Když i média v jednom z nejméně náboženských států na světě, tedy v České republice, informují o něčem církevním, zpravidla to bývá velká věc, pomineme-li zprávy, že papež František upadl v papamobilu a má na hlavě bouli. Zpráva, že konzervativní teologové obvinili papeže z kacířství, což se stalo naposledy v roce 1333, mezi „pikošky“ tohoto druhu určitě nepatří. Zase tak jednoduché, jak to vidí tiskové agentury, to samozřejmě není. Correctio filialis de haeresibus propagatis, jak zní celý název dokumentu, původně obsahoval jeden dopis a dvaašedesát jmen (jejich počet mezitím narostl). Neobsahoval obvinění papeže z kacířství, nýbrž sedm heretických tezí. Jejich obsah je lidem, kteří se o teologii nezajímají, prakticky nepřetlumočitelný. Signatáři zároveň vyjadřují svou věrnost církvi, ujišťují papeže o svých modlitbách a prosí ho o požehnání.

Mezi signatáři jsou i dva Češi – filozofové, Lukáš Novák z Ústavu filozofie a religionistiky FF UK v Praze a Petr Dvořák z CMTF UP v Olomouci, a také dva slovenští kněží: Jozef Hutta, působící ve francouzském Sospelu, a Peter Mášik, dogmatický teolog z Bratislavy. Autoři „Correctio“ sdružení kolem oxfordského profesora Josepha Shawa sice signatáře z řad biskupů a kardinálů původně nechtěli, když se však dodatečně přihlásil čtyřiadevadesátiletý americký biskup a někdejší válečný veterán René Henry Gracida, zřejmě ho nedokázali odmítnout. Seznam signatářů je tak trochu pel-mel, většinu podepsaných tvoří akademici, obvykle teologové a filozofové, je mezi nimi i bývalý ředitel Vatikánské banky Ettore Gotti Tedeschi, dodatečně se připojila řada katolických duchovních ze všech kontinentů. Dopis podepsalo i několik žen.

Jelikož znám některé signatáře osobně, nemohu být plně objektivní, pokusím se však alespoň rámcově popsat, co se vlastně v církvi děje. Za palcovými titulky o „obviněních z kacířství“ se před zraky čtenáře ukrývá vnitrocírkevní boj trvající nejméně od mimořádné synody o rodině konané v Římě před třemi lety. Progresivní biskupové ze zemí západní Evropy a Jižní Ameriky tehdy vystoupili ve prospěch změny církevní praxe ve vztahu k lidem, kteří žijí v takzvaných neregulérních svazcích, postaru „v hříchu“. Změna se měla týkat především znovusezdaných rozvedených, někteří biskupové chtěli také otevřenost vůči homosexuálům žijícím v partnerství. Více než samotné návrhy konzervativce vyděsil postoj papeže. Ten od začátku dával najevo, že jeho srdce bije spíše s progresivními účastníky, a když jejich návrhy synoda zamítla (nezískaly kvalifikovanou většinu), nechal je přesto zařadit do dokumentu Relatio post disceptationem, který měl sloužit jako podklad pro řádnou synodu.

Prakticky stejnou formu jako dnešní „Correctio“ měl v době mezi synodami list s názvem „Synovská výzva“ (Filial Appeal). Téměř osm set tisíc věřících, kardinálové, biskupové, kněží a teologové tehdy papeže žádali, aby řekl „jasné slovo“, a rozptýlil tak „všeobecný zmatek“ vzniklý po mimořádné synodě. Poměrně vysoký počet podepsaných kardinálů a biskupů (201), jakož i množství nashromážděných hlasů věřících z celého světa, sice vzbudil odezvu ve sdělovacích prostředcích, papež se na ně ale rozhodl nereagovat. Stejně dopadla iniciativa pěti set britských kněží, kteří otevřeným dopisem prosili papeže o „jasné a rozhodné“ prohlášení ohledně církevního učení o manželství a sexualitě. Mezi signatáři se tehdy objevilo mnoho afrických, indických a polských kněží působících na britských ostrovech. Ani oni se odpovědi nedočkali, část však pocítila dopady „v jistých formách perzekuce“ ze strany progresivních biskupů.

Na druhé synodě konzervativci zmobilizovali všechny síly. Ještě před synodou vydali několik knih (do jednoho sborníku přispěl i Dominik Duka), na druhé straně vyšla jen brožura progresivního kardinála Waltera Kaspera, a postavili se také proti „manipulaci synody“ ve prospěch liberálů. Zřejmě ve víře v „zásah shora“ vyslalo třináct kardinálů Františkovi prosbu, aby manipulacím synody zabránil. Dopis unikl na veřejnost a je zřejmé, že papež na něj nereagoval. Na závěr synody naopak pronesl projev, v němž pokáral „obhájce litery, idejí a formulací“. Synoda přinesla všechno, jen ne „bratrskou atmosféru“, o čemž svědčí například následující malá epizoda: konzervativci se na synodách mohli opřít o silnou hráz afrických biskupů a kardinálů, prakticky jedním hlasem odmítající veškeré změny. Liberální nevoli k Afričanům naplno projevil již zmíněný kardinál Kasper, když africké účastníky ponižoval před britským novinářem Edwardem Pentinem, aby vzápětí popřel, že se o nich vůbec vyjadřoval. Pentin si však Kaspera tajně nahrával.

Po druhé synodě, která skončila patem, se situace zdánlivě uklidnila. Jednalo se ale o klid před bouří, čekalo se totiž na papežský dokument. Amoris laetitia (Radost z lásky) přinesla ještě větší zmatení. Odpověď na otázku, zda znovusezdaní v nových svazcích mohou přistupovat k přijímání, vtěsnala do jediné (a mnohoznačné) poznámky pod čarou. Záměrně. Rozostřovací techniky jsou hlavní taktikou Františkova pontifikátu. Proto je velmi těžké „chytit jej za slovo“, což je také významným nedostatkem „Synovského napomenutí“. Je přitom zřejmé, na které straně sporu papež stojí. Uniklý – a zřejmě úmyslně uniklý – dopis argentinským biskupům, v němž pochvaluje liberální interpretaci dokumentu, nemohl nechat na pochybách nikoho. Argentince následovali Němci či Belgičané, proti se jasně postavili Poláci, Kazaši nebo Afričané.

Proti štěpení se ozvali čtyři kardinálové – němečtí Joachim Meisner a Walter Brandmüller, Ital Carlo Caffarra a Američan Raymond Leo Burke. Všichni mimochodem patřili k blízkým spolupracovníkům dvou předchozích papežů. Poslali papeži „pochybnosti“, tedy dubia, pět otázek, jejichž zodpovězením se měl zmatek v církvi vysvětlit. Těžko říct, zda vůbec věřili, že jim papež kdy odpoví, každopádně se tak nestalo. Kardinálové proto dubia zpřístupnili široké veřejnosti. I v tomto případě se jednalo o akt bezprecedentní v moderních církevních dějinách. Caffarra a Meisner se dříve než odpovědí dočkali kondolence, zemřeli totiž necelé dva měsíce po sobě v červenci a září letošního roku. Caffarrovi podle papežova italského kritika Socciho „puklo srdce smutkem“, odvolaný (nepotvrzený ve funkci) prefekt Kongregace pro nauku víry Gerhard Müller zase před smrtí hovořil s Meisnerem, který byl z jeho odvolání prý „velmi smutný“. Müller dnes požadavky „čtyř kardinálů“ víceméně otevřeně podporuje.

Nejnovější iniciativa papežových kritiků je předem odsouzená k neúspěchu. Nelze ale neocenit odvahu signatářů, zejména duchovních a vyučujících na teologických fakultách. Mohl by je snadno postihnout osud rakouského filozofa a osobního přítele papeže Jana Pavla II. Josefa Seiferta, kterého kritika „Radosti z lásky“ stála místo na katolické univerzitě ve Španělsku. Skutečným adresátem „Synovského napomenutí“ jsou tak budoucí generace a příští papežové, kteří se s dědictvím Františkova pontifikátu budou muset nějak vypořádat. Katolíci se zatím mohou těšit jistotě zakotvené v samotné podstatě víry, že všechno nakonec dopadne dobře.