Čas se někdy projevuje jako pěkná mrcha, je to o něm široce známo. A někdy taky člověku připraví nějaké to pozoruhodné a třeba i příjemné překvápko: kariéra kytaristy Jamese Williamsona a jeho nová deska Re-Licked jsou toho důkazem.

Přihodila se mu taková věc. Koncem šedesátých let, tehdy mu bylo kolem dvaceti, se motal kolem jedné zoufalé kapely. Jmenovala se Stooges, lidi na ni moc nechodili a desek moc neprodávala, byla totiž trochu extrémní jak v hudbě, tak i v, řekněme, životosprávě jejích členů. Přidal se k ní, hrál druhou kytaru, ale k ničemu to nebylo – alespoň pokud by člověk stál o kariéru v šoubyznysu. Skupina se rozpadla, její excentrický frontman, Iggy Pop, podnikl ještě jeden pokus, s Williamsonem jako kytaristou nahrál ještě jednu desku, Raw Power. Dopadlo to s ní stejně jako s těmi předešlými, Pop s Williamsonem natočili ještě pár demosnímků se skladbami, jež chtěli dát na nějaké příští album, to už ale nikdo nechtěl vydat. Nějakou dobu ještě Williamson v hudbě něco zkoušel, pak to vzdal a dal se na dráhu v elektronickém průmyslu; byl na ní docela úspěšný. Z té desky, kterou s Popem tehdy natočili, se mezitím stala opěvovaná klasika – příklad dokonalého vyjádření prapůvodního „neandrtálského“ ducha rokenrolu. Taky díky Williamsonově charakteristické kytaře, rozmáchlé a přidrzlé, zbytečně neexhibující, povlávající kolem základního rytmu, a přitom z něj nevypadávající. A v šedesátce, už na penzi, poté, co prožil velkou většinu produktivního života v nějakém úplně jiném světě, se Williamson narychlo vrátil mezi ty pány zralého věku, s nimiž se jako mladý rozešel, odjel s nimi světové turné před davy diváků. Zničehonic. Potud trochu paradoxní happy end.

Loni se Williamson pokusil ten svůj comeback ještě dotáhnout nebo srovnat jeden starý dluh. Vrátil se k těm písničkám, jež se měly dostat na to nikdy nerealizované album Stooges, a natočil je znovu. Dá se tomu úmyslu rozumět – jsou to silné skladby, které přitom ve studiu nikdo pořádně nenahrál, existovaly jen jako provizorní záznamy s dost otřesným zvukem, který těžko mohl zprostředkovat jejich sílu. Je trochu ironie, že zveřejnění těch pásků má zřejmě na triku právě Williamson, prý je prodal, když měl hluboko do kapsy. Vznikla deska Re-Licked, již kytarista nahrál s docela prestižní sestavou (například basistou Mikem Wattem, průkopníkem amerického punku). Iggy Pop se projektu účastnit nechtěl, vokálních partů se ujal kdekdo, pro takové situace byl stvořen výraz „plejáda umělců“. Je to v mnoha ohledech dobrá deska, místy až překvapivě dobrá. A přesto možná zbytečná.

K těm přednostem. Album nezní ani trochu „dědkovsky“ (nebo mi moje stárnoucí ucho milosrdně lže – i to je možné). Má bezprostřední energii, náležitě duní, zároveň ho ale nahráli lidé, kteří po všech těch letech už docela dobře vědí, co dělají. Williamson se, navzdory tomu, že album vyšlo pod jeho jménem, necpe dopředu, podřizuje zvuk svého nástroje tomu, co ty písničky potřebují. Je znát, že motivem pro vznik alba nebyla marnivost, ale pochopitelná potřeba dát těm skladbám ještě jednu šanci potom. Ani sestava vokalistů nepůsobí nijak pamětnicky, umělci mnoha generací – od Jella Biafry a Marka Lanegana po Alison Mosshartovou a Ariela Pinka –, někteří docela známí, jiní spíš z okraje scény nebo pozapomenutí. Je fajn, že se díky tomu albu jeden dozví, že ještě pořád hraje sanfranciský excentrik Gary Floyd nebo Clint Ruin zvaný Phoetus. Vybraní vlastně dobře, vědomí si toho, že tyhle písně potřebují energii, taky ji tam „tlačí“.

I díky tomu album působí docela sevřeně. A některé kousky – třeba pomalejší Open up and Bleed v podání bluesové zpěvačky Caroline Wonderlandové nebo Phoetusova Rubber Leg – člověka mohou přimět k procházce po stropě. A přesto je to celé v něčem mimo. Jako kdyby Williamson a jeho parťáci oživovali skladby, jež oživit nejde – ne proto, že by byly mrtvé, ale uzamčené v čase, někde v té éře, kdy ten pošahaný kluk, který je nazpíval, kvílel do světa, že chodí po ulici „s ptákem v kapse“, připravený ten orgán okamžitě použít. No, Williamsonovy verze mohou znít velkolepě, zábavně. Naléhavosti originálů, k nimž nedokonalost, chyby a pocit marnosti patřily, významným způsobem ji utvářely, ale dosáhnout nemohou.

James Williamson: Re-Licked (Leopard Lady Records)