Na záložce knihy Matouš, výboru z deníkových záznamů významného českého kritika Jiřího Cieslara (1951–2006), je společné foto autora a terapeuta Matouše Řezníčka, po němž je výbor pojmenován.

Je to obraz velmi výmluvný. Jsou na něm učitel a žák, guru a následovník. Zamyšlený Řezníček v otcovském gestu objímá Cieslara kolem ramen a ten jako kdyby byl tím dotekem požehnávaný, ve tváři výraz tichého vytržení člověka, který je v přítomnosti ducha a je za to vděčný. Obraz spojení, blízkosti, která ale může mít blízko k naprostému podřízení se nebo závislosti.

Jiří Cieslar na té fotografii může působit jako obsazený do neodpovídající role. Tou autoritou by přece měl být on, veličina pražského intelektuálního života. Filmový kritik, kterému se dařilo posouvat tu disciplínu k hranici umění, učinit ji při vší pronikavosti i velice osobní. Cieslarova subjektivita, neexaktnost jistě nebyly a ani nemohly být nějakou univerzální metodou, prázdné místo, jež v české (nejenom) filmové kritice a publicistice Cieslarovým dobrovolným odchodem vzniklo, je i po deseti letech zřetelné.

Jistota špatného konce

Cieslar měl hluboký zájem o deníkovou literaturu, v roce 2004 vydal obsáhlou knihu Hlas deníku, deník si také celý život psal. Po jeho sebevraždě našla rodina v Cieslarově počítači soubor Matouš, v něm záznamy z posledních tří let kritikova života. Nejstarší syn Jiří chtěl text vydat hned, nakonec se dědicové dohodli, že deset let počkají. I po té pauze se ale ozývá, že Cieslarovy zápisky měly zůstat nepublikovány – z ohledu na city lidí v textu zmiňovaných i na zesnuvšího autora. Nemohu říci, že bych měl po přečtení Matouše v téhle otázce jasno. Nemalá část záznamů působí jako terapeutická pomůcka, zápisy vyslechnutého pro případ, že by se k němu pisatel chtěl někdy v budoucnu vrátit. Pro Cieslarovy kritické texty byla charakteristická pečlivá (a v horších momentech přepečlivá) stylistika, při četbě některých pasáží Matouše se vtírá myšlenka, že by si jejich autor – pokud by si skutečně připouštěl jejich budoucí publikaci – styl hlídal trochu víc.

Záznamy z Matouše se svým významem, silou asi nerovnají deníkovým zápisům Jana Zábrany, Pavla Juráčka či Jana Hanče, které čtenáři umožňují vidět známý svět jinýma očima, prožít ho s někým druhým. Cieslarův pohled je z větší části obrácen dovnitř, Praha počátku století do něj doléhá spíš z dálky – alespoň většinou. Je to text v mnoha ohledech obtížný. Četba cizího deníku je v něčem paradoxní zážitek. Za normálních okolností bývá čtenář za autorem pozadu. Kdo psal, ví víc, například jak to všechno dopadne. Zápisky Jiřího Cieslara se čtou těžko také proto, že víme, jak to dopadlo – skokem z okna bytu v Plavecké ulici. Čtenářova „poučenost“ je o to bolavější, že Cieslarův text je nesen často až zoufalým úsilím právě takový konec odvrátit.

Na počátku roku 2003 se ten cíl Jiřímu Cieslarovi asi zdál naplnitelný. Skoncoval s pitím a prášky, jeho zápisky svědčí o až manickém zaujetí změnit se, konečně svůj život zvládnout, nespadnout znovu na dno „koridoru“ deprese. Jeho zápisky z toho období jsou také ilustrací soudobého českého duchovního hledačství. Zkouší všechno: jógu, meditaci, tarotové karty… Není v tom ohledu výjimečný, při setkáních s přáteli často probírá, co řekla jejich astroložka, kartářka, co se na kineziologickém sezení dozvěděli o svých minulých životech… I přechod od zápisníku k počítači chápe jako krok k novému životu, těší se ze svého „barevného Wordu“ a „přítele notebooku“, pozdější zápisy jsou oddělovány velmi necieslarovskými smajlíky.

Především má ale Cieslar terapeuta Matouše, jehož slova obsáhle zaznamenává a nad jejich pronikavostí průběžně a květnatě vyjadřuje užaslé nadšení, ještě umocňované pisatelovou reflektovanou a celoživotní potřebou otcovské figury. To vše občas proloženo citáty rozličných autorit ezoterického duchovna, vybíravý kritik Cieslar jako kdyby v téhle oblasti bral všechno nebo skoro všechno. V něčem jeho texty přesně (jakkoliv spíš bezděčně) vyjadřují rozpor soudobého českého spirituálna, často motivovaného – alespoň navenek – potřebou jít vlastní cestou. Ta ale zhusta vede k podřízenosti vůdcovské autoritě v míře až neobvykle silné. Cieslarovy zápisky především na prvních 100–120 stranách Matouše mohou působit… všelijak. Jsou to ale slova muže, kterému jde o všechno. Taky o lásku, dlouze popisuje peripetie vztahu s o dvacet let mladší ženou, v němž vidí šanci na asi poslední veliké vzplanutí. V myšlenkách se vrací k rodinnému životu a dalším vztahům, jejichž zachycení by potřebovalo trochu složitější graf, ke studentům na katedře filmové vědy, již v té době vedl…

Nešetrně řečeno – text Matouše je tím silnější, čím méně je v něm Matouše. A čím více v něm je Jiřího Cieslara, muže jemných mravů a dramatických vnitřních hnutí, schopného evokujícího popisu a někdy i pobaveného nadhledu nad sebou. Konec jedné své love story zaznamenává: „… proč si volím takové ženy. Děs. Poté jsme seděli mlčky asi hodinu v kavárně. Na závěr řekla: ‚opravdu ne‘, ač mi to za ni už asi desetkrát předtím řekl Matouš. Poprvé jsem měl pocit, že je opravdu cvok. Pravda, myslel jsem, že by ještě jedna soulož bodla. Dost!“ Jiřího Cieslara, jehož nejsilnější stránkou bylo psaní v dialogu s dílem či osudem někoho druhého, což se ukazuje v jímavé pasáži, v níž popisuje analogii svojí situace a osudu hrdiny Allenova Manhatannu. O vztazích v deníku píše více než o psaní a vůbec práci, právě ty jsou v jeho životě asi rozhodující, jeden ze sestupů do „koridoru“ přičítá svému odchodu z Literárních novin po roztržce v redakci.

Vervu zápisků z úvodu knihy střídají vysílené záznamy ze dnů, kdy Cieslar sestoupil do „koridoru“, mezi těmi lapidárními záznamy, jež ze sebe pisatel musel dostat z posledních sil ochromené vůle, jsou ta nejtíživější a nejsilnější místa Matouše. „Najednou cenná potřeba světla ze svíčky. Na ulicích hustá tma už po čtvrté hodině, lampy svítí zlatavě.“ A čtenář samozřejmě ty řádky vnímá jinak, ví, co je za horizontem a že ten je už hodně blízko. Potěší ho, když Cieslar pobaveně popisuje nový vztah s, řekněme, značně nekompatibilní partnerkou. „… je to teď mně blízká bytost, která je obětavá, zřízená, snad docela dobrá duše, absolutní pošuk, fabulátorka jako Hemingway, ale větší srandu jsem s nikým nezažil.“ A čtenář cítí vděk za tu trochu legrace, Cieslarovi na chvíli projasnila cestu k poslednímu z jeho koridorů. „Je ráno, pořád bílo, Jakub se za mnou na zemi probudil. Už nechci trpět. Běloba ulic, zatím neposkvrněná městskou nečistotou, vyvolává vzpomínky na těch pár dnů, co jsem strávil na horách. Vlhnou oči. Živote, co s tebou? A to jsem přece já.“ Jeden z posledních zápisů, brzy už stránka zůstane výmluvně bílá. Pro útěchu se člověk vrátí k popisu snu, v němž Cieslar viděl znamení blížícího se sestupu. Na vizi, která ho přivedla do úzkosti, je totiž cosi hluboce uklidňujícího. Třeba ta jistota špatného konce nebyla úplně oprávněná. Ten skutečný konec může být někde jinde, nějaký jiný.

Jiří Cieslar: Matouš, deník z let 2003–2006. Torst 2015, 516 stran.