Zdá se, že evoluce nás naprogamovala tak, že hledání nových věcí, jako jsou zdroje potravy či informace, „jak přežít“, nás naplňuje radostí. Je to „novost“, která působí na chemii mozku a vytváří pocit, že se cítíme dobře. Psycholožka Eva Ritvo dokazuje, že pobyt na sociálních médiích funguje dvěma směry – snižuje pocit osamění a uvolňuje dopamin, který přináší příjemné pocity. V normálním kontaktu se asi ze 40 % zabýváme sami sebou – říkáme lidem, co jsme prožili a jak nám je. Na internetu to je skoro dvojnásobek. Jednak nás nikdo neruší – neskáče nám do řeči – jednak mozek napojený na Facebook uvolňuje dopamin. Pochopitelně že bychom ostatním měli o sobě vyprávět a pak je zase poslouchat, aby došlo ke sdílení, ale technologie nás vedou k porušování této rovnováhy a většímu sebeprosazování.

Pokud jste někdy pozorovali myši v přírodě anebo ptáky na poli, víte, jak tato zvířata neustále něco hledají, jsou někdy až v neklidném, neustálém pohybu (právě to vidím na vlastní oči: jak píši, z díry za kamny vylézá myš a nesmírně aktivně, trochu trhaně pobíhá po místnosti; její pohyb připomíná teenagera brouzdajícího po Síti). Zvířecí odměnou bývá potrava, ale v lidské evoluci hledačská povaha rovněž znamená schopnost poznat nová prostředí od džunglí Amazonie až po arktické pláně a umět v nich žít. Celým svým vývojem jsme naprogramováni na hledání, dokonce se zdá, že Evropané mají silněji vyvinutý gen odpovědný za „zvědavost“ než lidé z ostatních kontinentů. Toto evolucí vrozené „hledačství“ stálo u základů, z nichž vznikla civilizace.

Ale když se na to podíváme z druhé stránky, pak z vrozené potřeby mysli po novinkách vyrůstají módní vlny, zpravodajství médií – proč bychom jinak každou hodinu potřebovali vědět, co se děje třeba v Severní Koreji nebo na Chrámové hoře? – a v této době téměř neodolatelná potřeba nových médií. Závěry mnoha studií ukazují, že hlavní složky závislosti na moderních technologiích se týkají kombinace toho, že 1) informace dostaneme rychle, 2) je jich obrovská nabídka, takže nikdy nevíme, čím budeme odměněni, ale 3) v této záplavě vždy po několika neúspěších najdeme něco, co nás zaujme, což je ona v minulém díle zmíněná občasná odměna.

Myslím, že tady se v „plné hrůze“ začíná rýsovat náš vztah k internetu. Je tak silný a celkově nás ovlivňuje, protože se dotýká nikoliv jenom těch nejmodernějších, ale hlavně těch nejstarších vrstev naší mysli a našeho evolučního programování. Pochopitelně že nejsilněji ovlivní právě ty mysli, které dosud ve fyzickém světě sociálně nedozrály, tedy mladé lidi. A možná díky tomuto ranému zásahu počítačového typu socializace nikdy v tradičním smyslu nedozrají. Často slýchám stesky manažerů, že jsou obklopeni třicetiletými dětmi: „Sakra, chovají se jako děti…“

Podívej se na e-mail, podívej se na e-mail, hned se na něj podívej

Latinské slovo „addictus“ původně znamenalo dobu, po kterou byl otrok zavázán sloužit svému pánovi. Studie z roku 2015 ukázala, že Američané se denně podívají na chytrý mobil dvoumiliardkrát za den, v průměru 200krát na osobu a den, to znamená každých pět minut. Jiná studie zjistila, že průměrný Američan sáhne po mobilu doma po práci každých šest minut, navečer se toto tempo ještě zrychluje. Znám případy dětí z pražské základní školy, které se v noci probouzejí a kontrolují telefon. Zdá se, že toto noční nutkání je někde mezi 6. až 9. třídou ZDŠ poměrně časté. Kolem 60 % mladých lidí spí s telefonem pod polštářem nebo těsně vedle postele.

V průměru trávíme kontrolou telefonu kolem 50 minut denně, což je o trochu méně, než kolik potřebujeme na jídlo. Prakticky všichni vědí, že telefonovat za jízdy je nebezpečné, ale dělá to 75 % lidí. Pochopitelně že příště nepůjdete na oběd s někým, kdo každých pár minut kontroluje telefon. Dochází pak k paradoxu, že závislost na sociálních zprávách vede k sociální izolaci. Naši američtí studenti to někdy řeší tak, že přijdou do hospody a doprostřed stolu, jeden na druhý naskládají své vypnuté mobilní telefony. Tím, jak jsou na hromadě, je obtížné vytáhnout ten svůj. Takže pobudou spolu, pak si telefony rozeberou a mohou se věnovat aktivitám na Síti. Tohle je zřejmě ta úplně nejzákladnější obrana před závislostí – rozdělit si den na úseky, kdy jsem a kdy nejsem na Síti. Někdy se tomu říká „digitální detox“ a doporučuje se třeba o nedělích se na telefon vůbec nedívat. Papež František navrhuje vánoční digitální zdrženlivost.

Vlastnictví určitého druhu telefonu má určitou signální funkci podobně jako peří páva. Vytáhnete telefon a podle značky a ceny ostatní poznají, k jakému „kmeni“ patříte a jaký máte společenský status. Mladí lidé se nechlubí automobily, ale mobily. Zdá se, že mnoho lidí telefon podvědomě vytahuje, aby ostatním ukázali, kdo jsou. Je to něco jako uniforma v armádě.

Jeden z velkých průkopníků počítačového propojení Dani Berry jednou poznamenal, že ještě neslyšel o nikom, kdo by na smrtelné posteli řekl: „Ach, lituji toho, že jsem se svým počítačem netrávil delší dobu.“ Několik různých studií v různých částech světa ukázalo, že zhruba 10–12 % populace má nějaké problémy se závislostí na internetu. Toto číslo se v čase příliš nemění, ale jsou země, kdy je větší – v Číně kolem 15 % a nejvyšších hodnot překvapivě dosahuje v Itálii, kde (podle jedné regionální studie) je na internetu závislých 36 % adolescentů. Závislost neznamená jenom potřebu trávit na Síti stále víc času, ale hlavně neřešit své problémy a utíkat před nimi na internet. Závislost znamená zmeškat v životě něco jiného.

Chlapci jsou k internetové závislosti náchylnější než dívky. V Evropě jsou na tom nejhůř Rumuni a nejlépe Islanďané. Data jako vždycky závisí na definici toho, co už je dysfunkční, a způsobu, jakým se ptáme. Vcelku se snad dá říct, že ohroženo je kolem 10 % mladé populace a problémy se potenciálně mohou týkat zhruba čtvrtiny chlapců a o něco méně dívek. Psychologové radí, že nejprve bychom si měli všímat toho, jak často telefon vytahujeme. Většina z nás si to totiž neuvědomuje. Hlavní „detox“ strategie však spočívá v občasném odstřižení se od Sítě, třeba že mám během dne několik úseků, kdy telefon vypnu – nejlépe kolem oběda a navečer.

Internet a nutkavé nakupování

Kořeny nutkavého používání moderních technologií se podobají nutkavému nakupování. Je to velká otázka, kterou zná skoro každý z nás: proč kupujeme věci, které nepotřebujeme, za peníze, které nemáme? Studie ukazují, že lidé se potřebují odměnit, cítit se něčím zvláštní či budovat si prostřednictvím věcí nějaké postavení. Mnoho obětí nutkavého nakupování si přeje nebýt při nákupu viděn, ale také dozvědět se o výrobku co nejvíc. Dřív to znamenalo objednat si katalog, zajet do obchodu a přivézt zboží domů. Pokud byl obchod daleko, nakupování část lidí cestou přešlo.

Dnes je všechno snazší. Na internetu je obrovské množství informací a testů. Není nutné nikam jezdit a pak se vláčet s taškou věcí domů. Věc vám přivezou. Společnost, ekonomové, finančníci a zejména reklama navíc půjčky a nakupování podporují. Již víc psychologů navrhovalo, aby reklama na půjčky byla zakázaná a zacházelo se s ní jako s tabákovými výrobky. Znakem většiny závislostí bývá, že v dané spotřební chvíli se cítíte příjemně, ale pak převládá vztek, zlost na sebe, deprese a pocity viny. Psychologové radí všímat si prvního impulzu. Třeba že se cítíte unavení anebo vzteklí a potřebujete si zlepšit náladu, tak jdete a něco koupíte.

Poruchy z internetových her

Poruchy z internetových her představují jedny z nejzávažnějších dopadů internetové závislosti (Internet Addictive Behaviour). Nějakých 250 studií prováděných na celém světě ukazuje na setrvalý zrychlující se problém, který se týká zejména chlapců a mužů ve věku 12 až 20 let. Často se projevuje ztráta přirozeného pocitu času spjatá s opomíjením běžných základních potřeb. Dochází ke stažení se ze společnosti a k návalům depresí nebo vzteku, když nefungují počítače. Protože člověk tráví při hraní řadu hodin, které pak jinde scházejí, ve škole či v zaměstnání projevuje vyčerpanost či nezájem o běžné věci života. Ztrácí motivaci k čemukoliv jinému, než je hra. Mezi státy s největším počtem závislých na počítačových hrách (Interner Gaming Disorder) patří Čína a Jižní Korea. V Koreji vláda v roce 2011 přistoupila k zákonu, že mladí lidé pod 16 let nesmějí hrát počítačové hry mezi půlnocí a šestou ráno. Dodatek k zákonu umožnil rodičům a opatrovníkům povolit výjimky. Rovněž na Tchaj-wanu byl prosazen poměrně neurčitě formulovaný zákon, podle nějž mohou rodiče dětí, které neúměrně používají elektronická zařízení, být pokutováni do výše asi 1500 amerických dolarů. V českém prostředí by se nejspíš diskuse k podobnému zákonu zvrhly ve frašku.

Někdy je připomínán příběh jedenáctiletého čínského chlapce, který nepřetržitě po dobu 36 hodin hrál World of Warcraft a pak vyskočil z okna. Nechal dopis na rozloučenou, že se chce spojit s hrdiny této hry. Po tak dlouhé době intenzivní hry není divu, že přestal rozlišovat fikci a realitu. S delším hraním jsou spojené další dopady – nepravidelné jídlo, zhoršená hygiena, víc zdravotních problémů, ale přibývá i případů fyzických útoků, protože lidé pak nejsou schopni řešit malé rozmíšky „lidsky“. Tady je nutné si opět uvědomit, že ne všechny příznaky odpovídají jednoduchému schématu příčina-důsledek, ale mnohem spíš se jedná o lidi, kteří mají k problému nějakou dispozici, již pak internetové aktivity zesílí. Nebavíme se zde o tom, zda jsou internet či počítačové hry špatné, nebo dobré, ale co dělá s člověkem či společností, když se to přežene.

Americký herní průmysl měl nedávno roční obrat 66 miliard dolarů, což je víc než filmový průmysl. Vývoj významné hry může trvat několik let a stát 60–100 milionů dolarů. Pokud nejste členem herní komunity, tuto oblast života vůbec nemusíte zaznamenat, protože hry se odehrávají za zavřenými dveřmi. Filmu se prostě nevyhnete, v nějaké formě je přítomný úplně všude. Představte si situaci, že část minulých generací vyrůstala na určitých filmech nebo seriálech, jejichž hodnoty, hlášky či postoje s nimi šly celý život. Dnes mnoho z těchto lidí vyrůstá na počítačových hrách, což mimochodem omezuje i poslech hudby, dalšího zdroje generační identity.

Hry jsou z psychologického hlediska navrhovány tak, aby vás pohltily, aby vytvořily závislost. Je to něco podobného, jako když chce spisovatel napsat knihu, od které se nemůžete odtrhnout. Pracují na nich jedni z nejchytřejších umělců a techniků dnešní doby. Různé hry vytvářejí různé typy závislostí – hrát tak dlouho, dokud to jde; často se k nim vracet; udělat z nich součást vašeho životního stylu včetně oblečení. Měřítko problému je zjevné – knihu odložíte po několika hodinách čtení a pak se k ní možná vrátíte. Složitější hru můžete hrát mnoho hodin denně celý rok. Navíc hra je multimediální, protože v sobě kombinuje obraz, zvuk a vaši velice aktivní pozornost. Ovlivňuje vás mnohem hlouběji, a to ani nemusíte experimentovat s chytrými drogami, které by třeba mohly zrychlit vaše herní reakce.

Pokud se do her příliš vložíte, čeká vás podle vašich úspěchů dlouhotrvající sláva, anebo v opačném případě zatracení. Když hrajete, abyste si zlepšili sebevědomí, snadno se může stát, že si ho zhoršíte. Je to stále stejné. Problém nebývá s psychologicky zdravými lidmi, kteří si projdou intenzivní pohlcovací fází a nakonec si ke hrám vytvoří zdravý vztah, ale s těmi potenciálně nemocnými, jimž hra rozvine a zesílí jejich psychologické neduhy. Umím si představit situaci, že k některým internetovým aktivitám by jednou byli připuštěni jen lidé, kteří složili určité psychotesty.

Zní to celé hrozně, protože jsme se zatím společně s autorkou knihy The Cyber Effect Mary Aikenovou dívali na fenomén her z toho horšího, „závisláckého“ konce. Jednou mi Vladimir 518 řekl, že jej hry naučily rychlému rozhodování, týmové práci a řešení různých krizí. Při kontaktech s jinou herní komunitou mi jeden z jejích členů sdělil: „Tyto lidi nezmatete nějakou manipulací v médiích. Hry je naučily kriticky myslet a rozhodovat se podle situace, ne podle toho, co slyší kolem sebe.“ Očekával bych proto, že budoucí krizoví manažeři anebo lidé, kteří se jako přirození, kreativní vůdci objeví v čase potíží, mohou pocházet právě z (rozumného) herního prostředí. Něco podobného se týká i reklamy a youtuberů. Třeba jednou přestanou používat sprostá slova a začnou učit děti to, co skutečně potřebují, a reklama možná najde své nové uplatnění v propagaci zdravého životního stylu, společenské empatie a vztahu k půdě a vodě.

Pokračování příště