Ocel, elektrárna a čínský drak. Dokonalé šílenství
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Nedávno jsem si v jednom textu k pražským demonstracím proti servilitě českých hostitelů vůči Číně neodpustil drobnou jedovatost a napsal, že pro plochost jistého typu českého poštěkávání na Čínu je typický Martin Bursík.
Tento prominentní účastník demonstrace, autor českého zákona o obnovitelných zdrojích, a tedy spoluviník solárního boomu ztělesňuje člověka, který se v jedné osobě dokázal nejdřív zasloužit o oslabování Evropy a jejího průmyslu, a teď nesnese pohled na to, jak se zesláblá Evropa koří před čínským obrem (tři čtvrtiny fotovoltaických panelů za solárního boomu do Evropy byly Made in China). Souvislost byla shledána lehkou a urážlivou. Zkusím ji tedy doložit na jednom čerstvém příkladu z evropského zahraničí.
K našim debatám o tom, zda Peking za investice do české ekonomiky bude vyžadovat politické službičky uvnitř Evropské unie (viz Salon a text Martina Hály Krtek na Hedvábné stezce, Týdeník Echo 14/2016), se vyplatí sledovat dění kolem ocelárny Port Talbot ve Walesu. Ta patří největšímu výrobci oceli v Británii, indickému koncernu Tata Steel. Indové oznámili, že tam prodělávají milion liber denně a svého britského provozu se nějak zbaví, buď že ho prodají, nebo zavřou. V podniku pracuje 15 tisíc ze zbývajících 24 tisíc pracovníků v britském ocelářství, takže se z osudu podniku obratem stalo prvořadé politické téma. Majitelé Tata Steel marně vysvětlují, že v Británii je příliš drahá elektřina a že už se prostě nedalo konkurovat dovozu levné oceli z Číny, která těžký průmysl masivně dotuje.
V tu chvíli se vyjevilo, že britská vláda v EU poslední tři roky blokuje dovozní cla na čínskou ocel. Cla žádají Francie, Německo, Španělsko, nicméně Londýn poskládal blokační menšinu. Dnešní čínští vládci po velkém kormidelníku Maovi zdědili posedlost výrobou oceli jako klíčového ukazatele ekonomického rozvoje, s rozvojem ocelářství to ale nějak přehnali. Číně patří téměř polovina světové produkce, domácí poptávka je nasycená a ohromný nadbytek se vyváží za pomoci státu za hranice. Přesto i v Číně hrozí propouštění v těžkém průmyslu a ty síly v Evropě, které udržují příznivý dovozní režim pro čínskou ocel, objektivně pomáhají politbyru v Pekingu, aby aspoň oddálilo sociální bouře doma.
Jistěže nízké tarify na dovoz oceli pomáhají v Evropě neocelářskému průmyslu a zákazníkům, taky že se Londýn ohání ideály volného obchodu. Nicméně každý ví, že v tomto případě nejde o volný obchod, že Cameronova vláda splácí závazky té čínské, která se uvolila investovat v přepočtu 220 miliard korun do stavby jaderné elektrárny Hinkley Point C. Tu měl původně postavit a provozovat francouzský státní kolos EDF, nicméně od chvíle, kdy byl energetický trh v Unii rozvrácen masivními dotacemi do obnovitelných zdrojů, je cena silové elektřiny na burze uměle držena tak nízko, že masivní investice do jaderných elektráren jsou riskantní a i manažeři státních firem v Evropě se jich bojí. Peking se svou vládou jedné strany a třemi biliony dolarů zahraničních rezerv takové ohledy brát nemusí, odtud závazek vstoupit do Hinkley Pointu po boku Francouzů a získat v něm třetinový podíl.
Už to je prvotřídní důkaz toho, jak přímočará může být cesta země s bláznivou zelenou politikou k politické závislosti na cizí mocnosti. Ale vrcholu absurdity bylo dosaženo teprve v minulých dnech zjištěním listu Sunday Express, že ocelářský velkokomplex v čínském Wuhanu dostal před pěti lety 50 milionů eur půjčky od Evropské rozvojové banky. ERB poskytuje tzv. měkké půjčky s netržními úroky a dlouhou dobou splatnosti, dělá to k podpoře politických cílů EU. Přitom Wuhan svou produkcí přímo konkuruje Port Talbotu a Evropská komise má prý na něj speciálně spadeno. Celkově Evropská rozvojová banka poskytla čínskému ocelářství 100 milionů eur, oficiálně na nákup nových technologií, tak aby obšťastněné podniky snížily své emise skleníkových plynů. Proč je ale EU ochotna tyto náklady nést sama, a čínské vládě tak uvolňovat ruce k dumpingu?
Resumé celého příběhu: v Evropě si schválně energii zdražujeme (politika 20/20/20, tedy do roku 2020 o 20 procent snížit emise skleníkových plynů, zvýšit energetickou účinnost a podíl obnovitelných zdrojů; zní to jako typická maovština, bohužel je to oficiální politika EU). Národním vládám nedovolíme, aby svým firmám pomáhaly, neboť v EU není státní podpora dovolená, ale tutéž nedovolenou státní podporu budeme dělat ve prospěch jiného státu, na který pak následně budeme chtít uvalit cla. To by jeden nevymyslel.