Po hrůzách, jako byla masová vražda v Orlandu na Floridě, prvotní šok rychle vystřídá ptaní se po příčinách. Je to naprosto pochopitelné, logické, dává to smysl. Také je v tom možné vidět vyjádření potřeby strašnou událost zkrotit analýzou, zařadit a srovnat to, co může být zařaditelné a srovnatelné jen těžko, pokud vůbec.

Děs tímhle způsobem může být nějak zkrocen, změněn v důsledek rozpoznatelných vnějších příčin, které mohou být odstraněny nebo aspoň nějakým způsobem potlačeny, ošetřeny. Mechanismus společnosti se přenastaví a už třeba nebude vyrábět takové hrůzné zmetky; nebo jich alespoň nebude tolik. Navíc tohle hledání důvodů umožní identifikovat nějakého živého viníka (střelci typu Omara Mateena svoje řádění většinou nepřežijí), někoho, kdo by měl pykat nebo být alespoň odsouzen veřejným míněním.

V něčem paradoxní je, že největší hlad po odpovědích média i jejich publikum zažívají ve dnech bezprostředně po tragédii, kdy toho o pachateli a jeho světě ještě není příliš známo. Docela často se proto předkládají tvrzení založená spíš na ideologickém přesvědčení mluvčího než na detailní znalosti věci. O týdny a měsíce později, kdy už je třeba o osobě střelce známo hodně, ale bývá obecenstvo zhusta zaujato něčím úplně jiným. Navíc obraz vrahovy psýchy, který postupem doby vytane, se může vymykat jednoznačným soudům, potřebě vyvodit poučení a podle něj pak jednat. V případě Omara Mateena je to obtížné už teď, respektive se těch příčin, kořenů nabízí nějak moc. Vraždil, protože byl muslim? Protože se na webu setkal s radikální propagandou? Protože jsou ve Státech dostupné zbraně? Protože se nedokázal vypořádat s tím, že je sám homosexuál? Protože Amerika je fixovaná na mužskou dominanci?

Otázky z Columbine

Výmluvným případem, kdy podobný způsob nalézání příčin nakonec k ničemu nevede, je Eric Harris, jeden z dvojice vrahů, kteří stříleli na střední škole Columbine v americkém Coloradu. V dubnu 1999 tam spolu s Dylanem Kleboldem zastřelil dvanáct studentů a studentek, svých spolužáků a jednoho učitele. Byl to nejkrvavější zločin historie na americké střední škole. Zároveň byli Harris s Kleboldem v určitém smyslu neúspěšní. Vraždící studenti měli v plánu překročit tehdejší „rekord“ v počtu obětí teroristického útoku na americké půdě, zabít víc lidí, než dokázal Timothy McVeigh bombovým útokem v Oklahoma City. Střílení mělo být předehrou pro bombové útoky na místech, kam předpokládali, že budou lidé po útoku utíkat. Harris a Klebold ale na bombách naštěstí špatně zapojili časovače a k žádné explozi nedošlo.

Vraždění na Columbine rozpoutalo velkou debatu. Známý aktivistický filmař Michael Moore natočil snímek Bowling for Columbine, v němž odpovědnost za střelbu připsal americké obsesi zbraněmi a lobby jejich vlastníků. Masakr inspiroval i režiséra Guse Van Santa, který ho (aniž by postavy a školu jmenoval) zpodobnil v meditativním lyrickém filmu Slon. Dotýká se v něm i všelijakých vysvětlení masakru, jež se ve dnech po něm objevovala. Harris a Klebold se škole mstili za to, že v ní byli šikanovaní. Podepsal se na nich zhoubný vliv násilných počítačových her nebo temné hudby zpěváka Marilyna Mansona. Že vrahové patřili k jakémusi gotickému gangu, trenčkotové mafii. Byli nacisti, a proto útočili v den Hitlerových narozenin. Byli rasisti. Snažili se zabíjet hlavně studenty, kteří patřili k menšinám.

Ukázkový psychopat

Později se ale ukázalo, že pravda je jistým způsobem jednodušší, ale taky znepokojivější a méně uchopitelná než všechny tyhle teorie. Eric Harris zřejmě byl kluk zlý až do morku kostí, nepotřeboval vnější příčiny. A Dylan Klebold byl dezorientovaný a dostal se do sféry Harrisovy dominance. Iniciátor vraždění ve škole nijak netrpěl, neměl se jí ani spolužákům za co mstít, mezi studenty zapadl, děvčata ho prý měla docela ráda. Školu si útočníci coby cíl nevybrali z nějakého symbolického důvodu, ale protože byla prostředím, jež znali, dokázali se v něm pohybovat a logisticky náročný plán v něm připravit.

Po masakru byly nalezeny Harrisovy deníky, zapsal do nich mnoho nenávistných tirád. Podle amerického novináře Davida Cullena, který o tragédii napsal velice fundovanou knihu, se ale nedá říci, že by se Eric Harris dopustil zločinu z nenávisti. K obětem ji necítil, necítil k nim totiž vůbec nic. Velmi pravděpodobně to byl ukázkový psychopat. Jakkoliv slovo nenávist často používal, ve skutečnosti jím vyjadřoval spíš opovržení. Nebyl to mladík, jehož by ústrky dohnaly k zoufalství, v němž by se začal mstít. Nad všemi ostatními se cítil nadřazený, pokud nenáviděl, pak proto, že bral jako křivdu to, že musí koexistovat na světě se všemi těmi nesnesitelnými idioty. „Víte, co nenávidím!!!? Hloupý lidi!!! Proč musí být tolik lidí tak hloupých!!!? Víte, co nenávidím!!!? Když lidi špatně vyslovují slova, a ani o tom nevědí...“A ten svět plný pitomců si v jeho očích zasloužil být potrestán za to, že bránil v rozletu Erica Harrise, měl být omráčený hrůzou z jeho moci. Zakládal si na tom, že v jeho okolí nikdo netuší, jak moc černé myšlenky se mu honí hlavou. Dokázal velice přesvědčivě lhát a byl na to pyšný. Občas lhal, i když pro to neměl žádný praktický důvod, jenom proto, aby si potvrdil nadřazenost nad hlupáky okolo, které snadno dokáže zmanipulovat, aby mu věřili. Když se dostal do průšvihu, dokázal velice přesvědčivě předstírat lítost.

Kdo by si kladl otázku, co v životě Erica Harrise mělo být jinak, aby k masakru ve škole nedošlo, dost možná by nepřišel vůbec na nic. Jeho zločin neměl nějakou vnější příčinu, zlo v něm přicházelo zevnitř (jeho spolupachatel Dylan Klebold byl zřejmě jiný případ). Nikdo nemohl nic udělat líp, nikdo se vůči němu nijak výrazně neprovinil, netraumatizoval ho, nediskriminoval ho. Nenasadil mu do hlavy zlé myšlenky. Eric Harris to nepotřeboval, sám byl zlý dost a dost. Zemřel ve chvíli, kdy už mu muselo být jasné, že jeho velikášský plán nevyšel, bomby nevybuchly, prakticky prázdná škola už byla obklíčená policií. Klebold a Harris se zastřelili, studenti, kteří se před nimi schovávali zamčení v odpočívárně knihovny, slyšeli, jak si před výstřelem odpočívají. „Raz! Dva! Tři!“ Jako když kluci hrají kámen, nůžky, papír.