Polsko je už deset roků ve středovýchodní Evropě podobnou anomálií, jakou představovaly české země někdy do roku 1996 – po implozi postkomunistů u našich severních sousedů chybí silná levicová strana, a tak se politické drama odehrává uvnitř občanského, řekněme pravicového, tábora. Konflikt, dlouho personifikovaný jmény Donald Tusk a Jaroslaw Kaczynski, má hluboké kořeny a vine se vlastně od prvních měsíců svobody. Existuje k němu i rozsáhlá literatura, která asi nebude příliš překládána do češtiny, neboť pozorovatel zvenčí rychle zabloudí v moři polských epizod, sporů, jmen, zkratek – nicméně základní linka vysvítá jasně. Je jí spor o zacházení s komunisty a o rychlost dekomunizace, který se zvláštním způsobem překrýval s kulturním dělením na intelektualistickou, liberální opozici z velkých měst – a lidovější, katoličtější, konzervativnější zbytek (to, že byli liberálové typu Adama Michnika ve světě známější, ještě neznamená, že byli početnější). Michnikovský tábor začal roku 1989 pošilhávat po strategickém partnerství s reformovaným křídlem komunistické strany, poněvadž v něm viděl spojence proti předpokládané klerikalizaci země. Lech Walesa po svém vstupu do politiky povlával mezi oběma tábory. Nejprve je instrumentalizoval ve svůj prospěch a rozehrával proti sobě, posléze – s tím, jak jeho politická hvězda pohasínala – ho používaly oba tábory ve své neutuchající bitvě. To je základní schéma, v němž se autoři pohybují.

Za pozornost stojí především kniha Roberta Krasowského Po poledni (Po południu. Upadek elit solidarnościowych po zdobyciu władzy, Varšava 2012). Walesa vychází Krasowskému jako politik, jehož hvězdná hodina kulminovala nedlouho předtím, než se na podzim 1990 (téměř rok po Havlovi u nás) stal prezidentem. Byl to Walesa, kdo dřív než jeho protivníci překonal údiv nad tím, jak lehce se komunisti vzdali monopolu na moc, a společně se svými spolupracovníky bratry Kaczynskými prosadil vládu bez komunistů a prezidentské volby a v nich sebe. Později, už v prezidentském paláci Belveder, se s Kaczynskými, kteří i teď trvali na avizované dekomunizaci, střetl. Skončilo to jejich odchodem a vzájemným nepřátelstvím doslova až za hrob. Walesu Krasowski mimochodem považuje za špatného politika, tento pohled ale Walesu-politika aspoň nedelegitimizuje.

Jiní autoři jdou v tomto ohledu mnohem dál. Jde především o důležité téma Walesovy spolupráce s tajnou policií. O tom, že v roce 1970 podepsal, už dnes není sporu. Patřičnou, byť stydlivě pojatou scénu obsahuje dokonce i oslavný film Walesa Andrzeje Wajdy z loňského roku. Otázka zní, jak moc skutečně spolupracoval. A zda byl vydíratelný natolik, že by to mohlo ovlivňovat i jeho chování na čele státu v letech 1991–1995. Spekulace mocně přiživil sám Walesa, když si do prezidentské kanceláře nechal poslat svazky na něho vedené a vrátil je nekompletní, na několika místech doslova vytrhané.

I u nás známý novinář a autor politické literatury Piotr Semka vydal loni, jak stojí v podtitulu, první kritickou biografii Lecha Walesy pro léta 1980 až 2013. Pro, a dokonce i proti (Za, a nawet przeciw) – jedná se o jednu z mnoha Walesových průpovídek, když byl tázán na názor v nějaké věci. Semka vykládá historii Polska skrze Walesův životopis, ale začasté je to hlavně soupis momentů a situací, kdy se šéf Solidarity / prezident zachoval nějak podivně, rozhodnutí, jež nám dnes mohou připadat nelogická nebo těžko vysvětlitelná. Semka nejde úplně na doraz, pouští ale do textu v dostatečné míře různé temné figury z Walesova okolí, které se zapletly s SB, na prvním místě Walesova řidiče a kumpána Mietka Wachowského. (Pro českého čtenáře může být zajímavé Semkou citovaná vzpomínka Jaroslawa Kaczynského, podle něhož Wachowski stál na počátku 90. let za prvotní Walesovou odtažitostí vůči Václavu Havlovi, a dokonce i vůči visegrádské spolupráci. Takže Moskva atd.) Jindy Semka zaznamenává momenty, kdy prý měl „nejslavnější elektrikář na světě“ z čehosi strach a obavy. Jeho kniha je tedy velká hypotéza, zajímavý výklad, jakkoliv „jen“ jeden z možných.

Naprosto nesmiřitelná v tónu i pojetí je práce Slawomira Cienckiewicze: Walesa. Člověk ze svazků. (Walesa. Czlowek z tezczki; což je samozřejmě narážka na Wajdův film Člověk ze železa; Poznaň 2013). Cienckiewicz je historik z Institutu národní paměti a už před pěti lety vydal první paličskou práci tímto směrem: Věc Lech Walesa, vlastně první pojednání o agentu „Bolkovi“ vzniklé prací s prameny. Walesa se s Cienckiewiczem a jeho spoluautorem soudil, neúspěšně, informace z knihy byly volky nevolky přijaty do kánonu polské soudobé historiografie, mezi oběma muži vznikla hluboká antipatie.

Na obálce své druhé knihy Cienckiewicz pyšně přetiskuje nejšťavnatější výroky Walesy na svoji adresu, pokus o delegitimizaci prvního prezidenta však rozšířil i před rok 1970, k Walesově raubířské pubertě, k nemanželskému synovi, který se čtyřletý utopil a po němž dodnes úřady zahlazují stopy. Je to těžké čtení, chvílemi je čtenářovi líto lidí kolem Walesy, chvílemi Walesy samotného. Z představy, že by Václav Havel svým životem poskytl příležitost pro podobné méně či více oprávněné spekulace o své vydíratelnosti, a tedy i osobní integritě, je člověku za těch posledních 25 let, jimž dal Havel zakladatelskou legendu, až úzko.