Oč něco působí pitoměji a neuvěřitelněji, o to to může být taky pravdivější

Forejtova aféra a tradice české absurdity

Oč něco působí pitoměji a neuvěřitelněji, o to to může být taky pravdivější
Forejtova aféra a tradice české absurdity

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Aféra kolem bývalého šéfa hradního protokolu Jindřicha Forejta nabírá obvyklé české grády, stává se absurdnější a absurdnější…. a pak na ni všichni raději zapomenou. To bych snad panu Forejtovi i přál. Asi každého, kdo má v krvi jen stopu podezíravosti, muselo napadnout, že ta časová shoda mezi Forejtovým odchodem z Hradu a zprávami o videu, na němž prý úředník ledacos šňupá a i jinak si užívá, nebude úplně náhodná.

Jenomže nějaké indicie, které by to potvrzovaly, se zatím neobjevily. A neobjevilo se ani vysvětlení, co by měl ten tajemný, dejme tomu hradní hybatel Forejtovým znemožněním na veřejnosti vlastně získat. Začalo být přece rozváženo po Praze až v době, kdy měl Jindřich Forejt zapečetěnou kancelář.

Jasně, jsou lidi, kteří potřebují protivníka zadupat do země, v případě toho hypotetického organizátora Forejtova pádu by to asi nebylo zrovna taktické. Prezident Zeman byl referováním o videu s Forejtem dost pobouřen a ten neznámý spiklenec by přece měl usilovat o jeho přízeň. Anebo ne?

Aféra kolem bývalého šéfa hradního protokolu Jindřicha Forejta nabírá obvyklé české grády, stává se absurdnější a absurdnější…. a pak na ni všichni raději zapomenou - Foto: Jan Zatorsky

Moc světla do té věci nevnesl ani včerejší Respekt. Přinesl vyjádření dvou mužů, kteří video nabízeli po pražských redakcích. Jmenují se Miloslav Remeň a Bohuslav Horáček. Ten druhý prý Forejtovi dodával drogy a mladé muže, úředník mu ale údajně dlužil (pokud se v souvislosti s videem debatuje o míře bezpečnostního rizika, skutečnost, že dluží takovýmhle lidem – pokud to tedy je pravda –, by bezpochyby bezpečnostní riziko představovala).

Remeň prý měl nějaké užitečné kontakty (naznačuje, že snad na ministerstvu kultury?!). Nedokáže ale vysvětlit, k čemu je vlastně potřeboval a proč si Horáček nebyl schopný zjistit adresy redakcí sám. Remeňův zájem na celé věci byl vskutku bizarní.

Vede spor o děti s bývalou družkou, která se prý dopouští ohrožování jejich mravní výchovy. Chtěl přesvědčit novináře, aby psali i o jeho kauze. No teda… Nabízet ke koupi záznam užívání drog a sexu za peníze a zároveň se prezentovat jako ten správný garant mravní výchovy dětí je… originální taktika. Ale nechci panu Remeňovi mluvit do života. 

Tady už jednomu přestává sloužit schopnost analýzy. Zjevné je jenom jedno – ti dva pánové se chovají dost absurdně a jejich vysvětlení jsou – alespoň podle toho, co píše Respekt – chatrná a pitomá. Co to ale znamená? Spiknutí v české politice často vypadají v řekněme realizační fázi právě takhle. Stačí si vzpomenout na potetovaného chlapíka známého pod přezdívkou Citron, který měl ve službách Karla Srby zavraždit Sabinu Slonkovou. Nebo na kolorit aféry s bytem nebožtíka premiéra Grosse. Jenomže. Příležitostná a značná absurdnost a pitomost je taky… symptom skutečného života. Oč něco působí pitoměji a neuvěřitelněji, o to to může být taky pravdivější. Posledním východiskem bezradného komentátora bývá bezpečná mantra: Čas ukáže. A on většinou ukáže. A někdy taky ne.    

14. prosince 2016