Nové verze písní slepého proroka
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Album God Don‘t Never Change, na němž hvězdy americké hudby řekněme střední a starší generace od Toma Waitse po Lucindu Williamsovou interpretují písně Blind Willieho Johnsona, je s láskou, citem a umem provedená hudební pocta. Zároveň ukazuje limity podobného snažení.
Smlouva s ďáblem na křižovatce
Rokenrol už dávno není mladá hudba, má docela dlouhou historii, svůj starověk i mytickou dobu, jež mu předcházela. Žily v ní nadlidské osoby, o kterých se toho zhusta moc neví, hodně se o nich ale vypráví. Jejich hudba byla strhující, jejich osudy krušné a někdy dost dramatické, zůstalo po nich pár písniček a dost otázek. Rokenrol je taky ve svých nejsilnějších chvílích hudba napětí, protikladných puzení – někam nahoru i dolů do pekel, pokud možno zároveň. Tahle tenze je vyjádřená i ve dvou z těch legendárních zakladatelských postav, jmenovcích Johnsonech. Robertu Johnsonovi (1911–38), bláznivě schopném kytaristovi a autorovi někdy dost potemnělých písní, který zemřel v sedmadvaceti; prý byl otráven žárlivým manželem dámy, s níž hudebník na jedné ze svých tancovačkových štací flirtoval. Zřejmě až po jeho předčasné smrti se o něm začalo vyprávět, že svoje umění získal kvůli smlouvě se samotným ďáblem uzavřené na křižovatce někde v Mississippi.
A pak tu byl Blind Willie Johnson (1897–1945), slepý bluesový světec. Skvělý hráč na slide kytaru a fascinující vokalista, který když začal tiše bručet, znělo to, jako kdyby se otevírala země. Ani o něm se toho moc neví, o zrak prý přišel jako malý kluk během divoké hádky otce s macechou, která po Johnsonovi starším ve vzteku chrstla louh a zasáhla chlapce do očí. Písně, v nichž spojoval syrové blues a gospel, hrával na nárožích měst v Texasu, v letech 1927–30 natočil asi třicet svých skladeb – jeho jediné zaznamenané dědictví. Umřel v roce 1945 na zápal plic, který si zřejmě uhnal při požáru svého domu.
Síla věčnosti
Na God Don‘t Never Change jeho písně zpívají výrazné hlasy umělců, jejich tvorba nějakým způsobem vychází z tradiční americké hudby. Jsou to verze jaksi „zkušené“, neošizené, všechno na nich je, jak by plus minus být mělo. Tom Waits v mile rodinné konstelaci (na bicí hraje synek, druhý hlas zpívá manželka) předvede odsýpající verzi skladby Soul of a Man a drsnější John the Revelator, s lehkostí si je přivlastní, zařazeny na nějakém jeho albu by ty dvě písně nijak nevyčnívaly; za každou novou Waitsovu nahrávku by navíc měl být jeden vděčný, zrovna moc jich už možná nebude. Gospelová pěvecká skupina Blind Boys of Alabama podobně naloží s Mother‘s Children Have Hard Time, udělá z ní houpavou a povzbuzující „kostelní“ píseň. Sinéad O‘Connor promění Trouble Will Soon Be Over v trochu „devadesátkové“ retro, nad gradující rytmikou se opakuje kytarová figura jako od U2, ale zní to energicky…
Všichni ti zasloužilí umělci a umělkyně dělají, co mohou, a mohou toho docela dost. Z písní Blind Willieho Johnsona ale dělají jakousi s úctou až pietní oživovanou archiválii...
Samá odpovídajícím způsobem naplněná očekávání. Fakt ale je, že ve Waitsově jaksi standardizovaně syrovém podání se osudový, apokalyptický náboj originální John the Relevator ztrácí, zůstává právě ta dobře odvedená práce. S většinou ostatních skladeb na desce to je podobné, asi by se dalo říct, že přibližují ty staré písně uším dnešního posluchače, zvlášť toho řekněme znalejšího a ne zrovna nejmladšího. Pořád jsou to dobré kousky, zmizela z nich ale jedinečnost. Nějaká její ozvěna je slyšet v nahrávkách, jimiž na album přispěly zralejší dámy – Lucinda Williamsová a Rickie Lee Jonesová. První z nich na podkladu valivého blues rocku nechá svůj mimořádný – hlubší a trochu plechový – hlas, aby náležitě „zavlál“, a dodal tak písním potřebnou impulzivnost a bezprostřednost. Rickie Lee Jonesová v závěrečné Dark Was the Night, Cold Was the Ground zase zpívá jako obrácená do sebe ve stavu jakéhosi ztišeného vzrušení, možná na hranici mentální stability.
Všichni ti zasloužilí umělci a umělkyně dělají, co mohou, a mohou toho docela dost. Z písní Blind Willieho Johnsona ale dělají jakousi s úctou až pietní oživovanou archiválii, vyšperkovanou tak, aby se dala hrát i dnes, aby zapadla. Síla těch původních nahrávek je ale právě v tom, že dnešní nejsou. Je v nich kouzlo dávno ztraceného okamžiku, kdy si před mikrofon z krámu s deskami v nějakém zapadákově sedl mladý slepý muž, který to nikdy mezi „zasloužilé“ nedotáhl, zazpíval to svoje a zase zmizel někam do krajiny svojí všední a v něčem možná kruté existence. Protože rokenrol je sice stará hudba, to nejlepší z něj je ale spojeno s nějakou chvílí, momentem, jenž svou silou dokáže přenést snad až do věčnosti.
God Don‘t Never Change : The Songs of Blind Willie Johnson (Alligator Records)