Donald Trump měl inaugurační projev, v němž bylo střízlivě vzato dost znepokojivého. Pro zahraniční pozorovatele na prvním místě hrozba protekcionismu. Díky nám jiné země zbohatly, zatímco bohatství, síla a sebedůvěra naší země zmizela za obzorem. Továrna za továrnou zavřely brány a opustily naše břehy, aniž by věnovaly myšlenku milionům a milionům amerických dělníků, které tam zanechaly. Bohatství naší střední třídy bylo vyrváno z jejich domovů a pak redistribuováno po celém světě, vyložil jasně Trump, kde jsou hlavní viníci, pokud se někdo necítí dost bohatý.

„Musíme chránit naše hranice proti drancování jinými zeměmi, které vyrábějí naše zboží, kradou naše firmy a ničí naše pracovní místa. Ochrana povede k velké prosperitě a síle,“ řekl Trump. Moc rád tedy cizí země nemá, skoro by se zdálo. A jeho vize ekonomiky je merkantilistická a je to hra s nulovým součtem – prosperovat lze jen na úkor někoho. Je to nebezpečné pro svět: v době, kdy bylo v módě heslo „America first“, jež Trump také – dvakrát – zopakoval, byl schválen taky Smoot-Hawleyho celní zákon, který Ameriku nezachránil, ale prohloubil velkou celosvětovou hospodářskou krizi. Je to docela nebezpečné pro Trumpa, protože víc pracovních míst v amerických továrnách ubývá díky technologickému vývoji – až 80 procent – než kvůli dovozu ze zemí s nižšími náklady.

Trump už začal používat svou pozici (svůj twitterový účet, přesněji řečeno) k zastrašování firem, které chtěly investovat v cizině. Funguje to a nějaký čas může fungovat bez velkých ekonomických škod. Protože ve výpočtu nákladů a přínosů relokace do ciziny hraje roli víc faktorů než jen cena pracovní síly. A prezidentův veřejný tlak může převážit rozhodování směrem k jednomu z řady přijatelných řešení. Ale bude prezident vyhrožovat výrobcům kvůli robotizaci? Pokud ano, nebude Amerika „veliká“, bude technologicky zaostávat. Pokud ne, jak vysvětlí voličům, že pracovní místa ve výrobě pořád mizí? A šířeji: jak chce zařídit, aby se na prosperitě podílely široké vrstvy, nejen „establishment“ a „Washington“, jak o tom mluví?

Žádné podání ruky

Nepříjemné asi taky bylo, že Trump nevyslyšel volání komentátorů, aby svůj inaugurační projev věnoval tzv. „hojení stranické polarizace“, jak se to po volbách tradičně dělá. Dřívější model byl: co jsme si v kampani, to jsme si, teď budeme konsenzuálně vládnout. Současný model je: kampaň byla teprve začátek. Trump však svůj inaugurační projev zacílil na ty, kdo ho volili, tedy na ty, kteří volili proti dosavadním držitelům moci se vším všudy. „Washington vzkvétal – ale lid se na jeho bohatství nepodílel,“ pronesl Trump větu, jež by bylo možné považovat za politické klišé, americkou obdobu zdejšího kafrání na „úředníky“. Ale on pokračoval: „Politici prosperovali – ale pracovní místa zmizela a továrny se zavíraly. Establishment ochránil sebe, ale ne občany této země. Jejich vítězství nebyla vaše vítězství, jejich triumfy nebyly vaše triumfy. A když oslavovali v hlavním městě, strádající rodiny po celé zemi měly málo co slavit.“

Žádné podání ruky soupeřům. Jasné my versus oni. Anebo jinak – Trump odmítl přistoupit na představu dosavadního establishmentu o tom, co to jsou „všichni Američané“.

„Establishment ochránil sebe“ – v tom zní hlas komentátorky Peggy Noonanové. „Existují chránění a nechránění. Chránění tvoří veřejnou politiku. Nechránění v ní žijí. Nechránění začínají mohutně tlačit zpět. Chránění jsou ti úspěšní, zabezpečení, kvalifikovaní – ti, kdo mají moc nebo přístup k ní. Jsou chráněni proti mnohým drsnostem světa. A co je důležitější, jsou chráněni před světem, který vytvořili,“ napsala Noonanová loni v únoru. Ale tuto notu rozvíjela déle, už od finanční krize. Stalo se to jedním z témat loňského roku, přesněji řečeno pro některé vnímavé autory déle. Charles Murray v knize Coming Apart vylíčil „rozsortovanou“ Ameriku, v níž vzdělaní a úspěšní nesdílejí svět s těmi méně úspěšnými, ale vládnou jim, určují pro ně normy. Chris Arnade – bývalý bankéř, dnes novinář a fotograf, jehož fotografie z cest „tou druhou Amerikou“ se staly zvlášť po Trumpově zvolení velmi populárními – mluví zase o „dětech z první lavice“ – těch chytrých, které učitel vždy vyvolával, a dnes si myslí, že jsou lepší než ostatní.

Trump sám podobně použil, nikoli poprvé, termín „zapomenutý člověk“ (forgotten man), termín zpopularizovaný F. D. Rooseveltem za velké krize. Ale historička Amity Shlaesová ve své stejnojmenné revizionistické historii Rooseveltova New Dealu akcentovala starší význam tohoto termínu – lidé, na které se zapomene, když se někdo rozhodne činit dobro v něčí prospěch. A na něčí úkor. Třeba bratrů Schechterů, drobných židovských obchodníků s drůbeží z Brooklynu, z nichž se Rooseveltova administrativa rozhodla udělat exemplární oběti, protože se vzpírali jejím novým regulacím, stanovujícím vše od kartelově dohodnutých cen a mezd až po takové absurdity, jako že si zákazníci nesmějí vybrat konkrétní kus drůbeže, nýbrž musí poslepu sáhnout do kurníku a koupit první kuře, kterého se dotknou. Zachránil je až Nejvyšší soud. Tento význam může Trump použít jako odrazový můstek k rušení regulací podnikání (jež ovšem slibuje kdekterý americký politik) – ale taky ho může použít v Rooseveltově duchu k zavazování si jednotlivých voličských skupin různými výhodami. 

Odteď bude vládnout americký „lid“. A kdo se necítí součástí Trumpova „lidu“, má smůlu. Je to ukázka toho, jak vypadá opravdový, nefalšovaný populismus, politika revanše. Ale to je jen projev. Je v něm cítit rukopis poradců Stephena Millera a Stephena Bannona, Trumpova hlavního ideologa. Ale to, že pro něj tito dva pracují teď i v Bílém domě, není novinka. Bannon by to takhle chtěl. Prezident potřebuje k vládnutí Kongres a výkonné úřady. Trump to dobře ví, neboť Obama v posledních letech, když přišel o většinu v Kongresu, hodně vládl exekutivními vyhláškami – a ty teď Trump může zrušit jedním škrtem pera a dědictví prvního černošského prezidenta značně zkrouhnout. Bude sám vládnout taky tak? Anebo půjde na kompromisy s republikánskou většinou v Kongresu? Anebo, což by bylo ještě radikálnější, bude pro svůj nacionalistický populismus hledat většinu napříč stranami?

V zahraniční politice odmítl to, čemu se říká wilsonovská tradice či export demokracie – ale taky slíbil „posílit staré spojenecké svazky a vytvořit nové“, což zní téměř jako diplomatický ústupek či ujištění vyděšeným spojencům.

Alternativní fakta 

Trump médiím nedal vydechnout a druhý den vyslal svého tiskového mluvčího, aby se na speciální tiskové konferenci pustil do novinářů, že prý se snaží umenšovat počet návštěvníků jeho inaugurace. Obvinil je z tendenčního používání fotografií a při té příležitosti vyslovil několik lží a nesmyslů. Poradkyně Kellyanne Conwayová je další den na CNN obhajovala jako „alternativní fakta“, kterýžto výraz se již stačil stát proslulým. Válka mezi Trumpem a médii je v plném proudu.

Problém je, že tento souboj strhává média k hysterii, v níž se obě strany začínají podobat sobě navzájem. Jedním z dalších nepředvídaných efektů sociálních sítí je, že novináři se nemohou udržet, aby na nich nedávali najevo své osobní názory. A ty, když se slijí v jedno se zprávami, které produkují, vytvářejí nepokrytě tendenční dojem. Oficiální profesionálové působí místy spíš jako součást toho, čemu se začíná říkat protitrumpovský „odboj“ (analogické snaze blokovat agendu prezidenta Obamy se říkalo „obstrukce“ či „rasismus“). Když reportér časopisu Politico Zeke Miller napsal, že Trump nechal odstranit z Oválné pracovny Bílého domu bustu Martina Luthera Kinga, zpráva se okamžitě rozletěla po všech médiích a sociálních sítích – „narativ“ Trumpa-rasisty byl potvrzen tak dokonale, jak jen mohl být. Jenže to nebyla pravda, Miller se omluvil a uvedl, že mu zřejmě agent ochranky překážel ve výhledu (takže když bustu neviděl, automaticky předpokládal to nejhorší).

Stejnou rychlostí se rozletěla zpráva, že z oficiálního webu Bílého domu zmizely stránky o LGBT a globálním oteplování. Jenže ze stránek Bílého domu zmizelo všechno – je to zavedený protokol, s koncem funkčního období se obsah stránek archivuje a nový prezident je začne postupně zaplňovat. Opakovaně se objevila zpráva, že Trump odvolal všechny americké velvyslance – přestože Trump jako každý prezident odvolal ty politicky jmenované, jen na rozdíl od předchůdců neudělal žádné výjimky.

Z podobných neprofesionalit, zjevně motivovaných politickou agendou, se zpravodajství dnes do značné míry skládá. „Na funkci Trumpova vědeckého poradce se uvažuje o Davidu Gelertnerovi, ostře antiintelektuálním počítačovém vědci,“ informoval The Washington Post. Gelertner je profesor Yaleovy univerzity, zakladatelská osobnost oboru techniky známé jako paralelní výpočty, autor knih jako Přílivy mysli – odkrývání spektra vědomí nebo Strojová krása – elegance v srdci technologie. Ale kritizoval prezidenta Obamu a některé vlivné akademické činitele a podpořil, i když s výhradami, Trumpa, takže musí být v logice The Washington Post antiintelektuální.

V boji o krok dopředu

Kdo tenhle souboj vyhraje? Média mají velmi špatnou výchozí pozici. Jejich přesvědčení o vlastní důležitosti je nepřímo úměrné důvěře veřejnosti – média patří k nejméně respektovaným institucím. Nastolováním důležitosti fakt a boje proti „fake news“ si média nabíhají na to, aby byl každý jejich lapsus pečlivě zaznamenán a připomínán, kdykoli apelují na veřejnost. Trump je navíc zpravidla o krok dopředu, takže tentokrát se například média nedokázala odtrhnout od kosti, již jim hodil v podobě výmyslů o nejsledovanější inauguraci všech dob, a daleko méně se věnovala protitrumpovským feministickým protestům, jež se odehrály v sobotu. Jeho příznivce to patrně netrápí – neberou to jako útok na fakta, nýbrž na novináře, členy společenské vrstvy, která je vytrvale štve.

Totéž platí pro varovně zdvižené ukazováčky nad Trumpovým používáním fráze America First (Amerika na prvním místě). Bylo to heslo Lindberghova nacionalistického pacifistického hnutí před druhou světovou válkou. Ale spousta Trumpových voličů má možná pocit, že historikům na nich stejně nezáleží, že je chtějí jen mistrovat a určovat jim, co z přirozeného jazyka smějí používat a co ne. A ti vzdělanější by mohli kousavě připomenout, že si nevzpomínají na srovnatelné znepokojení, když Obama ve svém druhém inauguračním projevu použil Chamberlainovu frázi „mír pro naši dobu“. Sarkastické kontrování změnou tématu na Obamu se už stává vypozorovatelným rysem konzervativních reakcí – tak jako bylo všudypřítomnou reakcí liberálů „ale Bush...“ po prvních několik let Obamovy éry.

Na Trumpově administrativě možná uvidíme, že pro efektivní propagandu není nutná totalitní kontrola tisku ani jeho přiškrcení metodami možnými v putinovské „suverénní demokracii“. Ale že i v podmínkách svobody opozičního tisku, o neomezeném prostoru internetu a sociálních sítí nemluvě, je možné dosahovat efektivních výsledků. Smutným důsledkem může být postupný rozpad veřejného prostoru.

Trump mluvil k lidem, kteří měli pocit, že ten prostor stejně už není jejich. V jeho obraně z úst novinářů asi často slyší rozčarování z toho, že oni už nebudou tím, kdo určuje, co je správné a co špatné, co přijatelné a co nepřijatelné. „Už nikdy nebudete ignorováni,“ řekl Trump těm svým.

Kolik takových lidí je, absolutně a relativně? Minulý týden jakási digitální marketérka z Kalifornie jménem Melinda Byerleyová zveřejnila na sociálních sítích své myšlenky na téma, co mají venkované dělat, aby je vzala na milost:

„Jedna věc, kterou by venkovská Amerika měla udělat, je uvědomit si, že nikdo nechce žít v nějaké díře plné blbců. Zejména násilných, rasistických a/nebo mysoginistických,“ začala svou radu. „Takže když chcete pracovní místa, udělejte si ve věcech pořádek a udělejte ze svého města místo, kde lidi jako my budou chtít žít. Přidejte vysokorychlostní internet. A dejte si záležet na tom, abyste zvolili progresivní městskou radu a zavázali se, že nebudete reakcionáři.“ V navazujících příspěvcích myslím doslova vzkázala buranům, že musí nejdřív „uznat své chyby“, čítaje v to, že volili Trumpa (její příspěvky jsou nyní nedostupné).

Člověka by z jejího namyšleného výlevu nikdy nenapadlo, že Kalifornie od roku 1990 ztratila přes tři a půl milionu obyvatel. Kam v posledních letech mířili nejčastěji? Do příslovečně buranského Texasu.