Krátce po půli loňska vydaná kniha Marka Vajchra Jména příběhu upoutá na pohled svou objemností – a snad proto se k ní prozatím víceméně mlčí. Byla sice koncem roku historičkou Alenou Morávkovou s patřičně reklamním přívlastkem zmíněna, a tedy pochválena v anketě Lidových novin Kniha roku coby „Moby Dick současné české literatury“. V části věnující se próze byla kritikem Kryštofem Špidlou vzpomenuta i ve výroční besedě Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky o kondici zdejší literatury „jako příklad poctivé a stylisticky suverénní práce, vyžadující ovšem nadmíru soustředěné čtení“. Tím ale jako by nad ní byl vynesen rozsudek: číst náročněji založenou knihu dnes dělá potíže i odborníkům. Profesionální, ale snad upřímné vyznání knize se v obou podtrženích zároveň mění v preventivní omluvu za případné čtenářské selhání, ba co hůř: v předpoklad, že čtenář amatér, propadne-li z nějakého důvodu odvaze, pokusit se Jména příběhu zdolat, sám sebou vyměřený úkol nezvládne už vůbec.

Takové, třebaže doufejme prozatímní skóre, však docela odpovídá humoru, který se s dosavadním veřejným Vajchrovým působením pojí. Je to autor spojený s časopisem Revolver Revue a předtím ještě s jeho Kritickou přílohou (dnes už nevychází). Se zmíněnými tituly je Vajchr ve vztahu nejen jako autor, tedy především literární kritik, ale i jako redaktor. A jelikož Revolver Revue je rovněž knižní nakladatelství, má Vajchr na svém kontě také knižní edice: k vydání připravil třeba básně Petra Placáka či literární kritiky Michaela Špirita. Anebo prózu obsáhlejší, než je ta jeho současná: Cesty na Sibiř Martina Ryšavého. Autorsky se dosud Vajchr prezentoval jenom jednou útlou, hutnou a těžce stravitelnou novelou Proml…čitelnost, vydanou dvacet let před Jmény příběhu. Pak už následoval jen výbor z jeho kritik, nazvaný samozřejmě víceznačně Vyložené knihy (vyšly roku 2007). A tak se zdálo, že novou knihu, jež by přesahovala občasná shrnutí jeho kritické práce, už nevydá.

Dojem outsidera i elitářského povýšence

Vajchr totiž je kritik přísný, sice stylisticky suverénní, zároveň ale z jeho textů je patrna rozvaha, ambice všímat si přehlížených událostí a prvků hodnocených děl vzdor spěchu a nenucenosti, s nimiž už v tuzemsku bohužel běžně bývá zvykem psát o práci někoho jiného. Chápeme-li kritiku jako lidový soud, není holt potíž předvolané odsoudit. Je-li však kritika soustředěný rozhovor s autorem i čtenářem, vyžaduje větší zodpovědnost. Proto taky někdy Vajchrovo vystupování působí současně dojmem outsidera, který nebude sekundovat rychlému kritickému sběru, protože ho odmítá stíhat, a elitářského vypočítavého povýšence, který s ním nepůjde, protože tiše čeká, až své argumenty předloží jiní, aby je pak ironicky mohl sumarizovat, sečíst jejich opakování a předložit čtení své. Jistěže opačné, než jsou ta, jimž se vymezuje. Ostatně dosud to vypadalo, že Vajchr své soustředění chce aplikovat pouze na určitou literární výseč: moderní (českou) poezii a esejistiku včetně vzpomínkové a deníkové literatury, řídce na prózu. Třebaže kvality jeho prozaických zamyšlení dokládají, že by uměl i to, působilo to, že próza ho k veřejnému vyjadřování neponouká tolik jako jiné způsoby tvorby.

A tak novinka překvapila neočekávaností, což je typický projev Marka Vajchra. Přitom nelze pořádně říct, jaký že tvar autor dodal. Ne že by přesné určení žánru hodnoceného díla bylo podstatné, ale jelikož bývá zvykem ho v recenzi uvést, lze v tomto případě nejpřesvědčivěji konstatovat, že autor napsal literární text. Přičemž přívlastek literární je důležitý, neboť nepřehlédnutelný, avšak nikoli ilustrační doplněk textu tvoří reprodukce barokního malířského a sochařského umění (výběr z něj je na oplátku obrazovým doprovodem tohoto textu).

Výsledek tu působí jako román, tu jako esej, jinde jako kronika, onde jako přednáška. Vlastně právě žánrové přechody jsou na něm nejpoutavější, neboť jsou časté, nezastírané a přitom díky Vajchrově formulační výbavě přirozené. Tedy oč tedy jde: Jména příběhu jsou jednak příběh autorovy (nebo vypravěčovy) rodiny, rekonstrukce a portréty osudů, nalézaných v archivu, i rozklad o zdejším najmě barokním vidění světa a národa i úvahy o uměleckých dílech výtvarných či literárních.

Uhlazenost tematických švů

Dohromady to všecko na šesti stech stranách pojí rytmus krátkých kapitol, umožňujících svou délkou čtenáři snadno spočinout. Obvykle je k oddechu určena přímá řeč, ta tu však chybí, docela nahrazena úryvky z poezie, vzpomínek, učených spisů či traktátů (jak již padlo: to jsou žánry, v nichž má Vajchr zalíbení), jež slouží jako podklad pro literárně nebo kunsthistorické závěry. Vypadá to třeba takhle, začněme hned úvodem: „Zdravím, řekne a zlehka se ukloní. Mára. Celý jeho otec, můj zdvořilý stvořitel. Jsou tomu už desítky let, co mě sochař Mirek osadil na místě vzdáleném nějakých sto metrů odsud, před vchodem do tehdejšího kulturního domu. (…)  Proměny kulturního domu na dupárnu s výčepem se naštěstí nedožil. Jedné letní noci mě rozjaření tanečníci rozhoupali a svalili z podstavce (…) Obec mi vybrala bezpečnější místo v parčíku za školou. (…) Včas se posunout, v tom je celá moudrost.“ To je kapitola s titulkem Z pohledu sochy.

Ta následující se jmenuje Jméno Jana: „Sochař Mirek měl dva sourozence: bratr se jmenoval Jan, sestra Jarmila. Oba strávili většinu života v blázinci.“ Následná je Historie a obraz příběhu: „Johnův otec Jan se narodil v Čisté u Rakovníka 22. prosince 1869 v rodině řezníka Vojtěcha Weichera. V řeznické rodině se narodil také Antonín Dvořák, který v té době už zdatně komponoval. Ani Jan Weicher nepokračoval v řeznickém řemesle. Za to, že mohl nastoupit dráhu hudebníka, vděčil velkou měrou čistecké muzikální tradici. Od poloviny 18. století v městečku po několik generací působila rodina Guthů, pravděpodobně nejrozvětvenější a nejdéle působící klan varhanářů v Čechách. Krátce po Janově narození se vůdčí osobností čisteckého hudebního života stal zdejší učitel František Spal…“ Následuje výklad o Skalových a v podstatě slovníkové heslo, pojednávající zařazení tvorby Zikmunda Wintera do dějin české literatury, neboť Winter Františkovu bratru skladateli Adolfu Spalovi psal texty k jeho hudebním kompozicím.

Z ukázek vidno jednak střídání vypravěčů, jednak Vajchrovu schopnost ideální kompozice názvu a textu, jednak uhlazenost tematických švů, protože nic se vzájemně neruší. Z onoho tisíce poznámek, jenž základní text doprovázejí a většinou slouží jako bibliografický soupis pramenů, z nichž Vajchr čerpal pojednání pro svůj výklad (záběr pramenů sahá od sedmnáctého století do roku 2015, kdy byly uspořádány Básnické spisy Egona Bondyho), citujme zase úryvek, dokládající jistotu autorova jazyka: „Lurdské (a nedlouho před ním lasalettské) mariánské zjevení lze hodnotit jako revival katolické úcty k obrazům, reagující na vlnu osvícenské kritiky.“ Zde už snad je historický a ovšem teologický rozměr textu zjevný, přesto ještě ukázku z kapitoly Nadějné úkazy, jenž stejně jako jiné rozebírá vliv svatováclavského mýtu na český národ: „Jedna z kramářských písní revolučního roku (1848) se na posluchače obrací s ujištěním: Znáte v Praze novou bránu / pod Žižkovem tam, / v ní se zjevil letos v máji / svatý Václav sám. (…) jeho obměnu rozeznávám v legendární sloce Magických nocí Egona Bondyho: My žijeme v Praze / to je tam / kde se jednou zjeví / Duch sám.“

Text jako most nad řekou

Podobných míst je v knize jistěže mnoho, a třebaže zrovna tady je návaznost zřetelná, jinde méně. Celková stavba textu je vlastně most nad řekou: román se klene do oblouku, zatímco esej se rozlévá do šíře. Jestliže Vajchrův kolega Michael Špirit kdysi konstatoval v lektorském posudku nad monografií Alexandra Sticha Seifertova Světlem oděná, jež rozebírala básníkovu sbírku titulní a jeho sbírku Kamenný most a sledováním užití motivů došla ve své „lingvoliterární“ analýze až do baroka, že Stichova práce sice je ohromující, leč nepřesvědčivá, neboť působí, že v české literatuře vše působí se vším a předvedené motivické řady jsou spíš náhoda, šlo by totéž konstatovat nad Vajchrovým příspěvkem.

Čtenář je ve vleku autora, který je neustále v poziční výhodě: neboť prohlásí-li autor/vypravěč o nějaké skutečnosti, že je definitivní (to znamená, že je to třeba první takový nález v historii, nebo že mezi nějakými dvěma jevy je zjevná souvislost), nemá čtenář jak s takovým konstatováním polemizovat. Zbývá mu věřit. To tentokrát znamená věřit románu, v němž nechť se praví, co chce, neboť je to fikce, a naopak neustále zpochybňovat esej. Nedůvěřovat a vymezovat se jí. Obojí dohromady nakonec je permanentní útok vůči čtenáři – anebo preventivní obrana vůči němu.

Knihu Marka Vajchra vnímám jako vrchol dosavadního úsilí redakce časopisu Revolver Revue. Aby mi bylo rozuměno: je to samozřejmě individuální výkon autora, podpořený nanejvýš prací jeho redaktorky Edity Onuferové. Ale je rozpoznatelný svou poetikou výlučnosti, provozované nenápadně, a přitom přirozeně, která je vlastní celé redakci. Někdy sice roste v elitářství, ale obvykle je podmanivá právě svou neústupností – a sice prostým přesvědčením, že hranice možností i přirozeností leží dál, než bývá samozřejmostí si myslet. Byť je to pro někoho možná příliš trenérský přístup k tvorbě i jejímu hodnocení.