Včera měla svátek práce, asi většina lidí k ní má rozporný vztah, podobně jako já. Často bývá přepjatě oslavovaná i odsuzovaná. „Dělání“ skutečně nemusí zahnat všechny smutky a působit jako univerzální lék. Stejně ale není prapříčinou všeho zla, zdrojem té existenciální malátnosti, přiotrávené nudy, jež se na současném Západě, zdá se, rozmáhá.

Lidé od středního věku výš v Česku vyrůstali v atmosféře kultu práce. Ve škole se zpívala Píseň práce – „vše, čeho člověk užívá, z šlechetné práce vyplývá, buď práci čest“. V hodinách výtvarné výchovy se kreslily továrny, slova pracující nebo lidé práce měla znít hrdě, přinejmenším zněla zatraceně často. Práce byla nejenom právo, ale povinnost. Opakovalo se heslo „kdo nepracuje, ať nejí“, člověk, který neměl v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, byl ohrožený v lepším případě prostou „buzerací“, v tom horším mohl dostat paragraf příživnictví („Kdo se soustavně vyhýbá poctivé práci a dává se někým vydržovat nebo si prostředky k obživě opatřuje jiným nekalým způsobem, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.“).

Nepracovat, zahálet bylo v oficiální ideologii komunistického Československa na úrovni smrtelného hříchu, byl to symptom neochoty k přizpůsobení se, nápravě, příslušnosti k vrstvám, které pro přicházející utopii nemohou být perspektivní. „Zahaleči ať již jdou,“ zpívalo se pro změnu v Internacionále. Práce byla tehdy jaksi oficiálně modla, jíž bylo třeba se klanět, ta víra v práci ale nebyla moc žitá – navzdory kultu úderníků, rekordů, brigádám socialistické práce. Ty skutečné pracující masy si většinou hleděly, aby se v zaměstnání nepředřely, a vlastně se jim není moc co divit.

Víc než čtvrtstoletí po převratu se situace v něčem obrátila. Jistě, práce, pracovitost jsou pořád v kurzu, společnost, která by oslavovala zahálku en masse, by taky nebyla zrovna životaschopná. Nejpopulárnější tuzemský politik rád zdůrazňuje, že na rozdíl od ostatních „maká“, lidi na to zjevně slyší. Zatímco ale pro radikální levici minulého století byla práce fetišem, zdrojem smyslu, pro tu současnou je to často naopak přítěž, břemeno, od nějž je třeba člověka osvobodit, aby konečně dostal šanci najít sám sebe. Jak to, že nás ovládla práce? A jak s tím souvisí všechny ty nenávistné řeči o flákačích a parazitech na dávkách, které jsou dnes v módě?

Možná je to tím, že pro spoustu z nás práce přestala dávat smysl – přišli jsme o víru, že se pro nás stane zdrojem životní jistoty, profesní hrdosti nebo pocitu stability. K prozření nám stačily nízké platy, arogance šéfů nebo ztráta důvěry v lepší budoucnost. Jenže, a to je klíčové, zároveň nesmíme pomyslet na to, že by to mohlo jít i bez práce. Ze všech stran se ozývá ideologie, která nám přikazuje: Musíš makat! I když jsme mizerně placení, práce nás nebaví a ničí nám zdraví. Cílem je, abychom odložili pochybnosti stranou a pořádně se zdisciplinovali pro další šichtu,“ píše šéfredaktor čteného Alarmu Jaroslav Fiala.

Lepší svět nebude ten, ve kterém budou všichni pracovat a kde již nebude zahalečů. Utopické myšlení dneška se upíná k představě světa, kde se pracovat nebude, nebo se to alespoň nebude muset – třeba díky všeobecnému základnímu příjmu pro všechny. Protože práce, zdá se, zklamala. Nepřinesla smysl života, seberealizaci, pocit naplnění všem, možná ani většině ne. Je proto potřeba mechanismus všeobecného zotročení prostě vypnout, a v získaném čase pak lidé konečně budou mít šanci věnovat se tomu, co jim to vědomí smyslu přinese.

Budou psát třeba básně a články, tvořit zajímavé věci (jako kdyby špatných textů a špatného umění nebylo dost už teď). V něčem se vlastně ti utopisté včerejška a dneška neliší – ve vnímání člověka jako výtvoru systému, který jednou přece musí jít nastavit taky, aby v něm každý došel naplnění, štěstí. V představách včerejška usilovnou prací, v těch dnešních svobodou od ní. Jenomže práce je v tom spíš nevinně.

Představa, že by právě v ní měl být zdroj smyslu lidské existence na zemi, je taky docela nová. Pro většinu lidí a po většinu času práce byla a je způsob, jak se uživit, neumřít hlady, obstarat třeba obživu i pro blízké lidi. Nějaké uspokojení, možná i důstojnost hodně lidí nacházelo a nachází taky v tom, že se uživit dokážou. Jistě má význam mluvit o podmínkách, v nichž někteří lidé v Česku pracují, o přiměřenosti jejich mezd. Představa, že práce zbaveni vzlétneme k výšinám, je ale naivní, svým způsobem i hloupá. Upíná člověka k tomu, aby zdroj svých problémů hledal výhradně mimo sebe. Očekávání, že se systém nějak změní a základní otázky existence díky tomu přestanou pálit, je pomýlená – ať už ta vytoužená změna znamená pracovní povinnost pro všechny, nebo naopak zavržení práce.