S až nepřiměřeně velkým očekáváním zasedly davy k televizím, začala druhá řada seriálu Temný případ. První reakce na ni jsou spíš zdrženlivé, pokud ne rovnou odmítavé, já bych nad ní ale hůl ještě nelámal. Je to však taky příležitost pokusit se přijít na to, čím byla ta první řada, jejíž sledování se u mnoha a mnoha soudných lidí (včetně mě) změnilo v obsesi, tak mimořádná.

Jak to dokázali? Možná se to prostě přihodilo, něco šťastně secvaklo, aniž by to scenárista Nic Pizzolatto a režisér Cary Fukunaga do detailu plánovali. Jistě, byla tam chytře vymyšlená story – chytře i v tom smyslu, kolik toho v ní autoři nechali nedořečeného, a v tom, že ji nakonec v něčem pustili ze zřetele (alespoň tu její kriminální, pátrací rovinu).

Protože jakkoliv se mohlo zdát, že v tom příběhu jde o desítky dětí zneužitých a zavražděných při perverzních rituálech, které jako by vyjadřovaly nezvratnou zkaženost společnosti odshora až dolů, skutečné i falešné stopy, literární odkazy a kdovíco všechno ještě, skutečným jádrem příběhu bylo něco jiného. Dva chlapíci vržení do světa a ztracení v něm, kteří – při všech rozdílnostech a averzích – jeden pro druhého v tom zmatku představují pevný bod. Tohle ze story Temného případu v paměti přetrvá, nikoliv odhalení, že vrah nebyl zahradník, nýbrž školník. A především jeden z těch mužů. Rustin (Rust) Cohle, postava, v níž se docela ojedinělým způsobem podařilo spojit ducha, tvář a krajinu kolem, a opět je těžké říct, jak moc byl ten koncept předem rozmyšlený, co byl záměr a co tak nějak vyplynulo. Hlavně je to však úplně jedno.

Ví starší model víc než mladší?

Rust Cohle (Matthew McConaughey) je figura atypická. Ve světě, kde by poučky z příruček, jak správně psát scénáře, měly sílu zákona, by Pizzolatta za tenhle výtvor mohli zavřít. Rust je namyšlený a traumatizovaný texaský policajt, který má (možná) vidiny, většinu času ale tráví (pokud tedy není zrovna pod obraz) deklamováním smrtelně vážných a velmi knižních monologů na téma marnost lidské existence, v nichž život je popisován jako omyl – snad napravitelný – a člověk jako symptom choroby. Má na zádech naloženo pár tragédií (smrt malé dcerky, drogová závislost), k druhým se dokáže chovat nesnesitelně přezíravě a provokuje empatii a někdy taky hrůzu – třeba ve scéně, kdy s ledovou vášní rozebírá a deptá prostoduchou vražedkyni.

Postava Rusta Cohlea je ale v seriálu od začátku přítomná jaksi ve dvou variantách, modelech – mladší a starší. První z nich je ten nihilistický superdetektiv, s hodně zjizvenou duší, pod jehož sebevědomými řečmi je vždycky cítit taky velká bolest. Je také posedlý případem, který řeší, vidí v něm jednak možnost projevit svoje mimořádné schopnosti, jednak ho vnímá jako potvrzení svého chmurného světonázoru – otřesné vraždění těch nejbezbrannějších, jehož pachatelé jsou rozlezlí ve všech vrstvách společnosti, takhle to v tom našem studeném kosmu prostě chodit musí. Ty jeho přesvědčivé poetické výlevy jsou ale průběžně korigovány parťákem Martym (Wooody Harrelson), který je pro Rusta průběžným oponentem, korekcí (někdy docela účinnou). Jeho „znevažování“ drží seriál v rovnováze, připomíná, že Rustovy monology jsou mimo jiné místy docela legrační. A pak je tu ten druhý Rust, zpovídaný po letech – zarostlý chlapík z traileru, který jako by už na všechno rezignoval (není to tak docela pravda), průběžně dorovnává hladinu piva v krevním oběhu, pořád trousí ty svoje moudra, ale už jiným tónem, ve velkých očích posedlost, únava a taky nějaké tajemství. Ví něco, o čem mladý Rust dost možná nemá tušení, něco ho změnilo, něco se stalo, co to bylo? Tahle otázka zní v kontextu seriálu vlastně naléhavěji než to klasické „kdo je pachatel?“, které je typickým motorem detektivního příběhu.

Odatraktivňující kúra

Matthew McConaughey, představitel Rusta, v době natáčení Temného případu procházel přerodem z plakátového idolu, vypracovaného krasavce často obsazovaného do romantických kusů, v seriózního představitele seriózních rolí. Podařilo se, taky díky roli Rusta, možná hlavně díky ní. Nepochybně v ní projevil velké herecké umění. V jednom ohledu je ten úspěch taky trochu paradoxní – herec, který se snaží vymanit se ze škatulky, do níž se dostal kvůli svému vzhledu, tak činí v roli, pro niž je velmi významný… jeho vzhled. Pro figuru Rusta Cohlea bylo totiž podstatné, že ji hraje známý prvoplánový krasavec, který pro ten účel prošel jakousi „odatraktivňující“ kúrou. Jednak se ten nový, zpustlý McConaughey nemálo divákům a především divačkám líbil víc než ta předcházející prvoplánová, „vytuněná“ varianta. Hlavně se tak ale zvýraznil Rustův charakter, lidský typ – člověk, na němž je vidět, že by mohl být nějakým konvenčním způsobem spokojený, přehazovat dámy u svých dveří lopatou, usnadňovat si kariéru oslnivým úsměvem, žít v drahém domě s výhledem na moře, občas si v něm zasurfovat, a vystavit tak muskulaturu očím závistivého a žádostivého světa. Ale zjevně to tak není, ty oči jsou vyhaslé, tvář pohublá, z úst vycházejí tirády zoufalé i výsměšné zároveň. Opět: něco se stalo. Co to bylo?

Rustova slova a stavy ducha jsou permanentně propojeny se světem, v němž se ta postava pohybuje. Režisér Fukunaga a skvělý australský kameraman Adam Arkapaw vytvořili svět podle Rusta, v němž jsou vždy patrné stopy úpadku zkázy, kde příroda je zohavovaná stopami lidské činnosti, továrnami, silnicemi, přístavy, projevy lidství chápaného jako nemoc. A kde lidé sami jsou nemocní a jejich dílo je nakonec vždy pohlceno tou prapůvodní životní silou, rozpadne se a zmizí. A nakonec ani ta příroda není panenská a nevinná, v ní všechno to zlo možná pramení. Život obecně – nejenom ten lidský – může být nemoc. Čas nepřináší katarzi, ozřejmění smyslu. Jenom vše znicotní, překryje staré spory i staré vraždy, když Rust a jeho parťák Marty přijdou svému případu na kloub, je to dalekosáhlé spiknutí už ve stavu degenerace a rozpadu.

Ta poetická i morbidní chmura je konstantou prvního Temného případu proto, aby mohla být v závěru zpochybněná. Do finále detektivky patří velký zvrat a je vlastně logické, že Pizzolatto ho nevztáhl k případu, který hrdinové roky řešili, ale – v souladu s originálním názvem True Detective – k osobě řešitele. Po všech těch řečech a traumatizujících zážitcích Rust Cohle uvidí světlo, připustí si, že to vítězí, a že on chce být na jeho straně. Autoři možná trochu kvapně vyloží karty – nevyprávěli o pátrání po vrazích, ale o hledání naděje, jež byla – jak to v detektivce má být – taky odhalena. A její existence potvrzena i na těch nejčernějších místech, protože žádný případ pro ni není dost temný.