Premiér Sobotka využil slavnostní návštěvy u kancléřky Merkelové (připomínali si 25. narozeniny československo-německé smlouvy o dobrém sousedství) ke kritice německého plánu na zavedení dálničního poplatku. Diskriminuje prý Neněmce, neboť mýto za dálnici zaplatí sice všichni, Němcům se pak nicméně kompenzuje odečtením mýta od silniční, přesněji řečeno automobilové daně.

Má spor v takové záležitosti cenu? Bohuslav Sobotka v kritice německého mýta každopádně na evropské scéně není sám: zatímco česká vláda je teprve ve stadiu úvah, jestli na mýto podá u Evropského soudního dvora žalobu, ta rakouská už podání žaloby oznámila. Ministři dopravy dalších tří sousedů Německa – kromě Rakouska Lucembursko, Holandsko a Belgie – se sejdou 7. června, aby prozkoumali společný postup proti Berlínu. Ale všichni tři kritici z Beneluxu jsou v radikálně jiné situaci než Rakušani a my. U nich jsou dálnice zadarmo pro domácí i cizince, stejně jako je to doposud v Německu.

Naopak v Rakousku, tak jako u nás a na Slovensku (na schůzce s Merkelovou, kde prý se kriticky hovořilo o mýtu, byl vedle Sobotky i jeho slovenský kolega Robert Fico), jsou dálnice zpoplatněné. Takže zatímco dejme tomu při přejezdu německo-belgické hranice smysl pro fér německého řidiče neutrpí, při přejezdu do Rakouska nebo k nám dost možná ano. Ví, že z Norimberku do Rozvadova platil skrze automobilovou daň a na úsek z Rozvadova do Plzně si musí koupit vinětu, zatímco Čech z Plzně do Rozvadova jede na vinětu a zbytek cesty do Norimberku zadarmo.

Požadavek nějak vyrovnat tuto nespravedlnost vzešel pochopitelně z Bavorska, které od posledních voleb staví ve spolkové vládě ministra dopravy, jistého Alexandera Dobrindta – a pro Dobrindta bylo mýto pro osobní auta prestižní osobní projekt. Ten pocit nespravedlnosti nevznikl ani tak z cest Bavorů do Čech, ale do Rakouska a Švýcarska, kam jezdí na výlety a za prací řádově častěji než k nám. Coby volební požadavek bylo mýto formulováno s bavorskou neurvalostí, jíž je tamní CSU schopná: přímo se mluvilo o „mýtu pro cizince“, což jako diskriminace cizinců, v evropském právu zakázaná, samozřejmě zní.

Dobrindt posléze pod tlakem ostatních německých politiků i EU vyvinul systém, kde se mýtné pro cizince maskuje jako mýtné pro všechny, přičemž domácím se peníze snížením daně vrací zpátky. Evropská komise ještě nějakou dobu vznášela výhrady, Německo jí vyšlo vstříc loni na podzim – z pohledu českých řidičů, kteří nějakým kusem spolkové republiky jen projíždějí, je podstatné dodatečné zavedení nižších stupňů mýta, takže nejlevnější sazba je už za dvě eura.

Samozřejmě by bylo příjemnější mít německou hustou a kvalitní síť dálnic dál zadarmo, bohužel s přihlédnutím k podmínkám u nás a v několika dalších evropských zemích se proti Dobrindtovu modelu z principu nedá být jinak než s oním sociálnědemokratickým: Moji voliči jsou zvyklí dostávat cosi zadarmo, tak to bude zadarmo doživotně. Platit budete vy, moji nevoliči.

Německý mýtný systém má i v Německu početné kritiky. Zdá se například, že zvolené technické řešení zajistí asi takovou výnosnost systému jako u nás EET. Taky se skrze Dobrindtovo mýto možná vytváří důležitý předpoklad pro zavedení celoevropského mýta, což je mimochodem podle Der Spiegelu důvod, proč Komise nakonec Dobrindtovi vyhověla. Kdyby Sobotkovi vadilo německé mýto kvůli nebezpečí, že se pak bude snáz zavádět plošně po celé EU, dávala by jeho kritika větší smysl než náznaky diskriminace tam, kde se naopak jedna diskriminace oslabuje. Ale to by bylo takzvaně euroskeptické, něco úplně proti jeho instinktům.