KOMENTÁŘ LUKÁŠE NOVOSADA

Co vyprávět Západu, aby nás bral vážně

KOMENTÁŘ LUKÁŠE NOVOSADA
Co vyprávět Západu, aby nás bral vážně

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Sledujeme-li dění na našem kontinentu kolem invaze Ruska na Ukrajinu, nutně musíme dojít k závěru, že i díky němu je neustále zřetelné, že jednotná Evropa neexistuje, jelikož pořád platí přinejmenším dělení na její západ a východ. Reálně je to jistěže složitější, ale platnost onoho základního, aťsi zautomatizovaného, půlení si našinec snadno uvědomí, když se rozpomene, jaký dvojkolejný tyjátr předvedla evropská fotbalová federace UEFA při svém vyšetřování nechvalně proslulého mače mezi Slavií Praha a Glasgow Rangers z loňského března.

Když přemýšlím, co jako Východ děláme špatně vůči západním kolegům, mám za to, že málo tvoříme svůj mýtus, málo vyprávíme svůj srozumitelný příběh, který by nebyl konkurentem či kontrapunktem toho západního, nýbrž byl by jeho potvrzením. Byl by dokladem, že taky tady u nás jsme schopni tlustých čar za hnusnými dějinami a následného příkladného a velkorysého soužití mezi někdejšími nepřáteli. Přitom jednu takovou story, která má tu moc, máme před očima.

Musím to vzít zeširoka: v našem hlavním městě Bruselu stojí muzeum Evropské unie, jež ve všech jejích jazycích prezentuje dějiny tohoto sice problematického, ale krásného útvaru. Navštívil jsem ono muzeum před několika lety a nad jeho velkolepostí, moderností a vstřícností k návštěvníkovi odkudkoli jsem užasl. Jmenuje se Dům evropských dějin a nabízí opravdu bohatě vyvedené expozice, při jejichž prohlídce je těžko bránit se pýše, že jsme to po druhé světové válce vzali na kontinentě za správný konec.

Muzeum je vystavěno jako neskrývaný svatostánek, je to pohádková kniha košatého vyprávění bez kazů. Vstup tvoří půlkruhové nádvoří (ačkoliv za to ruku do ohně nedám, možná si to špatně pamatuju a „dvorek“ je u Parlamentaria, které ke komplexu muzea patří rovněž) s velkými plachtami, na nichž – neustoupí-li nějaké aktuální výstavě – jsou fotografie významných okamžiků z dějin Evropy po druhé světové válce včetně hvězdného okamžiku východní Evropy, tedy podzimu 1989. To je však od nás všechno, navíc jsou snad jen poválečný odsun Němců, maďarský rok 1956 a československý 1968. (Protože je EU pokrytecká a tváří se, že do Evropy nepatří, kdo není unijním členem, chyběly v době mé návštěvy kupříkladu balkánské války: ve Slovinsku se zkraje devadesátých let vojensky venkoncem nic nedělo a Chorvatsko ještě nebylo členem.)

Pozorná četba expozice přinese návštěvníkovi mnohé informace, které jistě neznal, a taky několik základních zjištění: zaprvé že výstava se soustřeďuje na západní státy, a o našich východních toho uvádí neporovnatelně méně (ale třeba se to od mé návštěvy zlepšilo). Zadruhé že vznik společné Evropy nebyl tak samozřejmý a hladký, jak se dneska může jevit, nýbrž že to byla hodinářská práce několika lidí, kteří viděli dál a rozhodli se stvořit říši založenou nikoli na násilí, nýbrž na byznysu. Protože peníze mění všechno.

Zázrak z Polska

Velmi mě upoutala četba soukromých dopisů a depeší francouzského ministra zahraniční Roberta Schumanna německému kancléři Konradu Adenauerovi, v nichž se domlouvali, kdy a jak má Adenauer zdržet zasedání své vlády, aby bylo vše připraveno na šrapnel v podobě návrhu vzniku Montánní unie, který měl Adenauer svým ministrům přednést jako v podstatě hotovou věc. Ze vzájemných listů obou státníků bylo patrno, že si oba uvědomují, že pokud se nepokusí Evropu postavit jinak, dřív nebo později se mezi Francií a Německem opět stane problémem průmyslové Porúří. Zapomenout na dějiny a zkusit to jinak, to bylo jejich heslo, třebaže nevyřčené. Je to poučný příběh, jemuž nechybí zvraty, sentiment ani happy end. Výstava to všechno moc pěkně zachycuje.

Nu a teď zpátky na začátek: příběh, který můžeme a musíme vyprávět my Západu, je příběh polsko-ukrajinský. Tolik vzájemné nenávisti, které soužití obou národů provázelo, tolik prolité krve... a pak se v prosinci 1991 stal zázrak: Polsko jako první stát na světě uznalo samostatnou Ukrajinu v jejích vytyčených hranicích. Politici se prostě rozhodli, že výhodnější než připomínat staré křivdy bude dělat „diplomacii bez historie“, jak se tehdy říkalo. Výsledek vidíme také v roce 2022: Polsko je nejaktivnější partner Ukrajiny, pomáhá, dře se, nešetří. Jistěže nejde o romantickou lásku, politika je ryze pragmatické chování. Ale i takové může vést k dobrým závěrům.

Nedávno polský a ukrajinský prezident oznámili úmysl podepsat novou sousedskou dohodu, která by oba státy ještě více propojila. To je nejnovější doklad, že sledujeme už třicetiletý příběh téže velkorysosti, jakou bylo narýsování nového vztahu mezi Německem a Francií v padesátých letech 20. století. Jenom ten svůj málo na Západě povídáme, aby tam pochopili, že v tomto jsme si rovni.

28. května 2022