zprostředkovávají podobnou emoci, vjem trochu udiveného svědka, který pozoruje svět, do nějž tak docela nepatří. Nepromlouvá z nich ten znalý vypravěč, jako byl třeba Lou Reed, který zná ty ulice i lidi na nich a oni zas znají jeho. Morby na City Music spíš zaznamenává velkoměstskou samotu. Ne ale v její stísňující nebo rovnou depresivní podobě, spíš jako zasněný stav ducha člověka, jemuž právě přítomnost davu, ten neutuchající newyorský cvrkot slouží jako kulisa, před níž se může uzavřít do sebe a myslet si v klidu na své věci. Být tam a nebýt, vnímat to všechno, a přitom se od toho života cítit oddělený. Vidět místo města oheň a tiše nad tím žasnout. Vznášet se nad ním v plechovce, kam nikdo nedosáhne, a možná ji ani nevidí.

Morbyho deska, často docela svižná, s decentně rozeskřípanou kytarou, má ale nějakou tichou podstatu, plyne po svém a jistě. Jsou na ní jasně rozpoznatelné všechny ty velké vzory, dneska už taky součásti světového hudebního kánonu. Ale ti umělci minulých dob taky zpracovávali nějaké vlivy, z jejich písní byla slyšet tradice, byli jejími pokračovateli a dneska mají pokračovatele svoje – třeba Kevina Morbyho. Měli by na něj být pyšní, protože na jejich základech postavil něco velice osobního, svědectví o nějakém kontaktu, městě, které znají všichni, ale právě takhle ho vidí jenom on. Od nádherného melancholického love songu Come to Me Now po závěrečnou City Lights. Člověk s ním prochází po těch chodnících, jsou mu povědomé, a přesto může mít pocit, že nějakým kaleidoskopem nahlédl do cizího snu.

Kevn Morby: City Music (Dead Oceans Records)