Po taktické stránce dosáhli pařížští útočníci z velké části toho, čeho dosáhnout chtěli. Byť obětí v židovském supermarketu asi nebylo tolik, kolik si představovali, a policistka, kterou Coulibaly zastřelil den předtím, byla zřejmě náhradním cílem místo židovské školy. S „mučednickou smrtí“ útočníci počítali. Co víc, z taktického hlediska dalším útokům těžko něco zabrání. Druhá otázka zní: stane se pařížský útok úspěšným aktem terorismu? Vzbudí strach, který přiměje stát změnit svou politiku a společnost změnit své postoje podle přání teroristů? Pokud se hrůza nezmocní mozků, nebudou další teroristické útoky ničím víc než vlnou kriminality. Masivní vlna podpory, jež svedla dohromady všechny vrstvy francouzské společnosti, dává naději do budoucna, ale nezaručuje nic.

Pro Francii není islámský terorismus novinkou a Francie taky není v boji proti němu žádným nováčkem. Má zkušenou rozvědku, jejíž elektronická větev dělá v podstatě to co americká NSA, ovšem v menším měřítku, a jejíž „lidská“ větev – agenti, analytici, intelektuální aparát – je pravděpodobně lepší než americká. Má protiteroristickou jednotku GIGN, jež se může měřit s nejlepšími – v roce 1979 požádal o její služby saúdskoarabský král, když se teroristé zmocnili velké mešity v Mekce. A v roce 1994 v Marseille osvobodila letadlo unesené islámskými teroristy bez jediné oběti z řad svých i 229 civilistů na palubě, čímž odvrátila „francouzské 11. září“. Alžírští teroristé měli v plánu naletět do Eiffelovy věže; pro případ, že by GIGN neuspěla, byla francouzská vláda rozhodnuta zabránit startu letadla jakýmikoli prostředky. Francie není měkká v boji s terorismem, tak jako není měkká v Afghánistánu, Bosně či v Mali. Francouzská veřejnost toleruje vysoké oběti (pravda, často z řad cizinecké legie). O tom, že pařížští útočníci zemřou v dešti dobře mířených kulek, nebylo od začátku pochyb.

Když deradikalizace nefunguje

Jenže jak útokům zabránit? Dnes už víme, že všichni aktéři útoků byli v hledáčku bezpečnostních složek. Chérif Kouachi seděl dokonce ve vězení za organizaci dopravy dobrovolníků, kteří chtěli bojovat v řadách al-Kajdy v Iráku. Jeho bratr Said Kouachi v roce 2011 cvičil v Jemenu s al-Kajdou Arabského poloostrova, o čemž Francouzi věděli od Američanů. Rozvědka se snažila je mít pod dohledem, ale před půl rokem je přestala sledovat, protože jiné cíle dostaly vyšší prioritu.

To se bohužel stává. O Mehdim Nemmoucheovi, který v roce 2013 zastřelil tři lidi v bruselském Židovském muzeu, rozvědka rovněž věděla, že bojoval v Sýrii. V březnu 2013 ji na jeho návrat upozornili němečtí kolegové. Francouzi jej však ztratili z dohledu; 30. května, týden po útoku, jej zatkli v Marseille čirou náhodou. Také Mohamed Merah, který v roce 2012 zastřelil děti v židovské škole a francouzské vojáky muslimského původu, byl poprvé vyslýchán agenty už v roce 2009. V roce 2011 byl zadržen v Afghánistánu.

Částečně je to problém zdrojů. Intenzivní sledování podezřelého si vyžaduje práci až 30 lidí. Rozvědka tedy musí nutně prioritizovat – a to je obtížné. A pak, pro dnešní radikály není tak těžké zmizet policii z dohledu. Islamističtí teroristé nejsou organizováni v přísné hierarchii; velká síla a inovace Islámského státu je v tom, že dovedl k dokonalosti systém propagandy, který příznivce dokáže inspirovat a mobilizovat, aniž by s jeho příslušníky přišli do přímého kontaktu.

Ze tří nebo kolika milionů francouzských muslimů (Francie nesbírá data o náboženském vyznání, tak všechny udávané a značně se lišící počty jsou jen méně či více přesnými odhady; oscilují od 3 do 10 % populace) je samozřejmě jen nepatrný zlomek předurčen k radikalizaci. Ale jak ten nepatrný zlomek identifikovat se zdroji, který si Francie může dovolit, a s právními nástroji, které má demokratický stát k dispozici? Odhaduje se, že zhruba tisícovka francouzských občanů bojovala nebo bojuje v syrské občanské válce. Imigrantům lze zabránit v návratu do země – to dělá Kanada. Ale valná většina francouzských džihádistických turistů se narodila ve Francii, i jejich rodiče už často byli francouzští občané. A mezi rekruty už se objevili i „bílí“ Francouzi z katolických či sekulárních rodin. Jak je předem identifikovat a co si s nimi počít?

Tento problém ve výmluvné zkratce shrnul americký špionážní expert John Schindler, když popisoval, jak ho činitel místní rozvědky seznamoval s programem na převýchovu potenciálních džihádistů v nejmenované blízkovýchodní zemi. Pomocí monitorování online kontaktů a odposlechů v radikálních mešitách identifikují nebezpečné typy a zavřou je v komfortní věznici, kde se jim dostane několikaměsíčního školení od imámů o tom, že podstatou islámu není násilí, že by se měli duchovně zlepšovat a zařadit se do společnosti, a také jim pomohou se začleněním do civilního života.

„Po několika měsících je většina chovanců propuštěna; po šesti měsících deradikalizace je zhruba 90 procent vyhodnoceno jako schopných vypuštění. Špioni je dále sledují a rok po propuštění 90 procent frekventantů nepředstavuje žádnou hrozbu. Jsou to úctyhodná čísla, a tak jsem jako skeptik položil otázku, která se nabízí: ,Co s těmi, u nichž deradikalizace neproběhne?' – ,Ty si prostě necháváme,' odpověděl mi bez mrknutí oka důstojník.“

Evropská země si takové lidi nemůže „prostě nechávat“. Kdyby zůstal Chérif Kouachi ve vězení déle, kdyby v roce 2010 pokus zavřít všechny tři střelce za přípravu osvobození jiného teroristy z vězení neselhal pro nedostatek důkazů, kdyby Kouachiové nezastrašili sousedy, kteří věděli, že mají doma zbraně, možná mohli být karikaturisté i zákazníci supermarketu dnes naživu. Ale možnosti demokratického státu monitorovat a internovat vlastní občany jsou a vždy budou omezené.

Jaký islám pro Francii

Před půl stoletím žádný západoevropský politik nepronášel jako samozřejmost, že „imigrace je přínosem pro nás všechny“. O „hostujících pracovnících“, kteří v letech hospodářského zázraku začali proudit do továren, dolů a hutí západní Evropy, se předpokládalo, že zase odejdou. Když britský politik Enoch Powell v roce 1968 pronesl své varování před „potoky krve“, k nimž může vést nekontrolovaná imigrace, způsobil skandál, v němž byl obviněn z rozdmýchávání rasové nenávisti na základě zcela fantastických předpovědí o nárůstu přistěhovalců. Jeho vize potoků krve se naštěstí zdaleka nenaplnila v plné síle, jeho odhady demografického vývoje se ovšem ukázaly být vcelku přesnými.

O evropské přistěhovalecké populaci platí to, co napsal v roce 1883 John Robert Seeley o britské koloniální říši: že si ji Británie pořídila „v záchvatu roztržitosti“. Detaily dynamiky přistěhovalectví byly v každé evropské zemi trochu jiné. Ale v celkových rysech ta dynamika byla nakonec stejná v katolických zemích i protestantských, malých i velkých, v bývalých koloniálních mocnostech jako Francie, Británie, Belgie a Holandsko, ale i v zemích, které pořádné kolonie nikdy neměly, jako je Německo, Dánsko nebo Švédsko. A srovnatelné jsou i problémy bez ohledu na to, jakou politiku který stát zvolí při pokusech o integraci: horší socioekonomické postavení, segregace a hlavně koncentrace problémů v řadách muslimů. Dnes tu ta populace je, neodejde, nikdo ji nebude deportovat a Evropanům nezbývá než říkat, že je přínosem pro nás pro všechny, a snažit se, aby se to stalo skutečností.

Francie se svou tradicí laïcité (důslednou sekularizací státu a oddělení od věcí církevních i naopak) dělá leccos jinak než jiné evropské země, například Británie, která aktivně podporovala institucionalizovaný multikulturalismus, anebo Holandsko, jehož tradicí jsou politicko-společenské „pilíře“ jednotlivých tradičních náboženských a ideologických komunit. Francie se tváří natolik sekulárně, že – jak už bylo řečeno – ani při sčítáních lidu nezjišťuje údaje o náboženském vyznání. Neexistuje tam žádná oficiální muslimská lobby, jež by byla uznaným partnerem ať už centrálních, či místních orgánů. Teprve Sarkozy ustavil těleso, jež má koordinovat stavby mešit a podobně, ovšem v žádném případě není oficiální muslimskou reprezentací.

Prismatem Orientalismu

Představy o integraci ovšem mnohem víc ovlivňuje elitní ideologie, jež z univerzit proudí, aniž bychom si toho byli plně vědomi, do celé západní společnosti. Je to ideologie převážně levicová – jednak proto, že v elitních institucích převládá, jednak proto, že ideologická pravice je ze své podstaty tradicionalistická, a tudíž ve věci imigrace víceméně reakční. A právě tato levicová ideologie prošla zajímavým vývojem.

Žádný jiný intelektuál neovlivnil soudobé uvažování o dědictví kolonialismu víc než Edward Said, zakladatelská osobnost postkoloniálních studií. Said vystavil celé dosavadní západní přemýšlení o Východě obvinění, že mu podkládá své vlastní předsudky a fikce. A to tak úspěšně, že sami Arabové toto západní, cizí, vnucené a falešné vypravování o sobě samých internalizovali. Jenže Said ve své klíčové práci Orientalismus z roku 1978 vůbec nepředvídal obnovení síly islámu. Návrat islámu výslovně označil za „chiméru“. Postavení tradičně muslimských národů i přistěhovalců z těchto zemí chápala levice ve své podstatě marxistických kategorií, jako zvláštní součást třídy utlačované a vykořisťované kapitalismem. Takové bylo i uvažování pokrokových vrstev v západoevropských zemích – přistěhovalce si jednak romantizovali, jednak v nich viděli logické potenciální politické spojence, jejichž zájmy jsou totožné s levicí.

Jenže se stalo trochu něco složitějšího. Americký historik Paul Berman popisuje historii vzniku francouzské iniciativy SOS Racisme. U jeho vzniku byl „pochod za rovnost“, zorganizovaný mladými Araby z Lyonu v roce 1983. Když dorazili do Paříže, bylo jich sto tisíc. O rok později na jejich základě vzniklo hnutí SOS Racisme, na jehož demonstraci do Paříže už dorazilo několik set tisíc lidí. „Bylo to něco nového na levici,“ popisuje to Berman, „křídlo masové levice, která v 80. letech objevila nadšení pro Amnesty International, pro disidenty z východního bloku, pro pomoc hladovějícím – docela jako by antirasismus, lidská práva, práva Arabů, práva žen, odpor proti totalitě, humanitární akce, vzpoura mladých, pestré šaty, moderní hudba a kult motocyklů patřily k sobě a byly trendy.“

Jenže SOS Racisme se dopustil politických chyb a taky dostal konkurenci. Byla shodou okolností taky z Lyonu. „To nové hnutí se jmenovalo Unie mladých muslimů a bylo založeno v roce 1987, aby bojovalo proti všemu, o co usilovali jejich předchůdci z roku 1983. Bylo to taky hnutí za sociální spravedlnost – jenže místo módního koktejlu levicového liberalismu 80. let se dovolávalo islámu v podobě ze 7. století. A tato dvě hnutí, noví islamisté a levicoví liberálové, šla do čelného střetu o podporu. SOS Racisme vedl kampaň za to, aby noční kluby nediskriminovaly mladé Araby a černochy. Islamisté vedli kampaň za to, aby mladí muslimové nechodili do nočních klubů.“ A SOS Racisme prohrálo.

Od burek k teroru

Je to jeden z příběhů, na němž lze vyprávět, kde se vzala současná atmosféra uvažování o muslimských přistěhovalcích, jež vede k tomu, že heslo „Je suis Charlie“ je dnes přijímáno s největšími výhradami a „ale“ kupodivu na levici. Je to příběh revivalu tradicionalistického islámu, který přišel z Blízkého východu. Západní levice samozřejmě s žádným náboženským revivalem pro sebe nepočítala, naopak, křesťanství i jiná náboženství zůstávala v jejích očích stejně politováníhodným zpátečnickým, utlačovatelským reliktem. Jen u islámu projevovala jakousi ostýchavost – když jsou Arabové tak utlačovaní, kdo jsme my, abychom kritizovali to, co chtějí? Vždyť by to byl orientalismus – tak nějak ta logika vypadala. A tato logika v 90. letech po fatvě na Salmana Rushdieho a nástupu al-Kajdy dostala mohutnou vzpruhu v podobě strachu o krk.

Když Francie v roce 2004 zakázala burky ve školách, nebylo to z touhy sekulárního establishmentu ponížit muslimy a vyjít vstříc xenofobním reakcionářům: „Jak islamistické hnutí ve Francii rostlo, muslimské ženy a dívky ve školách čím dál tím víc odmítaly zúčastňovat se hodin tělocviku kvůli nemravnému sportovnímu oblečení, odmítaly být o samotě s učiteli mužského pohlaví a vyšetřovat se mužskými lékaři,“ píše Berman. „Agitace za zákaz výuky Voltaira, Darwina a zločinů nacismu, jež už nějaký čas probíhala v přistěhovaleckých předměstích, poutala pozornost veřejnosti. Ale možná že ještě více osudnou se stala kampaň za omezení vzdělávání dívek a jejich přístupu ke zdravotní péči.“ Dívky samy si něco takového nepřály, byl to tlak rodin, ale taky širšího společenství – „ne existujících tradic muslimských přistěhovalců, ne etablovaných starých muslimských organizací, ale nových islamistů. Šátek byl víc než jen symbolem tohoto nátlaku. Byl mechanismem islamistického donucování. Zaručoval, že muslimská dívka, která se opováží vejít do špatných dveří nebo do špatné třídy, bude okamžitě viditelná každému, kdo s tím nesouhlasí.“

Jedním z těch, kdo tomuto útoku islamistů na republikánskou modernitu dodávali intelektuální věrohodnost, byl Tariq Ramadan. Tento v Ženevě narozený Egypťan, vnuk zakladatele Muslimského bratrstva Hasana al Banny, je nejslavnějším západním muslimským intelektuálem současnosti. V době, kdy přišel do Lyonu, se poprvé prosadil na veřejnosti, a to kampaní za zákaz inscenace Voltairovy hry Fanatismus aneb Prorok Mohamed v Ženevě v roce 1993. Člověk musí být úplně slepý (anebo zastrašený), aby neviděl ideologickou příbuznost s útokem na Charlie Hebdo: islámský příkaz neurážet proroka má mít přednost před ústavními principy evropského osvícenství.

Názory na Ramadana, který sám sebe označuje za „reformního saláfistu“, se různí. Jedni v něm vidí muslimského Martina Luthera, naději pro politický islám kompatibilní s Evropou jednadvacátého století. Druzí jej obviňují z toho, že před západním publikem obratně zakrývá svou ideologickou příbuznost s těmi proudy islámu, jimiž se napájí al-Kajda. Ramadan sám se distancuje od násilí a terorismu. Srozumitelně se jeho zvláštní hra vyjevila v televizním duelu s Nicolasem Sarkozym v roce 2003. Na Sarkozyho dotaz, zda souhlasí s tím, že žena má být za cizoložství ukamenována, Ramadan odpověděl: Uvalme na výkon tohoto trestu moratorium a diskutujme o tom. A trval na svém.

Cítím se jako Charlie Coulibaly

Zdálo se, že Francie má nejhorší etapu konfrontace s islamisty za sebou. Zákaz zakrývání obličeje na veřejnosti, schválený v roce 2010, je koneckonců dnes přijímán poměrně nekontroverzně. Olivier Roy, velká autorita na muslimy ve Francii, tvrdí, že žádná soudržná muslimská politická identita ve Francii neexistuje. Je podle něj pošetilé chtít od významných muslimů, aby odsoudili útok na Charlie Hebdo jménem své komunity, neboť ta komunita neexistuje. Existují integrovaní muslimové a pak existuje radikální okraj – odcizená mládež z předměstí, která čerpá své představy o islámu ne od francouzského okolí, ale z internetu.

Existuje ovšem změněné intelektuální paradigma. S tím, jak postmoderní levice opouští politiku třídní solidarity ve prospěch politiky identity, se mění i chápání lidí, jako byli veteráni (dílem komunističtí) z Charlie Hebdo. Zesměšňování islámu se nechápe jako naplňování osvícenského práva na postoj k náboženství, ale jako prohřešek totožný s rasismem. Náboženství, přinejmenším islám, jako by nebylo výrazem svědomí, ale neměnné identity. Existuje i kulturní atmosféra, v níž je spisovatel Michel Houellebecque obviňován z protiislámského rasismu, aniž by kdo ještě četl jeho nový román (Podrobení, v originále Soumission) a aniž by kritici v zemi Racina, Zoly, strukturalismu a Kundery rozlišovali mezi názory autora a výroky postav jeho románů. A existují i postavy jako Dieudonné, komik kamerunsko-francouzského původu, který si velmi srozumitelně zahrává s antisemitismem. Jím zpopularizované gesto quenelle, o němž Dieudonné tvrdí, že vůbec není antisemitské a nacistické, jeho příznivci z jakýchsi důvodů rádi provádějí před synagogami a v jednom případě i před bránou osvětimského koncentračního tábora. Byl už několikrát pokutován za šíření rasové nenávisti, osobně ho kritizoval francouzský ministr vnitra, úřady se snaží jeho koncerty zakazovat. Jeho popularitě to jen přidává – dnes je daleko potentnější silou než „osmašedesátnické“ Charlie Hebdo. Když Dieudonné oznámil, že se zúčastní nedělního pochodu solidarity, svůj facebookový post zakončil typickou provokací: „Cítím se jako Charlie Coulibaly.“

Mezi oběťmi útoku islamistů byli jak levicoví ateisté, tak muslimský policista. Přítelkyně Charba, zavražděného šéfredaktora Charlie Hebdo, Jeannette Bougrabová je potomkem tzv. Harkis – alžírských Arabů, kteří bojovali v občanské válce na straně Francouzů – a je bývalou členkou Sarkozyho kabinetu a striktní sekularistkou. A muslimský pokladní zachraňující rukojmí v košer supermarketu je stejně tak francouzskou realitou jako vlna antisemitských útoků a sílící emigrace Židů do Izraele a USA. Francie je na rozcestí, existují v ní předpoklady k několika možným budoucnostem a možná ta tragédie bude následována katarzí.